23 měsíců u VÚ 7494 Nepolisy

Povolávací rozkaz, tehdy velice neoblíbené čtení mladých mužů, jsem obdržel na jaře roku 1985. Narukovat jsem měl k VÚ 4341 Chomutov. Tehdy jsem ale vůbec nevěděl, do čeho vlastně jdu. Vybaven nezbytnými radami od starších kamarádů jsem se na nádraží rozloučil s nezbytnou větou: “V šest večer po válce“ s kamarádem, který měl povolávák do Zvolena a nastoupil do vlaku.V Chomutově jsem byl zbaven civilu a vybaven nezbytným zeleným oblečením. Potom několik z nás uklidili na kinosál s tím, že pojedeme na výcvik. Za tři dny si nás konečně vyzvedl rtm.Maslák, později v Nepolisích zvaný Máslo, a vlak nás vezl na slovensko k VÚ 8184 Zvolen. Další den jsem tedy ve frontě na oběd klepal svému kamarádovi na rameno. Ve Zvolenu si se mnou nevěděli rady a ačkoliv jsem měl být zařazen do PŠ, udělali ze mě ČVO 665, operátora P-15 Hrašovík a zařadili mě do ŠS. Během přijímače se žádný odborný výcvik nekonal a hned po přísaze mě poslali k bojovému útvaru. Prý je málo vojáků. Přitom kam člověk plivnul, viděl vojáka. Až později u útvaru jsem pochopil, že vojáci se tehdy nedělili ani tak podle schopností, ale na politicky spolehlivé a nespolehlivé.

A tak jsem na začátku května 1985 poprvé uviděl VÚ 7494 Nepolisy - dlouhou nudli, umístěnou při okraji silnice Chlumec nad Cidlinou – Nový Bydžov. Začátky byly velice krušné, kdo zažil vojnu, ví o čem mluvím. Šůrování záchodů, škrabání brambor sám pro celý útvar. Byli jsme dost slabý ročník - na útvaru nás bylo málo a na jednoho mladého připadalo deset mazáků. 54.rtpr byl rozdělený na rotu velení, která zajišťovala chod štábu, kuchyně a hlavně „sálu“, tedy velitelského stanoviště praporu. Místní radiotechnická rota zajišťovala autopark, PHM a obsluhu radiolokátorů. V době mé služby se výzbroj skládala z radiolokátoru P-37 Dyšina, P-15 Hrašovík proti nízkým cílům (ten pro jistotu nikdy nic neviděl) a výškoměrů Most a Svojšín.

Jednu dobu u nás byl dislokován i radar dalekého dosahu P-38 Hačava s dosahem až 600 km. Ten ale dost rychle zmizel, jelikož rušil televizní signál v okolních vesnicích a tehdejší velitel PVOS gen.por.Matyáš tehdy kandidoval snad do sněmovny za okres Hradec Králové ...

K odloučeným jednotkám patřily roty v Chrášťanech a Senožatech u Humpolce a Adršpachu. Při mém příchodu k útvaru to byly už jen poslední dvě.

Po asi třech týdnech na rotě mě konečně poslali na sál nebo-li na bojovku. V dalších měsících jsem se měl na rotu vracet už jen sporadicky. Když jsem se poprvé ocitl na sále, dýchla na mě zvláštní atmosféra. Nalevo od dveří byly průhledné planžety. Každá radiotechnická rota měla vlastní, další v řadě byl tzv. povel - tam se zakreslovala vzdušná situace za západní hranicí a planžet dispečera. Ten měl informace o všech pořadových letech ve vzdušných civilních koridorech i o plánovaných vojenských letech. Před planžety byl nižší pult, za ním seděl součinostník, který byl zpravidla i starší směny. Ten koordinoval informace na planžetech, dle dispečera přiděloval jednotlivým cílům pořadová čísla a vyhodnocoval vzdušnou situaci. Zároveň pomocí čtvercové sítě vyčítal umístění cílů pro VS PVOS do Staré Boleslavi. Nad stanovištěm součinnosti byl stupínek a na něm pult operačních důstojníků. Zelení, tedy RT vojsko byli dva, operační a zástupce operačního a modří, tedy letovodi také dva. Modráci zajišťovali záložní navádění pro vojenské letiště Pardubice.

Velení napřed nevědělo co se mnou, protože jsem měl být mechanikem Samechova (Vozduch-1), ale ten tehdy na útvaru nebyl. Tak mě poslali za planžet a „mastil jsem kulturku“. Do úplného zblbnutí jsem psal tužkou do čtverců rozdělujících planžet na sektory zrcadlově obrácené číslice. Pro ilustraci - kreslič dostával do sluchátek informace od operátora radiolokátoru o azimutu a vzdálenosti cíle a od výškoměru výšku. Tento bod označil na planžetu a připsal k němu výšku. Každou minutu pak „ potahoval“, až byla krásně malovaná dráha přes celou republiku.

