|
MOTOSTŘELECKÉ VOJSKO Organizační výstavba pěších vojsk armády po únoru 1948 trpěla značnou nejednotností a roztříštěností. Armádní sbor neměl organizační ustálenost a do jeho sestavy vcházely pěší divize v různém poměru. Pěší divize (brigáda) se skládala ze 3 - 4 pěších pluků (u brigád samostatných pěších praporů), dělostřeleckého pluku a roty velkorážných kulometů proti letadlům. Organizační nejednotnost se nejmarkantněji projevovala na stupni pluk – samostatný prapor, kde se vytvořilo celkem devět typů útvarů, jež se vzájemně značně lišily. Proto jedním ze základních úkolů poúnorové reorganizace armády byly i změny v organizačním složení pěších vojsk. Těmito opatřeními bylo v podstatě ukončeno období v jehož průběhu se přeneslo těžiště obranného úsilí na československo-bavorskou hranici, tj. do jihozápadní oblasti Československa. V rámci uváděných opatření došlo k zesílení pěších jednotek a útvarů dislokovaných v Čechách a na Moravě. Příprava velitelských kádrů pěchoty probíhala v 1. Pěchotním učilišti, které bylo zřízeno již k 1. říjnu 1945 v Lipníku nad Bečvou. Vyšší velitelské kádry pěchoty připravovaly jednotlivé vojenské vysoké školy a Vojenská akademie, která byla zřízena 15. října 1951 a měla dvě fakulty – vševojskovou a speciální (RMNO č. 48/1951 č. 247). Nově byla pojata také otázka vojenské přípravy civilních vysokoškolských studentů. Tím byl položen základ pro vznik vojenských kateder vysokých škol, jejichž absolventi po nástupu prezenční služby pomáhali řešit akutní nedostatek nižších velitelských kádrů u jednotek a útvarů pěchoty. V roce 1950 byl Hlavní štáb přejmenován na generální štáb a rozdělen na správy. Dosavadní vojenské oblasti byly reorganizovány ve vojenské okruhy. Došlo ke změnám v organizační struktuře útvarů a svazků s cílem zvýšit jejich údernou a palebnou sílu i manévrovost. Divize měla k dispozici protitankové a protiletadlové zbraně a jednotky. Byla schopna provádět náročné ženijní úpravy terénu, opravovat výzbroj a bojovou techniku. Vývoj organizační struktury pěších vojsk pokračoval v první polovině 50. let v naznačených směrech. V roce 1954 byly pěší útvary, svazky a svazy (sbory) přejmenovány na střelecké. K 1. říjnu 1954 byla provedena reorganizace, na jejímž základě vznikla střelecká divize, jež zahrnovala tři střelecké pluky a jeden tankosamohybný pluk. V letech 1950-54 došlo v armádě k podstatným změnám, zejména v početnosti jednotlivých druhů vojsk, a tím i jejich podílu na celkovém složení. V tomto období klesl podíl střeleckých vojsk ze 43,4% na 26,3%. Pokles podílu střeleckých vojsk byl však vyvažován zdokonalením jejich organizační struktury a zaváděním dokonalejší klasické výzbroje a bojové techniky. Postupně se zvyšovala i odborná kvalifikace velitelského sboru pěšího vojska. Velitelské kádry pěchoty byly připravovány v těchto školách: Významnou úlohu v přípravě nejnižších velitelů - poddůstojníků, kteří měli zastávat funkce velitelů družstev u jednotek střeleckých útvarů, sehrály poddůstojnické školy střeleckých útvarů a svazků. Z hlediska výstavby a vývoje sledovaného druhu vojska je období druhé poloviny 50. let charakterizováno snahou o nalezení optimálních organizačních struktur, zabezpečení zvýšení mobilnosti, palebné a úderné síly, manévrovosti a celkové zvýšení bojové připravenosti a pohotovosti. Změnu existující kvality představovalo vypracování návrhu organizační struktury jednotypové divize. Nevyhnutelnost dosažení nové kvality, pro kterou byly v předcházejících letech vytvořeny odpovídající předpoklady, byla umocněna rychlým rozvojem jak bojové techniky tak i způsobů a forem vedení ozbrojeného zápasu v důsledku zavedení jaderných zbraní do výzbroje armád. Zvláště pak změny ve způsobech vedení bojové činnosti nabyly takového rozsahu, že jim bylo nutno přizpůsobit organizaci základních taktických svazků. Ze změn ve vývoji vojenství vyplynula potřeba odstranit mnohotypovost svazků a vytvořit jednotypovou vševojskovou divizi, která by slučovala vlastnosti střelecké a mechanizované divize. Pro zpracování takové organizace byly stanoveny i základní prostředky, jejichž realizace měla zabezpečit dosažení nové kvality, a to především zvýšit manévrovací schopnost a pružnost při zasahování, zvýšit údernou sílu zařazením většího počtu tanků a zabezpečit ochranu a zvýšit odolnost proti účinkům zbraní hromadného ničení. Pro organizaci vševojskových svazků nového typu za podmínky použití zbraní hromadného ničení bylo základem zjištění, že hlavní silou na bojišti jsou tanková vojska doplněná pěchotou na obrněných transportérech, raketovou technikou a ostatními druhy vojsk. S tím souvisela potřeba kvalitativně řešit přepravu pěchoty, tj. na obrněných transportérech, a zvýšit tak její rychlost při přesunech a hlavně manévr na bojišti. Dále se ukázalo, jako nezbytné řešit nedostatky v protitankových prostředcích na stupni četa až pluk co do počtu a nahradit existující účinnějšími, především bezzákluzovými kanony. A konečně se ukázala potřeba zavést účinnější (automatické) zbraně jednotlivce a univerzální typ kulometu. Závažným problémem byl nedostatek vhodných obrněných transportérů. Potřeby armády vyžadovaly především urychlit výzkum a výrobu středního kolového OT. Proto byl do plánu vývoje a výzkumu MNO na rok 1958 zahrnut vývoj středního kolového OT a středního pásového OT. V roce 1958 bylo rozhodnuto snížit početní stavy ČSLA a provést v tomto roce rozsáhlou reorganizaci a redislokaci armády s přihlédnutím k jejím sníženým počtům s platností od 1. října 1958. Důsledkem těchto změn bylo zrušení dosavadních struktur střeleckých, mechanizovaných a tankových divizí a jejich nahrazení dvěma typy vševojskových svazků - motostřeleckou divizí a tankovou divizí. Všechny druhy motostřeleckých divizí měly jednotnou organizační strukturu. Avšak počet základních taktických jednotek jednotlivých prvků organizace a rozsah jejich naplnění kádry, zbraněmi a bojovou technikou závisel na jejich podřízenosti velitelstvím polních armád nebo dvěma vojenským okruhům, které byly v rámci reorganizace vytvořeny, a tím i na předpokládaných úkolech v rámci této podřízenosti. Organizační struktura motostřeleckých divizí z roku 1958 vytvořila základ pro její další zkvalitňování v následujícím období. Nová organizace a redislokace a z ní vyplývající nová podřízenost umožňovala diferencovat výcvik svazků podle předurčení jejich místa a poslání ve vedení boje. V roce 1963 se ruší odbornost "pěchota a výsadkové vojsko" a byla zavedena nová odbornost motostřelecké a výsadkové vojsko (VHA MNO 1963, Předpis Kádr-2-2). Na přelomu 50. a 60. let se vyvíjí kvalitativně nový druh vojska - vojsko motostřelecké. Reorganizačními a redislokačními změnami ČSLA na přelomu 50. a 60. let byla vytvořena základní struktura jednotek a útvarů a tím i všestranné předpoklady pro činnost vojsk v podmínkách raketojaderné války. Vědeckotechnický rozvoj výrazně ovlivnil organizační, kádrovou i materiální výstavbu ČSLA. Zvlášť výrazných přeměn bylo dosaženo na úseku vybavení vojsk novými zbraněmi. V ručních zbraních bylo dokončeno přezbrojení vojsk samopalem vz.58 verzí "P" a "V". V roce 1961 byl zaveden nový samopal vz.61 "Škorpion" československé konstrukce, kterým byly vybavovány především průzkumné jednotky. Na počátku tohoto období byl zaveden i univerzální kulomet UK-59, jehož vlastnosti byly dále zdokonalovány. Protitanková obrana na nejnižších stupních byla v roce 1963 zkvalitněna zavedením nového typu ruční protitankové zbraně - pancéřovky RPG-7. Z hlediska potřeb motostřeleckého vojska se jevilo jako důležité dokončit jeho vybavení kvalitními obrněnými transportéry. Vojska byla vybavena především OT-810 československé výroby. V první polovině 60. let byly dále zavedeny OT-62 TOPAS a OT64 SKOT československé výroby (OT-64 ve spolupráci s Polskem), v roce 1965 malé obrněné transportéry OT-65 FUG maďarské výroby. V souladu s novými názory na vedení bojové činnosti se projevovala snaha změnit OT z prostého přepravního prostředku na prostředek bojový, který by umožňoval vojskům vést bojovou činnost bez sesednutí z vozidla jak jeho organickými zbraněmi, tak i osobními zbraněmi mužstva. Tyto snahy vyústili později ve všech vyspělých armádách k zavedení bojového vozidla pěchoty. Současně se hledaly možnosti ochrany osádky vozidla před účinky zbraní hromadného ničení filtroventilačním zařízením. Osvědčené tanky T-34 byly ve výzbroji motostřeleckého vojska postupně nahrazovány tanky T-54 a T-54R. Na konci 60. let byly tyto tanky v našich opravárenských závodech rekonstruovány a zaváděny do našich vojsk jako T-54M. Touto rekonstrukcí tank získal vybavení a možnosti tanku T-55A, včetně stabilizace zbraní v obou rovinách a účinné protichemické ochrany posádky. Výsledkem změn v materiálně technickém zabezpečení motostřeleckého vojska bylo další zvýšení jeho manévrovacích schopností a bojových možností jak v podmínkách vedení boje za použití zbraní hromadného ničení, tak i bez nich. Uvedené změny měly vliv i na celkové nároky na kvalitu řídících kádrů v ČSLA si vyžádaly v průběhu 60. let změnu v přípravě velitelského sboru. V roce 1960 vzniklo Vyšší vojenské učiliště Otakara Jaroše ve Vyškově, které poskytovalo vyšší odborné vzdělání na úrovni četa-rota a vysokoškolské vzdělání na úrovni pedagogické fakulty. V prosinci 1965 se kolegium ministra národní obrany ČSSR zabývalo návrhem rozvoje vojenského školství v ČSLA a rozhodlo, že základním druhem přípravy důstojníka bude příprava vysokoškolská. Současně se předpokládalo, že funkce velitelů čet budou vykonávat absolventi VKVŠ (ŠDZ) a že větší počet technických a týlových funkcí budou vykonávat praporčíci z povolání. Byl vytvořen nový systém přípravy vojáka z povolání schválený 8. března 1966. Z hlediska přípravy vysokoškolských kádrů velitelského sboru motostřeleckého vojska se toto opatření nejvýrazněji promítlo ve vytvoření 1. fakulty VA AZ, která vznikla reorganizací Vyššího vojenského učiliště Otakara Jaroše ve Vyškově v roce 1967. Zde se připravoval největší počet posluchačů inženýrsko-organizátorského směru, kteří měli v budoucnu posílit velitelské kádry motostřeleckých jednotek, útvarů a svazků. Z hlediska vývoje motostřeleckého vojska v 70. letech mělo zásadní význam přezbrojení motostřeleckých svazků bojovými vozidly pěchoty (BVP-1). Tento proces by zahájen v roce 1973 a zásadním způsobem ovlivnil celkové bojové možnosti motostřeleckého vojska, jeho manévrovost, palebnou sílu i ochranu proti účinkům zbraní hromadného ničení. V souvislosti se zaváděním nového bojového vozidla pěchoty do výzbroje motostřeleckých svazků byla již v letech 1971-72 uskutečněna některá opatření. V Trebišově bylo zřízeno výcvikové středisko pro výcvik řidičů BVP, byl zpracován plán školení řidičů. K zabezpečení výcviku byl přijat doplněk k Bojovým řádům pozemního vojska ČSLA a ke Cvičebnímu řádu. Dále byl zpracován Předpis pro výcvik ve střelbě ze zbraní BVP, Osnovy střeleb motostřeleckých jednotek ze zbraní BVP, metodika střeleckého výcviku ze zbraní BVP a programy bojového výcviku motostřeleckých jednotek vyzbrojených BVP. Ve dnech 15.5.-23.6.1972 proběhlo ve Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně přeškolení velitelsko-pedagogického sboru pro učitele VA AZ, ŠDZ a výcvik útvarů (MNO-SBP-1971, 3/1-3). Samotné přezbrojení motostřeleckých svazků bojovými vozidly pěchoty bylo zahájeno 1. října 1973. Vedle otázek vztahujících se k materiálně technickému zabezpečení motostřeleckého vojska patřily na počátku 70. let k nejzávažnějším i otázky další výstavby jeho velitelského sboru. Odchod řady důstojníku a praporčíků z ČSLA po roce 1968 spolu s problémy v náboru vytvořil v důstojnickém sboru komplikovanou situaci vyžadující neodkladné řešení. Proto bylo přijato mimořádné opatření k urychlenému doplnění a přípravě důstojnického sboru ČSLA zřízením ročních důstojnických škol (RDŠ) pro maturanty. Tyto školy byly ustanoveny k 1.9.1970. V roce 1970 pak byly otevřeny Dvouleté důstojnické školy (DDŠ) pro vyučenou mládež. Tato opatření měla řešit naléhavé potřeby ČSLA, včetně motostřeleckého vojska, nemohla však být trvalým zdrojem doplňování důstojnického sboru především z hlediska požadavků na jeho vysokoškolskou kvalifikaci. Z hlediska vysokoškolské přípravy důstojnických kádrů pozemního vojska měla v této souvislosti největší význam reorganizace 1. fakulty VA AZ ve Vyškově, z níž vznikla Vysoká vojenská škola pozemního vojska Otakara Jaroše, která byla v roce 1975 přejmenována na Vysokou školu pozemního vojska trojnásobného hrdiny ČSSR a hrdiny Sovětského svazu armádního generála Ludvíka Svobody. Tato vysoká škola připravovala podstatnou část velitelských kádrů pozemního vojska. V 80. letech nadále rostla bojová síla a bojová pohotovost motostřeleckého vojska ČSLA. Pokračovalo jeho vybavování novými moderními zbraněmi, bojovou a zabezpečovací technikou. Byly zavedeny nové protiletadlové prostředky řady "S" a protitankové prostředky, moderní ženijní a chemická technika. Motostřelecké vojsko bylo též posíleno modernizovanými tanky a tanky T-72, novými vyprošťovacími prostředky a dělostřelectvem. Do motostřeleckých praporů byly zavedeny minomety ráže 120mm. Taktický stupeň byl vybaven novými prostředky velení vojskům. V důsledku toho vzrostla palebná a úderná síla i manévrovací možnosti motostřeleckého vojska. Byla dále zesílena a zdokonalena jeho schopnost vést aktivní boj s obrněnými cíli, vrtulníky a nízkoletícími letouny. Prohloubila se také jeho součinnost s ostatními druhy vojsk. Počty osob a zbraní motostřelecké a tankové divize 1974 – 1980 P.Hrnčíř, převzato z forum.CSLA.cz |
|
