Suchoj Su-7

Celokovový středokřídlý nadzvukový jednomotorový stíhací bombardovací letoun se šípovým křídlem a šípovými ocasními plochami. Podvozek je zatahovací, tříkolový příďového typu. Dle verze je letoun buď jednomístný (v našem letectvu byly používány verze BM nebo BKL) nebo cvičný dvoumístný (verze U).

Su-7 v čs. výzbroji nahradil stíhací bombardéry MiG-15SB. Jako potenciální nosič jaderné výzbroje byl poměrně přísně utajován. V československém letectvu sloužil ve dvou stíhacích-bombardovacích leteckých plucích – 20. sbolp Náměšť nad Oslavou (1964 – 1989) a 28. sbolp Čáslav (1964 – 1983). U 20. sbolp byl v letech 1987 - 1989 nahrazován typem Su-22, u 28. sbolp bylo v roce 1983 dokončeno přezbrojení na stíhací-bombardovací MiG-23BN.

Všechny Su-7 byly dodány ze SSSR (výrobní závod v Komsomolsku na Amuru) v celkové počtu 102 kusů plus 2 stroje jako náhrada za letouny zničené v zahraničí (jeden sestřelený v Polsku a jedna havárie v opravě v SSSR). V činné službě byly tyto letouny v letech 1964 – 1989.

Stíhací bombardéry Su-7 nebyly vybaveny radiolokátorem.

Hlavňovou výzbroj všech tří u nás používaných verzí tvořila dvojice kanonů NR-30 ráže 30 mm, po jednom v kořeni každého křídla. Palebný průměr byl 65 nábojů na kanon.

Letoun byl dále vybaven 4 závěsníky na raketovou a pumovou výzbroj – 2 podtrupové a po 1 pod každým křídlem. Na tyto závěsníky bylo též možno zavěsit 600 l přídavné nádrže, při obsazení všech závěsníků zásoba paliva vzrostla o 2400 l. Po roce 1969 byla v SSSR servisovaným letounům verze BKL zesílena křídla a na každé přidán další závěsník.

Protizemní raketovou výzbroj tvořily letecké neřízené rakety řady S-5 (S-5M s tříštivo-trhavou nebo S-5K s kumulativní hlavicí) v šestnáctinásobných raketových blocích UB-16-57U; neřízené rakety S-3K se 134 mm nadrážovou kumulativní hlavicí, odpalované ze stromečkového odpalovacího zařízení APU-14U na 7 střel; neřízená raketa S-24(B) s tříštivo-trhavou hlavicí (odpalovací zařízení PU-12-40U).

Klasická bombardovací výzbroj zahrnovala tříštivo-trhavé a trhavé letecké pumy ráže 100 až 500 kg, zápalné nádrže ráže 360 až 500 kg, skříňové letecké pumy ráže 250 až 500 ks s protitankovou a protipěchotní submunicí, pumové svazky s tříštivými pumami ráže 25 až 50 kg, pomocné osvětlovací, navigační, dýmové a další pumy do ráže 500 kg.

Speciální bombardovací výzbroj sestávala z jaderné pumy malé ráže 8U69 (ekvivalent 5kt TNT) nebo cvičné imitační pumy IAB-500. Pro ně byl určen speciální závěsník BD3-57FN, který nahrazoval levý podtrupový závěsník BD3-57FR.

Dále bylo možno podvěsit např. i kontejnery SPS-141 pro REB.

Každý pátý vyrobený letoun (výrobní čísla končící 0 nebo 5) byl vybaven kamerou pro denní snímkování AFA-39, umístěnou v šachtě v trupu za šachtou přední podvozkové nohy.

Su-7 byly standardně vybavovány zapisovačem letových parametrů SARPP-12G – zaznamenával 6 letových parametrů spojitě a 8 jednorázových havarijních režimů.

„Sedmičky“ byly dodávány v barvě kovu, v rámci generálních oprav byly postupně v 70. letech doplněny kamufláží. Samozřejmost byly čs. výsostné znaky a čtyřmístné trupové číslo na přídi, které bylo současně i výrobním číslem daného letounu; první dvě číslice zároveň označovaly číslo výrobní série. Mimo to byly zpočátku (u „stříbrných“ verzí) na křídlech u trupu opatřeny i zeleně zbarvenými „chodníčky“.

Varianty letounů SU-7 v československém vojenském letectvu:

Su-7BM

První dodaná varianta.

Motor AL-7F-1-150, sestával z devítistupňového axiálního kompresoru, prstencové spalovací komory, dvoustupňové turbíny a forsážní komory s dvoupolohovou stavitelnou výstupní tryskou.

