MOTOSTŘELECKÉ VOJSKO
| Zpět na předhled druhů vojsk | Historie motostřeleckých vojsk |

Motostřelecká vojska měla dostatečné množství obrněných prostředků. Z nich obzvláště vynikala bojová vozidla pěchoty sovětské konstrukce (BVP-1 i BVP-2). U každé motostřelecké divize byl pouze jeden z pluků na těchto B VP zbývající dva měly ve výzbroji obrněné transportéry OT-64 s motory a podvozky čs. výroby TATRA. Jejich kvalita se zvýšila přidáním věže s velko-rážným kulometem ráže 14,5 mm. Oba transportéry spolehlivě, bez přípravy byly schopné překonávat plaváním vodní překážky. Ve výzbroji byly i některé jiné druhy transportérů, zvláště OT-65 maďarské výroby. Byly používány kromě jiného jako nosiče protitankových řízených střel a u chemických jednotek k vedení radiačního a chemického průzkumu.

Jednání o snížení konvenčních ozbrojených sil mezi NATO a Varšavskou smlouvou ve Vídni vrcholila v závěru osmdesátých let. Členové NATO v komisi usilovali hlavně o likvidaci co největšího počtu BVP-1, která měla kanón GROM ráže 73,2 mm. Právě prosazením snížení počtu obrněných vozidel s ráží nad 73 mm se jim to podařilo. Když jsem se jako ministr národní obrany dozvěděl od našeho zástupce v komisi tento fakt, uložil jsem svému zástupci pro výzbroj a techniku, aby mi urychleně navrhl, co je možné udělat, aby nebylo nutné se BVP-1 v počtu asi kolem 600 ks zbavovat. Byl jsem ochoten k jejich zachování odstranit třeba i věžičku s kanónem té kritické ráže. Technici nejen že můj požadavek uskutečnili, ale navíc zcela zkusmo na vozidlo připevnili věžičku s kulometem přípustné ráže z OT-64. Název pro takto upravené BVP-1 jsme zvolili OT-90 a vozidlo zcela legálně prošlo přes vídeňskou komisi. Tato naše snaha nebyla samoúčelná. Obrněné transportéry OT-64 (jinak nazývané také SKOT, což znamenalo střední, kolový obrněný transportér) totiž zastarávala, jejich výroba se zastavila a nový kolový obrněný transportér nebyl ani vyvinut.

Motostřelecké vojsko bylo modernizováno i jinými prostředky ke zvýšení své palebné síly i k obraně proti nízkoletícím cílům. U každého motostřeleckého praporu bylo vytvořeno družstvo střelců s protiletadlovými raketami STŘELA 2M, v každém motostřeleckém pluku byla protitanková baterie na šesti OT-65 s protitankovými řízenými střelami. Pluky na BVP-1 (i jediný prapor na BVP-2 s kanónem 30 mm) měly v každém vozidle kromě kanónu i 4 protitankové řízené střely (PTŘS) MAL-JUTKA. Když vezmeme, že motostřelecký pluk měl 94 vozidel, dostaneme se k číslu až 400 PTŘS.

Palebná síla pluků na OT-64 byla posílena tím, že každá motostřelecká rota (a těch měl pluk 9) měla organické družstvo granátometů. Při střelbě PTŘS na obrněné cíle protivníka byla pěchota nucena k sesednutí z transportérů. Tím se dosahovalo vedení velmi účinné palby právě granátomety na odkrytou živou sílu.

Kromě chybějícího nového obrněného kolového transportéru existovaly i jiné nedostatky ve výzbroji. Ze solidních samopalů i univerzálních kulometů nebylo možné vést účinnou palbu v noci. Chyběly na nich přístroje nočního vidění a jedinou možností bylo natírat hledí a mušku fosforem. Nové ochranné masky působily také drobné obtíže tím, že filtry se nacházely v obou lícnicích, což narušovalo vžité návyky střelců z těchto zbraní při míření na cíl. Nezanedbatelným nedostatkem byly i ocelové přilby, které by samy při zásahu střelou způsobovaly další poranění hlavy. Mnoho armád NATO již používalo spolehlivější, vyrobené z kevlaru. Nepodařilo se nám včas přejít k výrobě samopalů malé ráže (5,62 mm) a přezbrojení typem LADA naší konstrukce, který měl dokonce některé přednosti proti samopalům americkým i sovětským.

| Zpět na předhled druhů vojsk |

Z knihy Generál studené války
zveřejněno se souhlasem autora

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND