Nadzvukový letoun s měnitelnou geometrií křídla. V našem letectvu sloužil ve 4 verzích – 2 stíhací a 1 stíhací bombardovací plus dvoumístná varianta pro výcvik.

Stíhací verze v našem letectvu měla nahradit předcházející typ MiG-21, ale vzhledem k menšímu počtu MiGů-23 se tak nikdy úplně nestalo a poslední modernizovaná verze „jednadvacítek“ byla dokonce vyřazena z výzbroje později; stíhací bombardovací varianta pak u 28. sbolp nahradila Su-7.

Všechny verze MiG-23 byly vyráběny v tehdejším SSSR. Celkem u nás létalo 70 letounů všech verzí.

Hlavňová výzbroj byla u všech 4 verzí stejná a tvořil ji 23 mm letecký dvouhlavňový kanon GŠ-23L se zásobou 200 nábojů.

MiGy-23 disponovaly 7 závěsy pro výzbroj na trupu a pevné části křídla, z nichž centrální podtrupový byl určen pro 800 l přídavnou nádrž. Další dvě tyto nádrže bylo možno zavěsit pod pohyblivé části křídel ve vzletové konfiguraci s úhlem 16°, pak ale nebylo možno měnit geometrii křídla a omezená byla i výchylka vztlakových klapek v poloze pro přistání.

Raketovou protileteckou výzbroj stíhacích verzí tvořily střely středního doletu R-23R (s radiolokačním navedením), R-23T (s pasivním infračerveným navedením), popř. infračerveně naváděné střely krátkého doletu R-60, R-13M a R-3S. Pro cvičné účely bylo možno podvěsit registry R-3U, UZR-60 a R-23UT.

I stíhací verze MF a ML měly možnost podvěšení protizemní výzbroje ve formě neřízených raket a leteckých pum; pro použití řízené střely Ch-23M byl na jeden z podtrupových závěsníků zavěšován kontejner s naváděcí aparaturou Delta NM. Verze ML měla možnost podvěšení kanonových kontejnerů.

U stíhacích verzí byl v přídi trupu umístěn radiolokátor Safír S-23 s účinným dosahem v přehledovém režimu do vzdáleností 70 km, v režimu zaměření cca 50 km a měl částečnou schopnost sledování cíle na pozadí země.

Navigační a pilotní systém POLET-11-23 zajišťoval navigaci, vedení po letové trati a přístrojové přiblížení na přistání až do výšky 50 m nad prahem VPD.

Zbravení na horních plochách bylo tvořeno nepravidelnými poli barev zelené, světle zelené a světle hnědé, spodní plochy byly světle modrozelené. Barevné byly kokardy na SOP a křídlech (modrý klín směřoval dopředu v „připažené“ stavu při úhlu křídla 72°). Čtyřmístné trupové číslo se nalézalo na bocích vzduchových vstupů.

Katapultážní sedačka KM-1M.

Letouny MiG-23 nebyly po roce 1992 v rámci dělení výzbroje předány na Slovensko, proto po rozpadu federace nadále všechny letouny až do zrušení sloužily pouze v českém letectvu.

Varianty letounů MiG-23 v československém vojenském letectvu:

MiG-23MF

První k nám dodávaná stíhací varianta. První kusy dodány k 1. slp v roce 1978 (10 ks), v té době dislokovanému v Bechyni – na domovské základně v Českých Budějovicích probíhala výluka z důvodu výměny povrchu VPD z asfaltu na beton (MF by díky svému „posazu“ na zadek při vzletu za sebou asfalt roztavily). Další 3 kusy dodány v roce 1979, celkem bylo u nás provozováno 13 letounů verze MF. Všechny letouny verze MF byly v roce 1983 přesunuty k 11. slp do Žatce. Zpět do Českých Budějovic se vrátily v roce 1989, po zavedení typu MiG-29, který byl dislokován právě u 11. slp. Motor R-29-300. Z výše zmíněné protiletecké raketové výzbroje mohla verze MF nosit vždy dvojici raket R-23 stejného typu. Do roku 1994, kdy byl provoz typu ukončen, byl havárií ztracen 1 letoun.

MiG-23ML

Další stíhací verze. Odlišností byl zvnějšku vyšší posaz (po odlehčení se zadní části letounu zvedla o 175 mm) a mírnější zalomení náběžné hrany SOP. Všechny letouny verze ML létaly před rokem 1989 pouze v rámci 1. slp. Jako první bylo v roce 1981 dodáno 10 ks, o rok později následovaly 3 letouny a poslední 4 v roce 1983. Motor R-35-300 se zvýšeným výkonem a sníženou spotřebou, díky které bylo možno odstranit trupovou nádrž č. 4 a z toho důvodu došlo ke zmíněnému odlehčení zadní části trupu. U verze ML již bylo v případě raket R-23 použít kombinaci verzí R a T. Kromě radiolokátoru byla verze ML ještě vybavena zařízením TP-23-M, které vyhledávalo cíle, vyzařující infračervenou stopu. Identifikační zařízení SRZO-2, odpovídač SO-69 a varovný systém SPO-10 Sirena, upozorňující na zachycení letounu RL prostředky protivníka. Z dodaných 17 ks nebyl v letech 1981 – 2000 ztracen ani jeden letoun.

MiG-23BN

Stíhací bombardovací verze na základě draku MF. Liší se hlavně menší přídí, kde je místo radiolokátoru umístěn laserový dálkoměr. Tato verze byla i jaderným nosičem. Hlavní protizemní výzbroj představovala řízená raketa Ch-23M; vřetenovité pouzdro s naváděcím zařízením bylo umístěno na pravé spodní části centroplánu. Mimo to bylo možné použít celou škálu neřízených protizemních raket a leteckých pum, popř. kanonové kontejnery. Motor R-29B-300. Výhradním uživatelem verze BN byl 28. sbolp v Čáslavi, kde do roku 1983 nahradila starší Su-7. Letouny byly dodávány postupně – 4 ks v roce 1978, 6 ks v roce 1979, 8 ks v roce 1981 a posledních 14 ks v roce 1983. Celkem tedy 32 letouny, z nichž byly do vyřazení z provozu v roce 1994 ztraceny 4 – 1 katastrofa a 3 havárie.

MiG-23U

Dvoumístná varianta pro výcvik na základě MF. Není vybavena radiolokátorem, místo něho se v přídi letounu nacházelo železobetonové závaží o stejné hmotnosti. V našem letectvu létalo celkem 8 letounů této verze, první 3 ks dodány v roce 1978, v roce 1979 pouze 1 letoun, a po dvou letounech v letech 1982 a 1983. 2 letouny provozoval 28. sbolp v Čáslavi, zbytek 1. slp České Budějovice, resp. 2 ks byly v letech 1983-89 ve stavu 11. slp Žatec. Motor R27F2M-300. Do roku 1998 byly ztraceny 3 letouny MiG-23U – 2 katastrofy a 1 havárie.

Základní takticko technická data MiG-23MF / MiG-23BN / MiG-23U

Lukáš Doubrava

Zdroj:
Půlstoletí MiGů, AVIS
MiG-23 (stíhací verze MF, ML), 4+ publication
Třiadvacítky, Stanislav Rogl
www.valka.cz – MiG-23/Bedny, Radim Špalek