Vnitřní trupové a křídelní nádrže pojaly celkem 3 650 l paliva.

Katapultážní sedačka KS-3 umožňovala záchranu pilota ve výšce minimálně 50 m nad terénem při minimální rychlosti 300 km/h a ve výšce minimálně 100 m v klouzavém letu a až do výšky dostupu (padák se pak musel otevřít ve výšce pod 5 000 m).

Kabina byla do 54. výrobní série vybavena zaměřovačem PBK-1, od 55. série pak novějším PBK-2. Ze SSSR byly v letech 1964 a 1965 dodáno celkem 62 letouny výrobních sérií 50, 53, 54, 55 a 56. První dodávky směřovaly k Výcvikové letce na letišti Mladá / Milovice (12 letounů z 50. výrobní série, 26 letounů z 53. série a 2 letouny z 54. série), odkud byly po provedení výcviku pilotů přesunuty k letkám 28. sbolp. Další dodávky už přicházely rovnou k 20. a 28. sbolp (resp. do Čáslavi, odkud byly následně přelétnuty do Náměšti n.O.), tyto dva pluky si letouny i navzájem různě předávaly (platí to i pro ostatní verze).

V letech 1964 – 1989 bylo ztraceno 18 letounů verze BM – 2 katastrofy a 16 havárií.

Su-7BKL

Hlavní vizuální odlišnost od verze BM je pouzdro brzdícího padáku na spodní části svislé ocasní plochy (verze BM měla schránku brzdícího padáku na spodku trupu). Další je přítomnost lyžin na hlavním podvozku pro operování z nezpevněných ploch; odtud pochází i označení verze letounu – BKL = bojový kolesno-lyžinový (БКЛ – боевой колёсно-лыжный). Drobnou odlišností byla „vyboulení“ dvířek podvozků kvůli větším pneumatikám.

Motor AL-7F-1-200 nebo AL-7F-1-250 se zesílenou forsážní komorou a systémem VSK.

Byl zvětšen obsah vnitřních nádrží na 3 925 l paliva.

Nová katapultážní sedačka KS-4 umožňovala katapultáž od země až do výšky 20 000m a do rychlosti 1 200 km/h. Při vzletu a přistání byla možná katapultáž jen při rychlosti větší než 140 km/h.

V roce 1966 bylo dodáno 10 letounů z 60. série k 28. sbolp, v letech 1967 a 1968 přišlo 7 letounů z 64. série k 28. sbolp a 12 letounů z 65. série k 20. sbolp. U verze BKL došlo v letech 1966 – 1990 k jedné katastrofě a 8 haváriím; za dva zničené letouny však naše letectvo obdrželo náhradu. První byl z Polska dodán letoun v.č. 6023 jako náhrada za letoun v.č. 6512, který byl omylem sestřelen u města Grodkow polským MiG-21PFM při nočním cvičení Zenit 70 polské PVO dne 14.7.1970; pilot kpt. František Kružík se katapultoval. Druhým v zahraničí ztraceným letounem byl letoun č. 6008, jenž byl zničen v sovětské opravě v roce 1980; byl dodán letoun č. 5919 (tento letoun byl vůbec poslední Su-7, který provedl let nad naším územím – 17.1.1990; dnes je uložen v depozitáři LM Kbely).

Su-7U

Cvičná verze U vznikla prodloužením draku verze BKL o 200 mm a instalací dvoumístné kabiny. Vybavení přední kabiny zhruba odpovídalo verzi BKL, v zadní kabině byly (mimo druhého řízení) přístroje pro kontrolu letu, ovládání pro imitaci poruch a odpojení ovládacích prvků z přední kabiny. V obou kabinách byly instalovány katapultážní sedačky KS-4U-22 se stejnými parametry jako KS-4. Na kabině instruktora byl umístěn výsuvný periskop pro lepší přehled o dění před letounem při startu a přistání.

Vzhledem k navýšení hmotnosti oproti variantě BKL o 440 kg byla omezena hmotnost podvěšené výzbroje na 500 kg; možnost nést jadernou pumu byla ponechána.

V roce 1967 k nám byly dodány 3 letouny z 5. série a 4 letouny z 10. série. Z nich byl jeden zničen při havárii.

Základní takticko technická data Su-7BM / Su-7BKL / Su-7U

Zdroj:
Zdroj: Su-7 v československém letectvu 1964 – 1960, Ján Dúbravčík

Zpracoval Lukáš Doubrava

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND