 |
VÚ 6354 – Mošnov
Ostré náboje
Jednou se při kontrole výzbroje záklaďáků v hotovosti zjistilo, že chybí několik ostrých nábojů do samopalu. Při předávání služby a běžné kontrole se zdálo, že zásobníky jsou plné, ale při důkladném přepočítání bylo zjištěno, že jich pár chybí. To byl samozřejmě průšvih na obzoru! Důstojník, který měl hotovost na starosti přišel s návrhem, pokud se do rána náboje v plném počtu objeví, nebude se z toho dělat aféra. Mezi záklaďáky se tedy vyhlásila rychlá akce – kdo má nějaký ostrý náboj, aby ho večer po setmění donesl na určené místo k plotu. Akce byla úspěšná – ráno se u plotu našlo nábojů daleko víc, než bylo potřeba!
V té době bylo mezi vojskem na černo munice podstatně víc – to se lampasákům ani nezdálo! Po odchodu našich mazáků do civilu, když jsme měnili slámu v postelích, jsme v jednom strožoku našli celý arzenál – slepé i ostré náboje, dýmovnice, několik dělbuchů a sadu signálních světlic. Možná, že dotyčný mazák ani netušil, na čem spával.
Pilot Čkalov
Údržbu přistávací dráhy – ranveje – měl na starosti zabezpečovací útvar. V zimním období se napadaný sníh z dráhy odstraňoval zajímavým zařízením – na véesce byla namontována přední část Migu patnáctky s vyřazeným motorem, nasměrovaným tak, aby při pojíždění horké plyny z turbíny odfukovaly sníh. Stálou osádkou byli dva záklaďáci – jeden jako řidič véesky a druhý obsluhoval turbínu z pilotní kabiny patnáctky. Ten nosil na hlavě koženou kuklu s tlumiči hluku, vždy se tvářil velice důležitě a měl zvláštní výraz ve tváři (asi jako Kvasimodo z filmu Zvoník od Matky Boží).
Tahle dvojice si jednou usmyslela, že vyzkouší, jak se jezdí s véeskou poháněnou turbínou. Odblokovali všechna zajištění na soupravě, pootočili turbínu do podélné osy véesky, odjistili zaplombovanou páku ovládání otáček turbíny a dali „na plno“ . . . Véeska nevzlétla, protože se napůl cestou rozpadla, a navíc měli štěstí, že jí zastavili na samém konci dráhy. Měli z toho pořádný průšvih a my od té doby klukovi z obsluhy turbíny říkali „pilot Čkalov“.
Maneken pis
U naší druhé skupiny jsme měli celkem kulturního člověka – jmenoval se Imrich. V romské populaci měl nějaké lepší místo v žebříčku, protože když jsme se v hospodě dostali do situace, že hrozil průšvih s místními – po jeho zákroku naši protivníci téměř bez odporu vyklidili pozice. Rádi jsme s ním proto do hospody chodili.
Jednou měl nějaké oslavy v jeho početné rodině a z vycházky se vrátil do kasáren ve velmi povznesené náladě (lepší řečeno – byl donesen). Já v té době měl postel u okna. V noci jsem procitl se zvláštním pocitem – u mé postele ztěžka stál Imro a chystal se močit! V polospánku jsem ho stačil pootočit asi o devadesát stupňů a spal jsem dál. Ráno po budíčku byla pod oknem na podlaze louže, jakoby tam pršelo celou noc!
Posádková hlídka
Jako záklaďáci jsme občas měli službu v posádkové hlídce. Ta měla za úkol kontrolovat mimo kasárny chování vojáků, jejich upravenost a samozřejmě i kontrolu, zda nejsou mimo ubytovací prostor „na černo“ – tedy bez povolení, bez vycházky.
Nejlépe se sloužilo, když velitele posádkové hlídky měl někdo z pilotů. S těma jsme většinou těsně před večerkou vyjeli autem Tatrou 805 do některé z okolních vsí do hospody. Před hospodou se zastavilo, velitel vyslal dovnitř jednoho záklaďáka, aby „vyčistil prostor“. Šenkovnu urychleně opustilo pár vojáků, kteří neměli čisté svědomí (tedy neměli povolenou vycházku). A pak teprve jsme dovnitř vstoupili všichni z posádkové hlídky. Velitel si dal večeři, my pivíčko, pokecalo se.
Jinak bylo, když velitele měl lampasák toužící po odměně. To jsme z auta vystoupili za rohem hospody, rychle vtrhli dovnitř a začalo velké kontrolování. Vzpomínám na podobnou akci, kdy jsme museli pronásledovat oknem vyskakující vojáky. Velitel vydal rozkaz – doběhnout, zadržet! Už jsem jednoho pomalejšího dobíhal – za zády mu polohlasně říkám: „Utíkej, nebo tě chytím!“ Ale jemu se nějak po vypitých pivech běžet nedařilo. Protože velitel za námi běžel s odstupem tak padesáti metrů, nezbylo mi nic jiného, než jako zakopnout a padnout! Není třeba dodávat, že jsem od velitele dostal pořádně vyhubováno.
Major Očko.
Náčelník posádky v Mošnově byl v době mé vojenské služby menší, zavalitý člověk v hodnosti majora – říkali jsme mu „major Očko“. Pokud to šlo, zdaleka jsme se mu vyhýbali. Nejednou zastavil pochodující útvar vojáků a zkontroloval důsledně každého do nejmenších podrobností po stránce ustrojení. Přestože viděl jen na jedno oko (druhé měl skleněné a proto ta přezdívka), neušel mu žádný nezapnutý knoflík, zkrácené sako, nebo mazácká lodička. Z toho pak bylo předvedení k veliteli, zaražené vycházky a trestu neušel ani vedoucí čety. Dokonce i roťáci s ním občas měli problémy.
Já mu jednou doslova padnul do náruče! Krátil jsem si cestu přes trávník (což bylo pochopitelně zakázáno), opasek na půl žerdi jako správný mazák, sako rozepnuté – zadumán do plánů, kam večer na vycházku. Ležérně jsem zabočil za roh budovy jídelny – a vrazil jsem přímo do zad majora Očka! Ztvrdli jsme oba – mně ovšem ihned došlo, co mně čeká! Prohrábnul jsem kanadama trávník a tryskem pryč! Za sebou jsem slyšel: „súdruh voják – vráťte sa!“ Ale to už jsem mizel za rohem kantýny a upaloval jako zajíc před pytlákem. Na ubytovně jsem zapadnul na umývárku a pustil si studenou sprchu, abych z toho šoku přišel k sobě!
Pavel Ševčík
Zpět na seznam článků
copyright © http://www.csla.cz
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|
