22. výsadková brigáda a srpen 1968

Prosím o pochopení, užívám-li některá slova ve fonetickém přepisu, jsou li ze slovenštiny nebo ruštiny. Nenalezl jsem jiný způsob, jak popisně vyjádřit to co bylo. Zároveň chci zdůraznit, že popisuji osobní prožitky vojáka, velitele, kterému bylo 27 let.

Po dlouhých jedenačtyřiceti letech je vzpomínka na toto neblahé dějinné období naší země stále velmi živá. Jako příslušníci 22. výsadkové brigády jsme se s ruskými vojáky znali dobře. Pro náš výsadkový výcvik jsme pravidelně a každoročně používali sovětské letouny An – 12 od roku 1964. Navíc jsme byli se sověty v úzkém kontaktu při spojeneckém cvičení Vltava 66. Musím s odstupem času konstatovat, že po profesionální stránce jsme je uznávali a věřili jim. Bylo nám tehdy nepochopitelné, když jsme s nimi trávili večery v našich rodinách, kam jsme je samozřejmě jako přátele zvali, že se nechtěli vůbec vyjadřovat k politickým otázkám a připadalo nám, jako kdyby se něčeho obávali. O to větší zklamání a bolest nám způsobil jejich zákeřný příchod 21. srpna. Kolonu jednotek, která měla úkol obsadit a eliminovat naši brigádu v Prostějově, přivedl jeden z vyšších důstojníků se kterými jsme v předchozích letech spolupracovali.

Ten rok byl po všech směrech zvláštní. Začalo to „ lednovými „ událostmi okolo sjezdu spisovatelů, odstoupením Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a příchodem A. Dubčeka . V únoru pokračovalo zimní olympiádou, kde jsme porazili SSSR v hokeji a bylo co oslavovat a také se slavilo. U nás na sídlištích ten večer bylo jako o benátské noci. V březnu nás „ opustil „ semínkový generál Šejna a v celé zemi bylo „ něco jinak“! Bylo to cítit na každém kroku, konaly se různé meetingy a shromáždění na kterých se střídali politici méně známých jmen. Po ulicích se podepisovaly různé petice a rezoluce. Na konci března odstoupil A. Novotný z funkce prezidenta republiky a do čela státu byl zvolen Ludvík Svoboda, který ještě před pěti lety „ uklizen „ pracoval v JZD na Vysočině.

Velel jsem 1. výsadkové rotě, měl tak na starosti něco přes 100 vojáků a k tomu tři podřízené velitele a staršinu roty. Všichni čtyři byli výborní vojáci, znali jsme se několik let a navzájem jsme si věřili. Výcvik u praporu probíhal zcela normálně a popisované události jako kdyby se nás netýkaly. Do kasáren jsem odcházel před šestou, abych stihl rozcvičku a vracel se za tmy opět po šesté. Na ulici jsem neměl co podepsat protože v době kdy jsem procházel městem buď většina lidí spala, nebo se chystala k večerním „ radovánkám „. A na nějaké meetingy také nebyl ani čas, ani pomyšlení. Práce a starostí o lidi i rodinu bylo až nad hlavu. V únoru jsme byli na čtrnáctidenním vyvedení do VVP Libavá, ubytováni v „ barákovém „ táboře v osadě Norberčany na okraji „ městečka duchů „. Alespoň tak na nás na většinu svou atmosférou toto vojenské město působilo.

Cvičili jsme „ až se z nás kouřilo „. Bojové střelby družstev a čet probíhaly ve dne i v noci na střelnici Velká Střelná. Většinou jsme se pohybovali na lyžích, protože v nadmořské výše nad 600 metrů bylo sněhu dostatek. Procvičovala se takticko pořadová cvičení s různými tématy, ostré trhání, topografická příprava i neustálé přesuny. Vyvedení bylo zakončeno rotním taktickým cvičením, které vzhledem k meteorologickým podmínkám bylo sice bez vysazení na padácích, ale zato s pořádnou porcí kilometrů.

