|
Jak jsem vlezl do tanku! Znáte to přirovnání: „Nepořádek jako v tanku“? A věříte tomu? Nevěřte! Přežili jsme pár rozcviček, snědli jsme několik prošlých játrových paštik a velení tankového pluku se rozhodlo, že by nám mohli ukázat tank. Byli jsme jako v tranzu, na útvarovém nástupišti stály dva tanky a my jsme konečně poznávali bojovou techniku ve které, podle vykřiknuté přísahy, zahyneme při případném střetu s americkými jadernými zbraněmi. Dva tanky tam byly proto, abychom poznali rozdíl mezi tou starou pětapadesátkou a tou novou, daleko lepší dvaasedmdesátkou, kterou se už brzy naučíme ovládat. Připadal jsem si jako na hřišti při Mezinárodním dni dětí. Tehdy taky vojáci ukazovali svou techniku, usmívali se na nás a jejich velitelé mluvili tak hezky, až se zdálo že jsou inteligentní. I zde se na nás ti tankisté usmívali, vysvětlovali nám vše důležité a všichni zapomínali, že ti samí tankisté nám večer udělají to oblíbené peklo, spojené se sháněním nesehnatelného a uklízením neukliditelného. Takže první seznámení s tankem T-72 proběhlo přímo v kasárnách. V kasárnách uprostřed města a tak se to obešlo bez střelby a kvůli bezpečnosti návštěvníků blízkého koupaliště i bez demonstrace všech funkcí laserového zaměřovače. To hlavní nás čekalo až později, až na tankodromu za městem! Hodina posledního soudu udeřila. Shromáždili jsme se na okraji zabahněného údolí, opravdového tankového cvičiště, jenže tentokrát to nebyl film. Tentokrát to bylo skutečné! Rozdělili nás na dvě skupiny a každá stála na jedné straně údolí. Mezi námi jezdily dva tanky, jako autobusy při kyvadlové dopravě na oslavách Prvního Máje. Na jedné straně pozřely dva pasažéry, převezly je na stranu druhou a tam je vyměnily za nové, čerstvé cestující. Jak jednoduché... Já byl na té druhé straně, na té straně kde se s touto kratochvíli nezačínalo. Pozorovali jsme dva mnohatunové burácející stroje, přivážející první šťastlivce. Za chvíli budou u nás a určitě budou plní zážitků! Vždyť kdo už měl to štěstí, vozit se v tanku? Rachot, srovnatelný snad jen se startem letadla, dorazil až k nám. Bahno stříkalo asi kilometr daleko a pásy chlouby našeho tankového vojska se konečně zastavily. Poklopy střelce a velitele se pomalu otevřely a vykoukli naší spolubojovníci. Dnes by to nikomu nepřišlo zvláštní, neboť dnes je v televizi krev i ve Večerníčku, ale tehdy to byl opravdu šok! Zakrvavené obličeje budoucích velitelů tanku a slova: „další prosím", způsobily v našich řadách zmatek! Ony totiž tyhle taxíky nedisponují bezpečnostními pásy či airbagy a pokud řidič jede jako (s prominutím) hovado, tak svým spolupasažérům pěkně pocuchá fazónu! Tak jsem se držel, kupodivu bylo čeho a já cestu přes falešné minové pole přežil bez ztráty jediné krvinky. Ale co mne zaujalo bylo to, jak je to v tom tankovém kokpitu všechno poskládané! Všechno mělo své místo, nic nebylo navíc a nic nepřekáželo! Byl tam neuvěřitelný pořádek! Přišla chvíle, kdy mne vojna vyvedla z omylu, kterým jsem před tím žil... V tanku není „bordel", jak se tvrdí, v tanku je pořádek jako na operačním sále, jen ta sterilita tam chybí... A potom, že vojna byla k ničemu, vždyť já teď můžu ten zavedený omyl všem vyvracet! Stejně jako vyvracím další zavedené rčení, to o tom, že je někdo zpocený jako prase! To vím taky z vojny, prase totiž nemá potní žlázy a tudíž.... Pavel Nitka |
|