Z „ kulturky“ mě vysvobodil slavnostní příjezd Samechova, který jsem potom asi dva měsíce pomáhal zapojovat. 150 km kabelů a to poctivých sovětských, pancéřových. Zhubl jsem deset kilo a vysloužil si první opušťák. Samechov byl napojený přímo na signál radiolokátoru a na jeho obrazovce se tedy zobrazovalo to,co viděl radar. Operátor Samechova měl pomocí předpotopní počítačové myši přidělovat jednotlivým cílům údaje a ty potom posílat na nadřízené velitelství. Ale nikdy to nefungovalo. Za mou vojenskou kariéru se jelo přes Samechov asi dvě hodiny a to ještě součinnost posílala údaje o cílech duplicitně. Pokud to někdy někomu fungovalo, rád bych to věděl.

Částečně snad proto, že Samechov nefungoval, možná proto, že jsem při jednom zapínání systému dostal ránu elektrickým proudem, usoudilo velení, že nejlepší místo pro mě bude na součinnosti. Tak jsem se zařadil do velice úspěšného týmu ve složení. Des. Ulianko, můj suprák, voj. Jirůšek a voj. Ivan, zvaný už tehdy IČO - moji mazáci a voj. Biroš - půlročák, východňár. Tihle čtyři běžně dokázali táhnout ve špičkách až 22 cílů za minutu. Vzhledem k počtu číslic, které je třeba za minutu vyslovit, mění se přenos informací na tzv. mektání. Tehdy jsem nechápal, jak je dokáže na VS někdo kreslit. Pokud kreslič nestíhal kreslit údaje od součinostníka, tak se takzvaně „pověsil“. Ke konci prvního roku vojny jsem už i já dokázal hravě „pověsit“ o rok staršího kresliče. Jejich výchovné metody byly docela účinné. Po naučení se nezbytných kódů letišť a názvů leteckých koridorů mě prostě posadili za pult a vojáku starej se. Pokud se už situace na součinnosti zdála operačnímu důstojníkovi neúnosná, zmáčkl velké červené tlačítko sirény, starší směny přiběhl, bleskově situaci zvládl a jen přes rameno utrousil. “Chodba!“. To znamenalo vytřít do pěti minut chodbu sálu mokrou hadrou. Dost ponižující záležitost, takže jsem se snažil, aby chodba byla co nejméně častá. Za pár měsíců už jsem docela slušně vládnul a moji kolegové se na sál dostavovali už jen zřídka, většinou při cvičení. Další výchovná metoda byla neustálá přítomnost na sále. Od šesti hodin od rána, jen s přestávkou na jídlo, do půlnoci. Byl jsem holt „zobák“ a k tomu ještě jediný. Při posledním podzimním cvičení v prvním půlroce vojny se nám bohužel podařilo přivodit kolaps majoru Uhlířovi, pro jeho malou operativní schopnost zvaného „hokejka“. Dokázal totiž i z naprosto banální záležitosti vytvořit problém hrozící přerůst v jadernou katastrofu. Tehdy létaly z letiště Planá u Českých Budějovic lety „odborně“ zvané vějíře. Odstartovalo několik rojů letadel a v prostoru východně od Budějovic prováděly zaměstnání . Jejich zákres na planžetu připomínal zmíněné vějíře. Hokejka naběhl před planžet a do největšího šrumce zvolal: “Vojáku! Tady někde mi to vyhoď“ a ukazoval na prostor jižních Čech. Des.Ulianko mu s klidnou tváří pravil: “Klídek náčelníku, mám to pod kontrolou“. Hokejka se složil. Krátce na to odešel do důchodu a dělal šatnáře v zámecké vinárně na zámku Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou. Později jsme k němu chodili na vínečko.Velice si pochvaloval důchod, prý mu dokonce znovu začaly růst vlasy na hlavě.