Po návratu do Prostějova pokračoval výcvik v posádce. Připravovalo se zavedení nového typu padáku ( OVP – 68 ) a prováděli se na něm zkušební ( ověřovací ) seskoky. V březnu a dubnu provedli všichni příslušníci roty po třech seskocích na našem domovském letišti. V květnu to bylo „ bojové vysazení „ roty se vším materiálem a podpůrnou minometnou četou na letiště ve Vyškově, byl to vcelku „ impozantní „ průlet osmi letounů Il – 14 T ve dne. V červnu jsme si to zopakovali bez „minomety“, ale pro změnu v noci.

Všechno pokračovalo dalšími taktickými „ radovánkami „ a vyvrcholilo velkým vysazením praporu na plochu Křelov u Olomouce s přeletem ze slovenského letiště na Sliači. Taktické cvičení pokračovalo do prostoru VVP Libavá a bylo ukončeno bojovými střelbami rot ve dne.

Ještě v červenci jsme „ navštívili“ Libavu a seskočili s rotou do prostoru Vítkov a při „soupeřském cvičení „ proháněli příslušníky smíšené dělostřelecké brigády z Jičína, tak aby si zvykli na to, že jejich střelby nemusí být jen „ procházkou růžovým sadem „. Náš úkol zněl ztížit a nebo znemožnit jim práci v palebných postaveních. Úkol rota se ctí splnila. Potom ještě na začátku srpna normální výcvik v posádce. Na nějaké politické kotrmelce nebyl čas. Jen jsme zaregistrovali, že na našem území probíhá cvičení Varšavské smlouvy Šumava. To , že se jednalo o již druhý pokus o vstup cizích vojsk na naše území jsme se dozvěděli až daleko později. První pokus byl podle současných historických pramenů připravován již od začátku měsíce února. Pokusy o vstup podle historiků byli celkem tři, ale mi „ obyčejní „ vojáci jsme nevěděli nic ani o mocenském boji v nejvyšších orgánech a přípravách na obsazení republiky, které probíhaly v zákulisí. To že se např. genmjr. V. Šalgovič náměstek ministra vnitra účastnil tajného jednání v Bulharsku již na přelomu června a července a podobně, nám samozřejmě také zůstalo utajeno. Za našimi hranicemi se ve vší tichosti připravovala invaze ke které došlo „ až „ v noci z 20. na 21. srpna.

Ovzduší v republice houstlo. Na konci července a začátkem srpna probíhala jednání na nejvyšší úrovni v Čierne nad Tisou, které následovala porada představitelů šesti komunistických stran v Bratislavě. Prahu navštívil jugoslávský prezident Tito a 16. srpna i rumunský prezident N. Ceausescu a ten zde dokonce podepsal Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.

Bylo úterý 20. srpna. Byl vlahý večer pozdního léta, dlouho do noci jsem si četl a poslouchal televizi. Na závěr pořadu hlasatelka popřála všem dobrou a klidnou noc a jako obvykle zazněla československá státní hymna.

V 01.30 mne probudil zvonek. Byla to motospojka s rozkazem okamžitě se dostavit do kasáren. Na dotaz co se děje, mi voják odpověděl, že neví, ale že svolává všechny vojáky z povolání. To mne trochu uklidnilo a zaplašilo první chmurné myšlenky na to „co se zase u roty stalo?“. Bylo totiž „dobrým zvykem“ nadřízených, povolávat nás k jednotkám při zjištění, že se některý voják nevrátil z vycházky a podobně.

Po příjezdu do kasáren jsem položil stejnou otázku dozorčímu útvaru. Odpověď zněla: „Ty nic nevíš - okupace, kudla do zad. Soudruzi nás přepadli?!“. Sloužil npor. Vojta Šábek, velet minometné roty praporu a já dodnes vidím jeho chmurný pohled. Vyběhl jsem před budovu a na temném nebi nad námi v pravidelných intervalech směrem na západ přelétaly těžké nákladní letouny, nám dobře známé An – 12. Nebylo pochyb, směřovaly na Prahu. Hlavou mi proběhly okamžitě vzpomínky na mého tátu, který v roce1938 jako voják zažil mobilizaci a potom Mnichov a také demobilizaci. Stál jsem v té letní noci a uvažoval, co musím udělat nejdříve.

Jako první jsem nařídil dozorčímu roty vyhlásit vojákům roty poplach, vydat zbraně, střelivo a připravit se k opuštění kasáren. Důvody jsem prozatím vojákům nesdělil. Po příchodu velitelů čet jsem odešel na štáb praporu, kde se zatím shromáždili všichni hlavní funkcionáři mimo velitele praporu, který v pátek odjel na dovolenou do Jugoslávie.

Ve štábní učebně nebylo pro cigaretový kouř skoro vidět a panoval tam nepředstavitelný hluk. Všichni v rozčílení mluvili jeden přes druhého. Padaly různé návrhy, mezi jinými také: „ na nic nečekat a odejít do lesů Drahanské vysočiny“. Jako dnes se mi znovu vybavuje jeden ze „ starých“ kolegů, kterého si všichni vážili protože sloužil od založení brigády, kde začal jako voják základní služby. Ten tehdy pronesl větu, která ve mně zůstane po zbytek mých dnů: „Čo stě prísahali? Na rozkaz prezidenta a vlády brániť túto zem… a dal vám volakdo volaakí rozkaz?“. Nastalo ticho a většina si uvědomila to, že se nemůžeme jen tak sebrat a začít bojovat. Rozhlas vysílal neustále, ale to na co jsme čekali v jeho hlášeních nebylo.

Odešel jsem k rotě a nechal vojáky nastoupit, abych je seznámil s tím, co jsme věděli. Nebylo toho mnoho a znělo to asi tak: „Máme čekat a zachovat klid“. Do rána nikdo nespal a postupně se rozebíraly naše možnosti.

První nařízení k další činnosti přišlo asi v 03.20 hodin - pro velitele praporů brigády:

• Po svolání velitelského sboru nevyjíždět s technikou z kasáren
• Hlásit dosažení přítomnosti velitelů a náčelníků na pracovištích a u jednotek
• Upřesnit zaměstnání na den 21. srpna – zaměstnání výhradně v kasárnách

Zároveň bylo přijato a vyhlášeno stanovisko velení brigády k obsazení ČSSR: „ Jde o akt násilí a okupaci. Stojíme za legální vládou a nikomu jinému se nepodřídíme. Rozhodující rozkazy vydává pouze velitel 22. Vb“.

V 04.00 bylo nařízeno zesílit dozorčí orgány a stráže na stanovištích. Na přístupy k městu byly vyslány hlídky vedené zkušenými důstojníky. Nařídil jsem vojákům uložit zbraně do stojanů a uzamknout je dozorčím roty.
V 06.10 hodin byla přerušena telefonní linka k operačnímu dozorčímu SVO v Táboře. ( spojení obnoveno v 06.50 )
V 07.50 se objevil první obrněný transportér ve městě. ( OT – BRDM ? označené křížem přes korbu širokým bílým pásem)
Asi v 08.30 hodin přestala vysílat Československá televize, když poslední relací bylo prohlášení prezidenta Ludvíka Svobody, ve kterém nabádal ke klidu a zejména armádu žádal o to, aby nezasahovala.
V 9.00 se objevily první tanky a odjeli ke kasárnám na letišti. V 09.15 bylo zahájeno jednání s plk. Skorobogatovem velitelem první okupační jednotky a plk. Mansfeldem, velitelem 22. vb.

Kolem deváté hodiny obklíčily naše kasárna ve městě tanky a nákladní vozidla s vojáky a na nás namířili hlavně svých zbraní. Po chvíli někteří z nás vyšli ven a pokoušeli se s nimi hovořit. Jejich odpovědi zněly: „ kde bunděswer, kdě kontrarevolucioněry? “ a podobně. Po určité době jsme pochopili, že jsou dostatečně „politicky informováni a morálně zpracováni“ a že hovořit s nimi nemá smysl.

V 10.30 pokračovalo jednání s plk. Repkovem - velitelem tankového pluku, který měl za úkol obsadit Prostějov a naším velitelem brigády. Jejich požadavek zněl: „Odevzdat zbraně.“ Byl okamžitě a rezolutně odmítnut. ( To jsme se dozvěděli až později).

Jinak tomu ale bylo v Jezdeckých kasárnách. Kolem 10.00 hodin byli povoláni dozorčí rot k dozorčímu útvaru a vrátili se s rozkazem: „Odevzdat zbraně, na jednu místnost. Ta bude střežena společnou hlídkou, v níž náš voják bude beze zbraně a voják SA bude mít zbraň „. Zůstal jsem jako opařený a chvíli nechápal. Potom jsem nařídil dozorčímu, aby mi odevzdal klíče, které měl dosud u sebe a vyrazil jsem ze sebe něco v tom smyslu, že se nic odevzdávat nebude. V takové chvíli se „lámou charaktery lidí“ a jde doslova o všechno. Zapůsobilo to na mne jako kapitulace. Běžel jsem na štáb, tam mi bylo dozorčím útvaru sděleno, že ten rozkaz skutečně dostal od zastupujícího velitele a ten že jedná s ruským důstojníkem ve své kanceláři.

Nečekal jsem na nic a se zaklepáním vstoupl do uvedené místnosti. Zeptal jsem se „velícího“ zda je to pravda a zda mu ten rozkaz vydal velitel brigády? On mi úsečně nařídil, abych jeho rozkaz splnil. Rezolutně jsem odmítl, vyběhl ven a bouchl za sebou dveřmi. Před budovou jsem potkal kolegu ( VKR ), který byl v civilu a řekl jsem mu co se děje. Překvapeně na mne hleděl a pochopil, když jsem jej požádal, aby se pokusil osobně informovat plk. Mansfelda. (Nás v uniformách už nepouštěli za bránu kasáren. Telefonní spojení nefungovalo asi od 09. 00 hodin). Další, koho jsem potkal byl ZVP, tomu jsem řekl, že své rotě takový rozkaz nevydám a požádal jej, ať jde se mnou a vojákům to jako můj nadřízený nařídí on. Došel na odpočívadlo před poslední schodiště, otočil se a utekl. Ano, „lámal se chleba“. Rota stála nastoupená a čekala na mne. Asi jsem nemluvil moc hlasitě, ale bylo hrobové ticho. Řekl jsem svým vojákům, že pokud budu velitelem roty, nic se odevzdávat nebude a že v opačném případě odejdu z funkce a z armády. Do ticha se ozval signál zvonku svolávajícího dozorčí rot na stanoviště dozorčího útvaru. Náš dozorčí odběhl, a když se po chvíli vrátil, měl (promiňte) „hubu od ucha k uchu“ a vyrazil ze sebe: „Nic se odevzdávat nebude. Mansfeld tu blbost zrušil.“ Asi mi budete věřit, že se mi hodně, ale hodně ulevilo. Po letech na tuto nechutnou událost vzpomínám s trpkostí a mohu říci, že se z ní vyznávám veřejně vlastně poprvé.

(Na tomto místě chci poděkovat svému veliteli plk. Františku Mansfeldovi za to, jakým byl nadřízeným i v těch nejtěžších chvílích a také za to, že mi umožnil nahlédnout do materiálů, které tuto dobu dokumentují.)

Pozdě odpoledne se vrátil z Jugoslávie velitel praporu a život v kasárnách se poněkud uklidnil. Byl jsem odeslán k veliteli brigády a seznámen s novým úkolem.
„ Protože mluvíš dobře rusky provedeš výměnu stráže na muničním skladu. Oni totiž nevědí kde jej máme.“ Nebude to jednoduché, výjezdy z města střeží a nepouští naše vozidla ven. Dostal jsem poučení, co jim mám namluvit. Byl jsem vybaven rukou psanou „ bumážkou „ s podpisem jejich velitele. Vysvětlili mi jak se jich zbavit, aby mne nesledovali a nedošlo k prozrazení.

Při setkání s uzavírací hlídkou na západním okraji města, došlo asi k hodinovému jednání. Při něm jsem pochopil, že míra jejich „ zpracování „ je značná. Na naši nákladní „ V3 S - ku “ na které byla nová stráž, na vzdálenost 10 metrů mířilo ústí hlavně 100 mm samohybného kanónu. My jsme tomuto typu říkali „ Kačena „ , kolem ní a jednoho nákladního auta lelkovalo několik vojáků základní služby a jeden četař, který tvrdil, že je „ komandér „. Projíždějící soukromá civilní vozidla považovali za taxíky. O nedalekých vesnicích tvrdili, že to nejsou „ děrevni ale goroda „ a podobně. Nakonec nás pustili a střídání proběhlo bez komplikací. Kluci na strážnici nás přivítali a byli rádi, že se na ně nezapomnělo. Dokonce dostali slamníky, aby nemuseli spát na pryčnách. Potom se střídalo každý den v pravidelném čase a o našem muničáku se okupační jednotky nedověděly. K ukonejšení jejich zvědavosti stačilo, že jsme „ karaul strelkovovo poligona „.

V kasárnách se muselo všechno přizpůsobit vzniklé a nenormální situaci. Veškerý výcvik probíhal pouze uvnitř areálu. Prapor měl více než 450 vojáků ale k výcviku mohl používat pouze výsadkové cvičiště, 200 metrovou překážkovou dráhu, tělocvičnu ( 50 osob ) a balírnu padáků, samozřejmě také volné prostory nástupiště a komunikací. Vše bylo omezeno a změnilo se v nezajímavý stereotyp. Navíc všichni vojáci z povolání zůstávali trvale v kasárnách. Kolem kasáren neustále procházely desítky občanů a vyjadřovali nám přes plot své pocity a také podporu, jako kdybychom mohli něco změnit nebo ovlivnit.

Okupační jednotka se asi po 24 hodinách stáhla z postavení, ve kterém blokovala kasárna v přilehlých ulicích a odjela na letiště. Rovněž jednotky od Leteckých kasáren se stáhly. Ve vyhrazeném prostoru jihozápadně obce Bedihošť vybudovala provizorní tábor na okraji letiště. V něm byl soustředěn 22. 8. k 16. 00 hodin tankový prapor ( 30 tanků ), 2 mspr ( 50 – 60 OT ), 2 baterie minometů 120 mm a týlové a dopravní jednotky ( 100 – 150 nákladních aut ). Požadovaný zdroj vody mimo kasárna jim byl ukázán a bylo jim umožněno z něj čerpat. Část sil rozmístily ve městě a na přístupových cestách v kontrolních bodech.

22. srpna v 19. 15 hodin jsme byli seznámeni s rozkazem prezidenta republiky Ludvíka Svobody. ( cituji ):
„ Vojska ČSLA v souladu s vydanými rozkazy a nařízeními plnila stanovené úkoly. Velitelský sbor pochopil vážnost situace a svým klidem rozvahou a pevností velení zabezpečil aby nedošlo k incidentům, které by vedly ke krveprolití. Velení ČSLA je se mnou soustavně ve styku a všechna základní opatření jsou vydána s mým souhlasem.“

Téhož dne ve 23. 30 hodin byl přečten rozkaz velitele Středního vojenského okruhu . ( cituji ).
„ Velitelům svazků, útvarů SVO :
Velitel spojených vojsk na území ČSSR gen. Pavlovskou vydal 22. 8. 1968 následující rozkaz velitelům svazků, útvarů a posádek : ( myšleno okupačních vojsk )
1. Neodzbrojovat útvary ČSLA, které nekladou odpor
2. V kasárnách ČSLA nerozmisťovat naše vojska
3. Mít ve městech a obcích jednotky pro udržení pořádku, hlídkování a ochranu objektů. Hlavní síly rozmisťovat mimo hranice měst a obcí na prázdných prostranstvích – stadionech, parcích a jiných volných prostorech
4. Nežádat u velitelů útvarů a náčelníků posádek dodávky PHM, potravin atd.
5. Zásobování vojsk z vlastních skladů

Velitelé a náčelníci všech stupňů zabezpečí vydání tohoto výpisu z rozkazu do všech podřízených tvarů a posádek. Provedení mi doložte cestou dozorčích orgánů do 15. 00 hodin 23. 8. 1968 gen.Vasil Valo

Pozdě odpoledne dorazila na letiště další kolona okupačních jednotek, přijeli od Brna a bylo jich jako much. Jen asi 50 nákladních vozidel a 8 – 10 obrněných transportérů. Vše „ ozdobeno bílými okupačními pásy „ křížem přes korbu. Po 22.00 hodin dalších asi 20 vozidel, tentokrát od východu ze směru od Přerova a do půlnoci najíždělo od Vyškova 80 - 100 tanků a nákladní vozidla.

V průběhu dne bylo upřesněno rozmístění jednotek polské armády jižně od Olomouce . Zjištěno rozmístění pravděpodobně tankového pluku v síle ( 2 tpr a 1 mspr ). Další polské jednotky zjištěny také severně a západně Olomouce. /cit. Materiály pocházejí z oper. Svodek operačního dozorčího brigády./ Z uvedených čísel je patrno, že jsme i v omezených možnostech měli přehled o tom co se kolem nás děje. V Leteckých kasárnách, kde byly rozmístěny jednotky praporu mimo 65. vpr nařídil velitel brigády v tichosti připravit prostředky pro obranu v případě vyhrocení situace. Tehdejší velitel průzkumné čety brigády por. Peter Švrlo vzpomíná na to jak si jej velitel zavolal a nařídil mu připravit pancéřovníky s ostrým střelivem k zásahu v případě potřeby.

24. srpna se situace znovu vyhrotila. Odpoledne proběhlo další jednání mezi okupačním velitelem a velením naší brigády. Z jejich strany byly vzneseny další požadavky:

1. Odevzdat sklady munice ( v kasárnách ) a zbraně do jejich střežení, nebo je střežit společně.
2. Nařídit pobyt vojáků z povolání v kasárnách pouze od 07. 00 do 17. 00 hodin.
3. Ustanovit okupační velitelství města Prostějov a přidělit mu ubytovací prostory.
4. Vydat ve městě zákaz vycházení do ulic od soumraku do svítání a provádět hlídkování ve městě.
5. Zabránit jakýmkoliv provokacím vůči jejich jednotkám.
/ pozn. velitele F. M. - kromě posledního požadavku jsem všechny odmítl /

V 16.00 hodin byl přijat rozkaz velitele SVO:
„ Dnes a zítra je možno snížit počty důstojníků a praporčíků ve štábech a u jednotek až na 25 %. Řeší velitelé svazků. „
podepsán gen. V. Valo

Byla sobota večer, čtvrtý den okupace. Velitel praporu si nás zavolal a oznámil, že ráno v neděli můžeme jít až na určené příslušníky k rodinám.

Večer předešlého dne jsem zavolal manželce do Vyškova, aby se s dcerou vrátily od rodičů, že se situace uklidňuje a budeme moci přijít domů. Nedělní dopoledne jsme s vojáky roty vyplnili nějakým sportem a po obědě jsem se vydal domů. Město jsem v minulých dnech projížděl, takže mne nepřekvapily zabílené a pozměněné směrníky na komunikacích. Ani většinou vtipné a tak trochu „zoufalé“ nápisy, které pokrývaly většinu zdí domů v blízkosti hlavních ulic. Doma nebylo nic k jídlu a tak jsme se z nádraží, kam jsem jim šel naproti, vydali na opožděný oběd do restaurace. Bylo nádherné letní odpoledne a mezi šestou a sedmou jsme se procházkou vraceli. Všude byla spousta lidí. Jako kdyby si poprvé volněji vydechli po dnech napětí a vraceli se do normálních dnů.

Doma visel můj polní stejnokroj na věšáku tak, jak jsem jej tam po návratu z kasáren pověsil. Všechno začalo vypadat zaběhnutě a všedně. Bylo krátce po 20. 00 hodin, televize vysílala jeden z filmů husitské trilogie, když se venku ozvalo divné „řachtání„ jako když někdo startuje studený motor a ten mu „střílí do karburátoru“. Vyběhl jsem na balkón, začínalo se stmívat a ten divný zvuk jsem okamžitě poznal. Byla to střelba z automatických zbraní. Město odkud zvuk přicházel jsem měl za zády a výhled mi kryl náš dům. Proto jsem přeběhl k oknům, která vedla z chodby. Ze schodiště jsem nad střechami domů viděl trasírky svítících střel vyletujících z centra z oblasti náměstí.

Okamžitě jsem si uvědomil co jsme si slíbili před odchodem z kasáren. V případě jakékoliv změny situace se okamžitě vrátíme k útvaru. Začal jsem se převlékat „jako při bojovém poplachu“. Manželce jsem řekl ať jde s dcerou k sousedům a zařídí se podle toho co se bude dít. Vyběhl jsem z domu a přes zahrady, ploty a průjezdy domů na Drozdovickém předměstí, se propracovával prázdnými ulicemi směrem ke kasárnám. Překvapivě svítilo pouliční osvětlení. Střelba neustávala, ale kulky hvízdaly poměrně vysoko a daleko. Na rohu Krokovy ulice jsem v přítmí, asi 50 metrů před sebou, uviděl zástup osob postupujících podél domů směrem ke mně. První co mne napadlo bylo, že Rusové pročesávají město a že se přece tady nenechám chytit. Přeskočil jsem plot do nejbližší zahrady a ukryl se v keřích. Když se přiblížili, zjistil jsem že jde o skupinu civilních spoluobčanů. Okamžitě jsem je zahnal do průjezdu nejbližšího domu. Od nich jsem zjistil, že projíždějící kolona okupačních jednotek při průjezdu městem zahájila střelbu a vpředu před námi, že došlo k nějakému zranění. Ulice kterou jsem probíhal, kolmo kříží Brněnskou, která procházela kolem tehdejší nemocnice. Asi po 200 metrech běhu jsem nalezl na zemi ležet motocykl a uviděl kaluž krve. Na nic nebyl čas, kolona zrovna neprojížděla a tak nebyl problém dostat se na druhou stranu ulice. Odtud to bylo do Jezdeckých kasáren necelý kilometr. Při příchodu k útvaru jsem se dozvěděl, že krev postřeleného přede mnou byla velitele 2. výsadkové roty, kamaráda npor. Jaroslava Slatinského. Byl střelen do kolena levé nohy. Jeho zranění bylo těžké a hrozila mu ztráta dolní končetiny. Nakonec díky lékařům naší olomoucké vojenské chirurgie, mu nohu zachránili a Jarda sloužil i když s handicapem dál.

/ cituji z deníku operačního dozorčího brigády:
„ Dnes 25.8. 1968 ve 20. 04 hodin zahájila ostrou střelbu ze samopalů a kulometů okupační jednotka sovětské armády na tancích a obrněných transportérech. Silná střelba trvala asi 12 minut, ojedinělé výstřely skončily ve 20. 32 hodin. Při střelbě byly usmrceny 4 civilní osoby a 7 osob zraněno, z toho 4 těžce. Střelba byla podle očitých svědků zahájena tak, že jeden sovětský voják vystřelil jednotlivý výstřel z korby nákladního vozidla ZIL, které jelo za dvěma tanky. Načež následovala lavinovitě se šířící střelba po celé koloně, všemi směry. Tím došlo v Prostějově k hrubému porušení rozkazu velitele okupačních vojsk gen. Pavlovského s těžkými důsledky. „ podepsán pplk. Miller.

„ Hlášení z Holešova ( 7.vp ZU ). Po komunikacích z Gottwaldova ve směru na Otrokovice v době od 08. 30 do 14. 00 hodin projelo 230 tanků, 47 děl, 140 Ot , 150 os. Vozidel Gaz , 1350 nákladních vozidel, 12 raketometů, 16 samohybných děl, 39 spec. vozidel M – 72, 6 radiovozů . „

Další zpráva o zahájení velkých přesunů říkala : „V době od 18. 00 hodin ze směru Olomouc na Brno zjištěno zahájení přesunů sil jedné divize.„

Podle očitých svědků skutečně došlo k nahodilému výstřelu vojáka na nákladním vozidle v blízkosti nemocnice. Tedy již při opouštění města ve směru na Brno. Kolona díky tomu, že většina silničních směrníků byla různě „upravena„ ve městě zabloudila. Sjela svým čelem ze směru na Brno a pokračovala na Přerov. Když velitel pluku zjistil co se stalo, snažil se situaci řešit, jenže kolona vozidel zaplnila vnitřní okruh města a v tom došlo ke střelbě. Ulice okolo náměstí byly plné lidí a na vozidlech vystrašení vojáci, kterým bylo vysvětlováno, že je tu kontrarevoluce a bůh ví co ještě. Mohu z vlastního pozorování potvrdit, že to byli namnoze šikmoocí mladíci asijských národností, kteří města evropského typu neviděli ani ve snu. Svědčí o tom i to, že stříleli do výloh, schválně zasahovali obrazovky vystavených televizorů a okna restaurací. A bohužel i nic netušící civilní obyvatele. Údajně docházelo toho dne ke střídání prvosledových jednotek, které byly použity v prvních dnech okupace a jejich nahrazení novými silami. Kruté, nesmyslné a definitivní rozloučení s přátelstvím, které mělo trvat na věčné časy a nikdy jinak. Zároveň člověka při tom napadá co by následovalo, kdyby tehdy došlo k otevřenému boji.

Pohřeb objetí se stal obžalobou svévolného a bezprecedentního aktu zlovůle a mocenské rozpínavosti. Příslušníci 22. výsadkové brigády se jej účastnili jako četná stráž zahynulým spoluobčanům.

Okupace ČSSR v číslech

Všechno to začalo v 00.10 hodin 21. srpna 1968 překročením státních hranic naší republiky z území SSSR, Polska, NDR a Maďarska. Vojska těchto zemí doplnili symbolicky Bulhaři.

Poslední jednotky sovětské armády odešly 28. června 1991.

Na Velvyslanectví SSSR zůstala expertní skupina v počtu 25 důstojníků, která symbolicky opustila naše území odpoledne dne 20. srpna 1991.

Okupace trvala 8338 dnů a to je více než 22 let.
Na území naší vlasti bylo „ dočasně „ dislokováno „ :
• 73 500 vojáků základní služby
• 18 500 důstojníků
• 44 300 občanských pracovníků a rodinných příslušníků

Celkem 136 300 osob

• 1120 tanků
• 2505 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů
• 173 vrtulníků
• 103 letounů
• 94 824 tun munice

Odsun vojsk trval šestnáct měsíců. Celkem bylo použito 32 000 nákladních železničních vagonů
Celková délka vlaků činila přibližně 465 kilometrů.

Zpět na Historie výsadkových vojsk

Čejen - převzato z forum.CSLA.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND