DUKLA JIHLAVA

V roce 1956 byl Jihlavě dostavěn zimní stadion. Neměl střechu, tribuny byly dřevěné a zřejmě nikdo v tu chvíli netušil, kolik slávy a oslav ligových titulů v dalších desetiletích zažije…

Zbrusu nový stadion ale nečekal na kvalitní hokej dlouho. Ještě v témže roce na něm začal své zápasy hrát tým Dukly Olomouc. A protože zdejším divákům byly výkony hráčů ve druhé nejvyšší soutěži sympatické, československá armáda, které klub patřil, rozhodla, že se mužstvo, jež neslo v názvu jméno hanácké metropole, bydlelo v Praze a trénovalo na Kladně, natrvalo přestěhuje právě na Vysočinu. A protože to bylo do Jihlavy, narodila se Dukla Jihlava.

A stačila jediná sezona, aby se tenhle nováček na československé hokejové mapě prosadil mezi tehdejší elitu. Dukla Jihlava totiž vyhrála svou skupinu druholigové soutěže a zajistila si postup do kvalifikace o 1. ligu. A v té pod vedením kouče Ladislava Kobery nenašla přemožitele. Baník Ostrava porazila 4:3, Tatru Smíchov 4:1 a Spartak Královo Pole 5:3, což znamenalo jediné – POSTUP.

Jména hráčů, kteří se o to zasloužili, jsou dodnes v klubových kronikách zapsána zlatým písmem. U zrodu legendy jménem Dukla stáli brankáři Podhorský a Cetl, obránci Kolář, Poláček, Landa a Štěpán a útočníci Dolana, Vaněk, Jiroutek, Danihelka, Kepák, Beneš, Bárta, Vala, Klíma, Uher a Podlaha.

Dukla Jihlava mezi elitou rychle zdomácněla. Hned v první sezoně v nejvyšší soutěži do svých řad zlákala později legendárního útočníka Jozefa Golonku a s přehledem uhájila vybojované pozice, když skončila na 9. místě dvanáctičlenného ligového pole. O rok později to už bylo 7. místo a v sezoně 1960/61 už Dukla atakovala medailové pozice. Nakonec z toho sice bylo „jen“ čtvrté místo, o rok později už ale v Jihlavě slavili bronz.

To už Duklu vedl trenér Jaroslav Pitner, který do Jihlavy přišel doslova rozkazem v průběhu sezony 1958/59 a vystřídal Jiřího Antona, jenž byl jmenován trenérem reprezentačního týmu dnes již neexistující Německé demokratické republiky. Pitnerovi se prý tehdy na studenou Vysočinu příliš nechtělo, nakonec ale k velkému štěstí jihlavského hokeje nastoupil. Právě s ním do Jihlavy přišla koncepční práce, která za několik let přinesla první zlaté plody.

Velmi dobře navíc Duklu přijalo i jihlavské publikum. Stadion pravidelně plnily sedmitisícové návštěvy a soupeři se tu cítili jako v kotli, pod kterým přitápěly davy fanoušků. První devítigólový náklad si z Jihlavy odvezla v sezoně 1958/59 Plzeň (9:1). A první dvouciferný debakl v Jihlavě utržila v sezoně 1963/64 Dukla Litoměřice. Prohrála 1:12, ale byla jen prvním týmem v dlouhé řadě dalších, které s potupnou desítkou odjely v dalších letech.

Mnohem důležitější než výše skóre ale byla práce trenéra Jaroslava Pitnera. Ten totiž záhy po svém nástupu začal systematicky budovat perspektivní tým. A ani k tomu nepotřeboval slavná jména své doby. Naopak, osu týmu, která později rozjela velkou zlatou jízdu, složil doslova z vlastních zdrojů a z do té doby neznámých mladíčků z nižších soutěží.

V Karlových Varech si Pitner vyhlédl Jana Klapáče, v Prostějově zase Jana Hrbatého. Největší poklad ale našel v nedalekém Havlíčkově Brodě, odkud do Jihlavy přivedl útočníky Jaroslava a Jiřího Holíkovy, Josefa Augustu a obránce Jana Suchého. Už od roku 1958 tu navíc hrál další stabilní bek Ladislav Šmíd, v roce 1964 přibyl další důležitý člen sestavy Stanislav Neveselý. Ten se totiž brzo stal asistentem trenéra a o mnoho let později převzal po Pitnerovi štafetu na postu hlavního kouče. V brance pak od samého vzniku Dukly hájil pozici jedničky Miloš Podhorský, muž, který si sám začal vyrábět tehdy laminátové brankářské masky.

Vedle této osy se střídali hráči, kteří do Jihlavy chodili na vojnu, ať už to byli Richard Farda, Jan Havel, Luděk Bukač nebo třeba Miroslav Beránek.

Tým postupně zrál a stával se postrachem soupeřů. V sezoně 1965/66 ještě skončil kvůli bilanci vzájemných zápasů druhý za Kometou Brno, o rok později už ale bral titul. Psal se rok 1967 a Dukla poprvé stanula na vrcholu českého ligového hokeje. O tři body porazila Spartu Praha a zaslouženě nad hlavu zvedala pohár pro mistra.

A kdo že se o historicky první titul zasloužil? Brankáři Hovora, Podhorský a Jursa, obránci Jan Suchý, Šmíd, Trachta, Neubauer a Panchártek a útočníci Jan Klapáč, Jaroslav a Jiří Holíkovi, Hrbatý, Kochta, Vorlíček, Neveselý, Augusta, Balun, Vrabec, Štrojza, Pavel Suchý, Miroslav Klapáč a Všianský.

Vždy ale nebylo jen veselo. 2. prosince 1965 bohužel jihlavský stadion postihla největší tragédie v jeho dějinách. Při utkání se Slovanem Bratislava se totiž zřítila jedna z tribun stadionu. V troskách zemřeli dva lidé, dalších dvacet jich bylo zraněno.

První zlatá éra

Titul v roce 1967 odstartoval první zlatou éru jihlavského hokeje. Trenér Jaroslav Pitner už měl delší dobu pohromadě dobře sehraný a především skvěle trénovaný tým, který dokázal válcovat většinu soupeřů. A válcoval je doslova, vždyť například Chomutov si v roce 1968 odvezl z Jihlavy příděl 0:14, týmy Litvínova a Zlína (tehdy Gottwaldova) tu inkasovaly jen o dvě branky méně.

Jihlava spoléhala především na elitní útočnou formaci. Obránci Ladislav Šmíd a Jan Suchý jistili záda neudržitelné trojce bratří Holíků s Janem Klapáčem na pravém křídle. A Suchý k tomu ještě dokázal střílet góly. Však se také v sezoně 1968/69 dokázal jako jediný obránce v historii stát nejproduktivnějším hráčem celé soutěže. Za sebou nechal všechny ostřílené ligové útočníky.

Elitní jihlavská formace samo sebou táhla i československou reprezentaci a v roce 1972 ji dovedla až k dlouho očekávaným titulům mistrů světa. Pod vedením trenéra Pitnera u toho byli bratři Holíkovi a Jan Klapáč. Jana Suchého pak o zlatou medaili připravil pobyt ve vězení za autonehodu, při níž způsobil smrt spolujezdce. V době konání šampionátu už byl sice na svobodě a exceloval v dresu Dukly, tehdejší komunistické vedení země mu ale kvůli kriminální minulosti reprezentaci zakázalo. A tak Suchý bodoval alespoň na ligovém poli. V utkání s Košicemi dokázal během necelé minuty nastřílet tři branky.

Dukla ale především opanovala domácí soutěž. Svůj první titul z roku 1967 o rok později obhájila s dvoubodovým náskokem před Kometou Brno a za další rok završila zlatý hattrick. Druhé bylo opět Brno, tentokrát už ale ztrácelo bodů pět. Čtvrtý titul v řadě Jihlava získala v roce 1970 o tři body před Slovanem Bratislava, k pátému jí pro změnu pomohla novinka v herním systému nejvyšší domácí soutěže – play off.

V sezoně 1970/71 přišlo totiž vedení soutěže s nápadem „okopírovat“ herní systém ze zámoří. Poprvé v československé lize tak o titulu rozhodovalo play off, nikoliv dlouhodobá část soutěže. Tu Dukla Jihlava ukončila na druhém místě za svým tradičním rivalem z Brna, jehož ovšem ve finále deklasovala a získala pátý titul v řadě. Ještě před tím ale musela v semifinále přejít přes Slovan Bratislava, který porazila 4:1 na zápasy. Brno v bitvě na tři vítězství nedokázalo vzdorovat ani jednou, i když výsledky byly hodně těsné – 5:3, 6:5 po prodloužení a 1:0.

S Brnem tedy Dukla v této sezoně sehrála celkem osm zápasů, k prvnímu brněnskému ve 13. kole se ale váže jedna nepříjemná událost. Ve 12. minutě utkání totiž v hale narvané dvanácti tisíci diváky kdosi trefil monočlánkem do hlavy jihlavského brankáře Crhu. Projektil zřejmě vystřelený z praku gólmana Dukly zranil tak vážně, že musel být zápas předčasně ukončen a kontumován ve prospěch Jihlavy.

V další sezoně se sice play off už zase nehrálo, to ale nezměnilo nic na tom, že Dukla dokráčela k šestému titulu v řadě. I když závěr soutěže byl i tentokrát dramatický. V předposledním kole se totiž na Jihlavu bodově dotáhlo Kladno a tak Dukla musela vyhrát. A na rozdíl od svého soupeře to také zvládla. Kladno totiž padlo v Bratislavě, zatímco Jihlava rozstřílela sestupující Gottwaldov 8:0.

O rok později se znovu o mistrovi rozhodovalo v play off. Žhaví kandidáti na titul byli pouze dva – Dukla Jihlava a Tesla Pardubice, která po hubených letech vylétla s tahounem týmu Vladimírem Martincem jako kometa až k vítězství v základní části soutěže. Dukla už druhý rok postrádala služby elitního beka Ladislava Šmída, na jehož místo ale nastoupila jiná stálice – Petr Adamík. Pouze jediný obránce dokázal odehrát v zadních řadách jihlavského týmu více utkání než on – Jan Suchý, který Adamíka v elitní obraně zaučoval.

I tak se ale Jihlava mohla opírat o velmi kvalitní hráče. Tituly prověřené jádro týmu doplnili hráči takového kalibru jako Milan Nový, František Výborný, nebo František Kabele st. Skutečnou trefou do černého byl ale příchod Milana Chalupy, obránce, který jako první jihlavský hráč v historii o mnoho let později zamířil do slavné NHL.

Ani takovými jmény nabitý tým ale nakonec sedmý titul v řadě získat nedokázal. Proti byly právě Pardubice, které měly v play off výhodu domácího zápasu navíc. Finálová série se vyvíjela divoce. Pardubice doma zvládly oba zápasy (5:3, 3:0), v Jihlavě ale narazily a prohrály 3:4 a 0:7. Zvláště po debaklu, kterým Dukla srovnala stav série, se zdálo, že psychická výhoda je na straně Dukly, jenomže Pardubice vyhrály klíčový pátý zápas 5:2 a v Jihlavě sérii výhrou 5:3 ukončily. Staly se tak týmem, který utnul šestiletou nadvládu Dukly.

Jenomže legendární parta Jaroslava Pitnera ještě neřekla poslední slovo a s kariérou se rozhodla rozloučit ještě jedním titulem. A přivlastnila si ho hned v další sezoně 1973/74 způsobem, jaký dokáží jen skuteční šampioni. Ligu, v níž se znovu nehrálo play off, vyhrála Dukla rozdílem třídy. Druhou Spartu za sebou nechala o jedenáct bodů a za celou sezonu prohrála jen pět zápasů. Takhle se loučili mistři. Tým totiž chtě nechtě čekala generační obměna. Hned v následujícím roce se s Duklou rozloučil její historicky nejlepší střelec Jan Klapáč, do roku 1980 pak skončili i ostatní zlatí hoši.

Svou práci ale odvedli dokonale – v následujících osmi letech sice Dukla na titul nedosáhla, i když v roce 1977 ji od něj dělil jediný bod, zato ale po svém boku dokonale připravili novou zlatou generaci. Vedle bratří Holíků, Jana Suchého, Josefa Augusty či Jana Hrbatého se stihli vyučit noví bojovníci, kteří v osmdesátých letech táhli druhou zlatou generaci. Chalupa, Horáček, Svoboda, Výborný, Kupec, Klapka, bratři Mickovi a především Válek, to byla světlá budoucnost Dukly.

Druhá zlatá éra

Nová parta po dlouhých osmi letech dovedla v roce 1982 Duklu znovu na ligový trůn. Titulem se rozloučil i poslední pamětník první zlaté generace a duchovní otec jihlavských úspěchů trenér Jaroslav Pitner, kterého po tomto triumfu na postu hlavního kouče vystřídal dlouholetý asistent a otec moderních tréninkových metod Dukly Stanislav Neveselý. Na post asistenta k němu do učení nastoupil Jaroslav Holík, muž, který byl zatím spjat s tituly jako hráč.

Tímto titulem se s Duklou jako hráč rozloučil i Josef Augusta, krom něj už z předchozí zlaté éry nehrál v týmu nikdo, nepočítáme-li tedy Milana Chalupu, který byl u předchozího titulu jako nováček.

Generační obměna se skutečně podařila. Tým vyhrál soutěž s luxusním náskokem dvanácti bodů, což bylo při tehdejším dvoubodovém systému úctyhodné, zvláště, když se ten rok nepočítaly remízy – zápasy se rozhodovaly buď v prodloužení nebo na samostatné nájezdy. Dukla prohrála jen sedm duelů ze čtyřiačtyřiceti a tak tým ve složení Králík, Steklík, Kurfürst (brankáři), Chalupa, Uvíra, Benák, Horáček, Svoboda, Adamík, Kořený (obránci), Lála, Vodila, Augusta, Lukáč, Kupec, Výborný, Válek, Žák, bratři Mickovi, M. Novák, Klapka, Razým, Dobiášek, Liška po právu zvedl nad hlavu pohár pro vítěze.

Tou dobou už bylo jasné, že válec jménem Dukla v československé lize zastaví málokdo. Červenožlutá síla se po letech budování nového kádru znovu rozjela a v dalších čtyřech letech titul bez větších potíží obhájila.

Tým Stanislava Neveselého neměl v první polovině osmdesátých let vážnější konkurenci. Po vzoru Pitnera trenér vytvořil stabilní jádro těžící ze schopností brankáře Jiřího Králíka, obránců Milana Chalupy, Radoslava Svobody, Petra Adamíka, Karla Horáčka či Jaroslava Benáka a útočníků Oldřicha Válka, Františka Výborného, bratří Mickových, Libora Dolany či Miloše Kupce. Navíc do týmu dokázal dokonale zapracovat mladíčky, kteří do Jihlavy přicházeli na vojnu.

Právě Neveselý totiž v Jihlavě během dvou let vytvořil z nadějných osmnáctiletých kluků skvělé reprezentanty. Pod rukama mu prošli borci jako Igor Liba, Vincenc Lukáč, Miloslav Hořava, Michal Pivoňka, František Musil nebo Jiří Šejba. Především ale do Dukly přivedl dnes již téměř legendární trio Rosol – Kameš – Klíma. Trojici, která nejenže Dukle vybojovala v letech 1984 a 1985 dva tituly, ale Rosol s Kamešem se zásadní měrou podepsali i pod zlatými medailemi z mistrovství světa v roce 1985 v Praze.

Čechoslováci, které tehdy ze střídačky vedl vedle hlavního trenéra Luďka Bukače právě jihlavský kouč Stanislav Neveselý, tehdy senzačně porazili i zlatou mašinu Viktora Tichonova ze Sovětského svazu a po osmi letech se znovu stali mistry světa. Dukla měla v týmu rekordní zastoupení – ten rok její dres oblékalo hned deset mistrů světa, dalších osm hráčů pak Duklou prošlo v předchozích nebo následujících letech. S nadsázkou se tak dá říci, že zlaté medaile se zrodila v Jihlavě. I po letech totiž osmnáctka mistrů světa ve složení Králík, Šindel – Svoboda, Benák, Musil, Kadlec, Uvíra, Hořava – Rosol, Kameš, Válek, Pivoňka, Šejba, Lála, Liba, Lukáč, Pašek, Rusnák, budí respekt.

Jihlava zkrátka úvodních pět let osmdesátých let drtila soupeře a počtem svých mistrovských titulů dohnala dosavadního národního rekordmana Kometu Brno, která už tou dobou, nyní s názvem Zetor, paběrkovala na rozhraní 1. a 2. ligy.

Všechno ale jednou končí a tak skončila i druhá zlatá éra Dukly Jihlava. Jakoby ji odvál návrat herního systému play off, který se od sezony 1985/86 natrvalo zabydlel v nejvyšší československé a později i v české soutěži. Právě od tohoto roku je totiž vyřazovací boj o titul nedílnou součástí české hokejové kultury.

Jenomže Dukle tento herní model v následujících letech mnoho štěstí nepřinesl. Hned v roce 1986 Dukla obhajovala titul a i když v základní části skončila až třetí, prokousala se nakonec přes Gottwaldov (3:0 na zápasy) a Litvínov (3:2 na zápasy) do finále. V něm Jihlava narazila na vítěze základní části soutěže Košice a sérii hranou na tři vítězná utkání rozlouskly až samostatné nájezdy v rozhodujícím pátém duelu. A v nich byl k jihlavské smůle šťastnější košický tým.

Prohra ve finále jakoby předznamenala další generační obměnu. Postupně skončili František Výborný, Horáček, Adamík, Chalupa, bratři Mickovi, Klapka, Žák a další, na jejichž místa znovu přišla mladá krev. O slovo se hlásili noví odchovanci – Vlk, Ščerban, Benák, Kolek, bratři Kaňkovští, Mejzlík, Cihlář, Patrik Augusta, Adam a brankáři Oldřich Svoboda a Marek Novotný.

Hned rok po dramatickém finále s Košicemi Dukla znovu prošla až do finále, kde narazila na dalšího suveréna ročníku – Pardubice. V jejich brance tehdy doslova zářil mladý Dominik Hašek a byl to on, kdo nakonec Teslu dovedl až na zlatý trůn. Dukla ale opět tvrdě vzdorovala, padla znovu až v pátém finále, tentokrát 2:3 v prodloužení. Znovu z toho bylo „jen“ stříbro.

Medailová byla i další sezona, byť Dukla padla už v semifinále se Spartou. V boji o třetí místo ale porazila Kladno 3:2 a prodloužila alespoň sérii sezon ukončených cenným kovem.

Poslední zlato

Velkou změnu pro jihlavský klub znamenal politický převrat v roce 1989. Hráčům se najednou otevřel volný zahraniční trh a tak hokejisté vyrazili za výdělkem do světa. Ani armádní regule už nebyly tak přísné a tak se spousta hráčů dokázala z vojenské služby buď vyvléct, nebo si ji odkroutit „doma“.

A právě v roce 1989 Dukla zažila svou nejhorší sezonu za posledních jedenáct let. V play off padla už ve čtvrtfinále se Spartou, nakonec ale dokázala uhájit alespoň pátou příčku, když postupně porazila Litvínov a České Budějovice. Výsledek této sezony byl ale logickým vyústěním přestavby kádru. Už druhý rok po sobě mužstvo vedla nová trenérská dvojice, v níž Stanislava Neveselého nahradil Josef Augusta. Asistenta mu dál dělal Jaroslav Holík, roli si oba prohodili až v sezoně 1990/91, kdy Dukla získala poslední titul, to ale předbíháme.

Právě bezmedailová sezona totiž byla pro klub zlomová. Mužstvo razantně omladilo a do kádru zařadilo juniorské mistry republiky z vlastní líhně. Ukázalo se, že šlo o prozíravý krok, právě tato generace hráčů totiž pro Jihlavu vybojovala o dva roky později titul. Jenomže ještě před tím si musela protrpět revoluční rok 1989.

Kádr měla Dukla výborný. V brance zářil ve své poslední české sezoně Dominik Hašek, v obraně tvrdil muziku další naganský zlatý hoch František Kučera. Mistrovské Pardubice dodaly i další vojáky – Střídu a Vršanského, na rozhraní ligového áčka a táborské druholigové zálohy balancoval třetí naganský vítěz Jiří Dopita. V Dukle ale odehrál jen pět zápasů…

Základní část soutěže zvládli Jihlavané bravurně. Omlazený tým šlapal jako hodinky a s náskokem dvou bodů vyhrál dlouhodobou část soutěže. Do play off šla Dukla jako favorit, jenomže už ve čtvrtfinále, hraném ošidně jen na dvě výhry, zakopla, když prohrála s Litvínovem. I tam se rodil hvězdný tým, Duklu vyřadili borci jako Šlégr, Lang, Ručinský nebo Reichel. Hlavním tahounem týmu byl ale někdo jiný – Vladimír Růžička.

Dukla se poté výhrou nad Zlínem vyhnula alespoň bojům o 7. a 8. místo, v duelu o pátou pozici ale stejně podlehla Košicím a skončila šestá.