Krátce ke spolupráci záklaďáků s důstojníky. Důstojníci sloužící na sále naštěstí nebyli poznamenaní klasickým vojenským drilem a jejich zájem nebyl zbytečně buzerovat, ale pokud možno klidně prožít službu a nejlépe dostat od velení hodnocení za pět, nebo-li výtečně. Takže docházelo k tomu,že se na záklaďáky začali ve všem spoléhat. Proč taky ne. My jsme sloužili 24 hodin denně a ještě v noci a oni chodili do služby tak dvakrát do týdne. Logicky jsme tak měli podstatně větší přehled o situaci. My jsme dodržovali základní pravidla slušnosti a oni nás nechávali na pokoji. Však když bylo hodnocení za pět a operační si jel do Chomutova na brigádu pro finanční ohodnocení, mysleli i na nás. Opušťáků jsme měli nadprůměrně dost. Pokud se nepletu, měl jsem jich já osobně osm, z toho pět za vedení směny při výtečném hodnocení. Takže na ně mám většinou jen ty nejlepší vzpomínky. Z jmen si vzpomenu na Pištu Tara, praporčíka, později důstojníka. Tykal jsem si s ním, jednou jsem ho dokonce stříhal, když ho velitel útvaru zdrbal za dlouhé vlasy. Snad mi to tehdy jeho žena prominula. Kapitán Karas, ten měl knír jako mušketýr. U modráků sloužil kapitán Záruba, ten dokázal při cvičeních imitovat pilota a imaginárně vodit za nos polovinu PVOS. Podplukovník Maleček, bývalý pilot MiG – 15. Když v noci začal vyprávět příhody z dob jeho služby u letectva, neradi jsme chodili i spát. Z důstojníků roty vzpomenu jen na velitele naší, roty npor. Vojtíška. Křikloun, ale jinak rovný chlap a kapitána Minaříka, náčelníka štábu. Docela rád bych věděl kde je mu konec, protože kdo prošel v té době Nepolisy ví, že rovnějšího chlapa tam nebylo. Však taky při odchodu do civilu odmítl náš ročník podat ruku politrukovi, ale na Minaříka jsme se sesypali všichni. Taky docházelo k paradoxům, že jsem si po součinnosti tykal s vojákem od jiného útvaru a až při loučení před civilem jsem zjistil, že domů ještě nejde,že to má „za pět spartakiád“ a že je major. Podotýkám, že jsem znal jen jeho příjmení, ale on moji hodnost a postavení na sále znal moc dobře. Škoda že jsem ho nikdy neviděl. Rád bych mu podal ruku.

Součinnost. Co to vlastně znamenalo? Všechny útvary rtp byly navzájem propojeny linkami součinnosti a grafikonem. Grafikon udával, který útvar je zrovna v provozu, jaké radarové prostředky má zrovna v činnosti tak, aby PVOS pokryla celý vzdušný prostor republiky. Radary většinou točily po čtyřech hodinách, potom se zapínala buď jiná rota praporu a nebo jiný rtpr. Všechny prapory byly v provozu naráz, jen při cvičeních a nebo při mimořádných událostech. Například když letělo VIP, tehdy většinou představitelé státu a nebo zvláštní vojenský speciál přepravující významnou osobu. Jednou jsme dokonce vedli i Air Force One, když letěl tehdejší americký prezident z Německa do SSSR. Součinnost sloužila hlavně pro identifikaci neznámých cílů. Někdo nezachytil příslušné hlášení od dispečera a najednou měl nad Prahou neidentifikovaný objekt. Po součinnosti se zavolalo k sousedům, ten informaci zachytil a poradil. 54 rtpr s krycím názvem „Natěrač“ patřil tehdy ke špičce. Zvláštní kapitolou byly tzv. kontrolní oblety nebo-li „kontroláky“. To odněkud odstartovalo letadlo, které nemělo přidělenou pořadovou - tedy číslo a kdo ho první zachytil a identifikoval, měl automaticky hodnocení za pět. Často už byl „kontrolák“ zpátky na zemi, když se ozval telefon: „Ty, nátěrko, co to tam lítá nad Milovicemi?“. Asi tam na sále měli krátkou chodbu. Součinnost sahala dokonce i do Polska. Tehdy jsem si s nimi dokázal povídat i o ženskejch. Dodnes nechápu, jak jsme si mohli rozumět. Jo tehdy se to létalo. Vojenský provoz převažoval nad civilním a to jsme nevedli letové zaměstnání v prostoru letiště. To bývalo v pravomoci jednotlivých letišť. Dokud létala jen česká vojenská letiště, dal se provoz celkem zvládnout, ale na letišti Milovice a Hradčany byla tehdy „dočasně“ umístěna sovětská vojska a jejich letoví dispečeři se často vůbec neobtěžovali oznámit to české straně. Kolikrát startovala ostrá hotovost jen proto, aby jim sověti ve vzduchu přátelsky zamávali.

Význam některých letů mi vlastně došel až po mnoha letech a pochopení tehdejší politické situace. Na VS nám pravidelně docházela vzdušná situace za západní hranicí - tzv. povel, takže jsme měli přehled o každém letu SR-71 nebo TR. SR-71 tehdy létala ze základny ve Velké Británii, kopírovala hranici mezi NSR a NDR, naši hranici a přistávala v Turecku. Tyto lety tehdy byly brány jako provokační. Ale například takový rozhon ze Žatce nebylo nic jiného. MiG-23 odstartoval směrem na východ, potom točil o 180° a s forsáží nad Machem 1 stoupal na hranici dynamického dostupu směrem k západní hranici. Těsně před ní točil opět o 180° a proklesal zpátky do Žatce. Nebo fotolet z Hradce Králové. Tehdy létaly speciální IL – 14 ve fotogrammetrické úpravě kolem hranic celé České socialistické republiky ne dál než dva kilometry od hranic na výšce 20, tedy 2.000 m. Piloti nejspíš asi nefotili krásy šumavské přírody. Problém také představovaly balóny, které se občas objevovaly od západní hranice. Sám jsem na vlastní oči neviděl žádný a dodnes mám podezření, že se objevovaly jen ve fantaziích nezkušených operátorů. Tehdy totiž už byla doba studených padesátých let pryč a pokud se balón objevil, jednalo se o meteorologickou sondu. Pokud P-35 nebo P-37 identifikoval nějaký cíl jako balón, zapínaly se lokátory P-15, určené hlavně na nízkoletící cíle. Tyto lokátory většinou nebyly v provozu během klasického grafikonu a z toho plynulo,že jejich osádky zkušenostmi zrovna neoplývaly. Jednou takovýto operátor vedl cíl přes půl republiky. Z Přerova na něj byl naváděn vrtulník Mi-24, a když po dvojím dotankování přiletěl do vymezené oblasti, operátor cíl radši ztratil. Nebo se onen obláček rozplynul. Dodnes nikdo neví. Ale pilot byl určitě rád, že se proletěl.

A mazácká nebo gumácká vojna? Tento problém byl na bojovce vyřešen poměrně jasně. Jedině díky mazácké vojně se udržovala vysoká bojeschopnost útvaru. Mazácká vojna v Nepolisích na sále sestávala hlavně z neustálé přítomnosti na pracovišti. Podle předpisů měl voják sloužit 24 hodin a potom mít odpočinek na rotě. Díky rozdělení na politicky spolehlivé a nespolehlivé však vojáci stačili s bídou obsadit jednu bojovou směnu. Tudíž střídat neměl kdo. Rota byla teoreticky plná kresličů a operátorů, ale prakticky to byli skladníci a strážní.
Takže se bojovalo stále a v jednom kuse. Mazáci chodili sloužit vlastně jen během jídla, televizních novin a po půlnoci. Spali jsme šest hodin denně, televize nám byla zapovězena celý rok, dokonce jsem rok spal na zemi, jelikož bylo málo postelí. Ale po odchodu mazáků jsme byli ještě lepší než oni. A vzhledem k tomu, že nás nikdy nepotkala násilná nebo ponižující šikana, rád na tu dobu vzpomínám. Rozhodně mi něco dala. Účinek mazácké vojny na výkony mi potvrdila i jedna příhoda z konce vojny. Asi čtrnáct dní před odchodem do civilu jsem se z nějakých důvodů ocitl na rotě v Lažanech u Chomutova (51. rtpr). Myslím,že ten prapor měl krycí název Translátor a patřil k nejhorším v bojové činnosti. Ráno se probudím, na saku pádlo, kanady zavázané do téčka, opasek těsně nad koulema a kráčím na snídani. Najednou potkám vojáka se šůrovákem, opasek mezi třetím a čtvrtým knoflíkem, lodičku na sekyrku a vytírá podlahu. Tak na něho hodím známou větu: „ Tak za kolik zobáku?“ - „ No za čtrnáct jako ty. A jestli chceš jít včas domů, tak se rychle přeustroj.“ Panovala tam klasická gumácká vojna, vojáci chodili ustrojení dle předpisů, prádlo bylo v komíncích, všechno srovnané jako když střelí. Ale co kde lítá, to moc nevěděli. A u nás už jsme mezitím znali trasy všech vojenských obletů nazpaměť. Klasický profláknutý civilní let byla pořadová 256. Poštovní letadlo Praha – Brno, startující pravidelně o půlnoci. Všichni ho znali, jen z Lažan se každý druhý den po půlnoci ozýval dotaz, co že to neznámého startuje z Prahy ...

Dneska už kluci nic takového nezažijí. Doba se změnila a vládne jí digitální technika. I v Nepolisích jsou dávné časy ty tam a rota, která stále funguje už vypadá k nepoznání. V mých vzpomínkách ale navždy zůstanou dva rozhodně nepromarněné roky v zeleném.

Radovan Pukl

Zpět na seznam článků

copyright © http://www.csla.cz

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND