|
Aero L-39 Albatros Dvoumístný cvičný letoun pro pokračovací výcvik. Je schopen operovat i z nezpevněných ploch. Ve verzi ZA může plnit i úkoly lehkého bitevníku nebo stíhat pomaleji letící cíle. Nástupce neméně legendárního Delfína. Vyvíjen od roku 1963, první vzlet proběhl 4. listopadu 1968. Sériová produkce začala v roce 1971. Do roku 1989 československé letectvo převzalo 74 ks letounu ve 3 verzích. Verze pro výcvik byly přiděleny leteckým školním plukům (1. lšp Přerov, 2 .lšp Košice, 3. lšp Piešťany), vlečné verze létaly ve stavu 2. lšp Košice a Výcvikové základny letectva Malacky-Kuchyňa, verze ZA u 1. slp České Budějovice, 8. slp Ostrava-Mošnov a 11. slp Žatec, odloučená letka Plzeň-Líně, a 30. sbolp Hradec Králové. Havarijní zapisovač SARPP-112GM byl umístěn v levé zadní části trupu. Katapultážní sedačka VS-1BRI československé konstrukce – umožňovala záchranu od nulové výšky a v rozsahu rychlostí 150 - 910 km/h. Testování sedačky probíhalo na letounu MiG-15UTI a na třetím prototypu L-39 X-03. Radiostanice u prototypů a letounů prvních sérií RTL-11, později se montovala dvoupásmová R-832 sovětského původu. Z dalšího vybavení to byl radiokompas RKL-41 (VÚST/Tesla Kolín), přijímač návěstidla MRP-56P, radiovýškoměr RV-5. Dvouproudový motor s axiálním kompresorem AI-25TL s tahem 16,9 kN (na prototypech a prvních sériích AI-25W 14,4 kN – čs. úprava s dynamostarterem z motoru M-07). Motory AI-25 pocházely z dopravních letounů Jak-40 a byly vyráběny v ukrajinském Záporoží (závod Progress). Motor s úpravou W (od slangového názvu podniku Motolet Jinonice „Waltrovka“) byl zkoušen na upraveném bombardéru Il-28, kde testovaný motor byl umístěn v zádi trupu místo původního střeliště. Trupové číslo se nevymykalo zavedeným standardům, tvořily ho poslední 4 číslice výrobního čísla (složení výrobního čísla bylo u Albatrosů následující – 1. číslice = poslední číslice roku výroby, 2. číslice tvořila pro všechny L-39 číslice „3“, 3. a 4. číslice byla označením série a 5. a 6. číslice pořadové číslo v sérii). Vzhledem k úspěšné konstrukci byly Albatrosy dodávány do různých zemí. To ostatně trvá dodnes, neboť vývoj tohoto letounu pokračoval i nadále a dnes jsou jeho důstojným nástupcem ve výzbroji (nejen) Vzdušných sil Armády České republiky letouny Aero L-159A / L -159T1 ALCA. Varianty letounů L-39 v československém vojenském letectvu (do roku 1989): L-39C
Původní označení bylo bez písmene C, které bylo zavedeno kvůli rozlišení od následujících verzí. Základní verze pro výcvik s dvojím řízením. Na každém křídle byl závěsník s nosností do 150 kg, bez připojení k palivové instalaci. Bylo tak možno navěsit pumy do ráže 100 kg nebo raketové bloky UB-16. Hlavňovou výzbroj letoun nenesl. Československé vojenské letectvo odebralo 36 ks této verze a to v letech 1971 – 1976 a 1988 – 1989. Původní marking byl následující – celý trup byl nastříkán bílou barvou s červenými doplňky, spodní plochy byly světle šedé. Od začátku 80. let byly letouny přestříkány kamuflážním nátěrem. Samozřejmostí byly barevné kokardy a čtyřmístné trupové číslo. Do roku 1989 byly při katastrofách ztraceny 2 letouny a při haváriích 4 letouny.
L-39V
Verze pro vlečení terčů KT-04. Přední pilotní prostor zůstal zachován (pouze nebyl přetlakový), zadní kokpit byl zrušen a v jeho prostoru byl instalován buben s ocelovým lanem průměru 5 mm o maximální délce 1500 m. Pohon bubnu zajišťovala náporová turbínka L-03 pod trupem, za ní bylo hydraulické zařízení k nouzovému přeseknutí lana. Prototyp této verze poprvé vzlétl v roce 1972, vojskové zkoušky probíhaly v letech 1973 – 74. Po jejich ukončení bylo v roce 1976 upraveno 8 letounů ze 7. série letounů L-39C, určených pro SSSR. Dva z těchto letounů byly v roce 1979 prodány do NDR a po sjednocení Německa je převzala Luftwaffe. Marking vlečné verze byl dvoubarevný – svrchu bílá, zespodu žlutá barva.
L-39ZA
Tato verze byla vyvinuta pro potřeby střeleckého výcviku (hlavňová, raketová a bombardovací výzbroj). Oproti verzi C má zesílené křídlo se 4 závěsníky (vnitřní jsou připojeny k palivové instalaci pro možnost nesení přídavných nádrží), zesílený podvozek a pod trupem je zabudován dvouhlavňový kanon GŠ-23. Na závěsnících je možno nést ostré (FAB / OFAB) nebo cvičné (CCP) pumy ráží 50, 100, 250 a 500 kg (poslední uvedené pouze na vnitřních závěsnících), raketové bloky UB-16 pro neřízené rakety S-5 ráže 57 mm, infračerveně naváděné protiletecké rakety R-3S a R-60/R-60M; na vnitřních závěsech přídavné nádrže o objemech 150 a 350 litrů. Na levý vnitřní závěsník bylo možno navěsit fotokontejner PFK-5. Zásoba munice pro kanon činí 150 nábojů. U prvních vyrobených ZA byl marking podobný jako u verze C, později už šly letouny kamuflované rovnou od výrobce. Armáda do roku 1989 odebrala 30 ks verze ZA, dodány v letech 1980, 1982 – 1983, 1986 – 1989. Do roku 1989 nebyl ztracen ani jeden letoun této verze.
Zpracoval Lukáš Doubrava Prameny: L-39 Albatros, 1. díl, technický vývoj, verze, výroba Aero Vodochody, Pavel Kučera, Jakab Aero L-39 Albatros, 2., 3. a 4. díl, „Albík“ Aero L-39 Albatros v československém a českém vojenském letectvu, Miroslav Irra, Jakab Aero copyright © http://www.csla.cz |
|
||||||||||||||||||||||