Všechno si ale vynahradila o rok později. Branku neprodyšně uzavřel Oldřich Svoboda, jemuž kryli záda Roman Čechmánek a Marek Novotný. Respekt budila i obrana ve složení Ščerban, Kolek, Kuchyňa, Adam, Šmehlík, R. Kaňkovský, Kuntoš, Čech, Dostál, Vyhlídal. O góly se pak starali útočníci Dolana, Vlk, Polcar, P. Kaňkovský, Patrik Augusta, Kastner, Mejzlík, Mašek, Haut, Cihlář, Kucharčík, Poukar, Haman, Pípa, Zadina, Chlubna, Ujčík a P. Dvořák. To vše, jak už bylo psáno, pod vedením Jaroslava Holíka a Josefa Augusty, kteří si po předchozích letech prohodili pozice hlavního kouče a asistenta.

Dukla Jihlava parádně zvládla už dlouhodobou část soutěže. Díky lepší vzájemné bilanci předstihla svou jmenovkyni z Trenčína a znovu vyhrála základní část soutěže, která se poprvé hrála se čtrnácti týmy. Ale zatímco o body se rvalo více mužstev, play off se tentokrát týkalo jen čtveřice nejlepších. Dukla v semifinále jasně 3:0 na zápasy převálcovala Košice a mohla se těšit na finále. V ní ji nečekal nikdo jiný, než loňský pokořitel z Litvínova. A odplata se Jihlavanům podařila na výbornou. Po domácích výhrách 6:3 a 3:2 jela Dukla na sever Čech s dvouzápasovým náskokem. První zápas sice prohrála 1:5, mistrovské oslavy si ale nakonec užila ještě na ledě soupeře. Ve čtvrtém zápase zdrtila družinu trenéra Ivana Hlinky 7:0 a naposledy se radovala z mistrovského titulu. Měl rekordní číslo 12, v tu chvíli ale ještě nikdo netušil, že bude poslední… Blížila se hubená léta.

Na mezinárodní scéně

Dukla ale po dlouhá léta existence neexcelovala jen na vlastním ledě. Jako jeden z mála československých klubů naopak dokázala uspět i v zahraničí. Celkem třináctkrát se zúčastnila nejstaršího klubového poháru v Evropě Spengler Cupu ve švýcarském Davosu a pětkrát jej také dokázala vyhrát.

Dukla šokovala Evropu hned při své premiérové účasti v roce 1965. Tehdy ještě bez glorioly československého mistra porazila domácí Grashoppers Curych a Davos, švédský Västeras i rakouský Kitzbühel a bez ztráty bodu turnaj vyhrála. První byla Jihlava i o rok později a v roce 1968 a poté ještě v letech 1978 a 1982. Pětkrát skončila druhá, jednou třetí a jen dvakrát se z Davosu vracela bez medaile, když skončila čtvrtá.

Třikrát Jihlavané reprezentovali Československo i na Světovém poháru v zámoří. Poprvé v roce 1971, kdy skončili třetí za CSKA Moskva a olympijským výběrem USA, o rok později už Jihlavané na Světovém poháru porazili výběr Kanady 5:1 a výběr USA 3:2 a skončili těsně za suverénním CSKA Moskva. A druzí skončili hráči Dukly i při své poslední účasti v roce 1973. Porazili týmy Kanada Bombers 5:3 a Minnesotu 7:1 a znovu podlehli jen Rusům, tentokrát už ne pod hlavičkou CSKA ale národního týmu.

Zato Pohár mistrů evropských zemí zůstal Jihlavě zapovězen. Dukla do finále postoupila celkem jedenáctkrát, ani jednou ale nedokázala triumfovat. Sedmkrát skončila druhá a zvláště při vůbec první účasti to bylo hodně pikantní. Jihlava totiž ve finále nastoupila proti Kometě Brno, která obhajovala rok starý triumf, jako čerstvý mistr Československa ale Brnu podlehla.

Pak už se ale na dlouho stali jihlavským strašákem Rusové. Dukla ve finále prohrála pětkrát s CSKA Moskva, jednou s Křídly sovětů a jednou s výběrem SSSR.

Naposledy se na mezinárodní scéně představila Jihlava v sezoně 1998/99, kdy se pro nezájem jiných českých klubů přihlásila do Evropské hokejové ligy, díru do světa ale neudělala. Porazit dokázala pouze Djurgärden Stockholm na vlastním ledě a ve své skupině skončila poslední.

Dušan Vrbecký (Ta jihlavská, naše Dukla)
Zveřejněno se souhlasem Dušana Pařila (marketingové oddělení HC Dukla Jihlava)

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND