|
Moje první vojenské cvičení Psal se leden roku 1990, spousta mých spoluobčanů doma měnila zámky, neboť si v závěru roku předchozího zničila na náměstích klíče, jen já a pár dalších vyvolených jsme žili jiným problémem... Vojenským cvičením. Ale musím se vrátit o pár týdnů zpět. Byl podzim onoho převratného roku 89´ a já už pár měsíců sloužil vlasti jako velitel tanku T-72. I když velitel... Vlastně jsem sloužil jako ten nejposlednější poskok různých velitelů rot, praporů, pluků, divizí či stráží... A taky jako poskok všelijakým náčelníkům štábů, dozorčím útvarů, politrukům a v neposlední řadě bývalým nabíječům tanku T-55, kteří nastoupili k výkonu nejčestnější vlastenecké povinnosti o rok až pět let dříve než já. Byla to zvláštní sorta lidí, tihle nabíječi. Většinou pocházeli z československo-sovětského pohraničí a teprve v kasárnách se seznamovali s věcmi jako je třeba ručník, mýdlo, žiletka (tu vlastně znali, ale nevěděli že se s ní dá i holit), příbor či televize. S čím se ale nemuseli seznamovat, bylo chování vůči svým mladším spolubojovníkům, to ovládali dokonale. Dokázali nám udělat z každého dne horor! Nebudu tady popisovat praktiky těch opálených kluků, kterým velitel praporu důvěrně říkal "Senegálci", protože o různých formách šikany v ČSLA byly popsány stohy papíru a natočeny kilometry filmového pásu. Každý si pamatuje co prováděl svobodník Hasman nebohému vojínu Voříškovi v úchvatném (a velmi věrném) seriálu o motostřelcích, spravedlivých lampasácích (dělnících armády) a uvědomělém bigošovi Tomáši Soukupovi. Před odjezdem do výcvikového prostoru Boletice, nás přivítal velitel praporu. „Vojáci, vela sa teho zmenilo! Už niesom súdruh major!" Proboha, že by ho degradovali? Vždyť je to takový poctivec! (byl to prachsprostý alkoholik a kariérista, ale nechci nikoho pomlouvat). „Teraz som PAN major!" uklidnil nás a odešel chystat ostré střelby... Potom nás přišli uvítat další známé tváře... Ano, pochopili jste to, byli to amnestováni nabíječi! S úsměvem na rtu nám oznámili, že se spolu s námi zúčastní cvičení. Čert ví proč, když jejich tanky už byly skoro sešrotovány a oni v rámci své bojové přípravy jen uklízeli kasárny a prudili okolí... Ten den nám polistopadový vývoj v naší republice udělal nefalšovanou radost! Tak jsme byli konečně na místě... Venku byla zima jako v ruském filmu, tolik sněhu nebylo ani ve Vorlíčkově Popelce a sruby byly velice útulné. V jednom srubu nás bydlelo asi tisíc, takže nebyly problémy s vytápěním a dokonce jme měli i rádio! První dva dny jsme strávili řezáním a štípáním dříví, které hořelo rychleji než jsme ho stíhali chystat, a poslechem přímých přenosů z jednání Federálního shromáždění. Byly to zajímavé okamžiky... Poslanci se teprve připravovali na pomlčkovou válku a my čekali na chvíli, kdy si někdo z nich vzpomene, že je na čase zkrátit vojnu. A volné chvíle nám krátili amnestovaní „Senegálci". Vymýšleli nám zábavné hry typu „Sežeň to kde chceš, ale hlavně to dones" a vůbec nám šli příkladem... Sehnal jsem hrnek kávy pro vojína Cínu (ani nevím kde, ale asi jsem pro něj běžel do sto kilometrů vzdálené vesnice) a vzorně mu jej naservíroval. On seděl a nějak zvláštně mával rukama... Vypadalo to jako když se chystá k záchvatu padoucnice. „Neruš ma!", vykřikl. „Nevidíš že bubnujem?" On bubnoval... a já si toho nevšiml! Jak já mu křivdil, myslel jsem že je to idiot a on to byl umělec! Průběh cvičení by vydal na samostatný román a tak jen řeknu, že můj tank moc cílů nezasáhl, já jsem nezmrznul a opušťák jsem si nevysloužil. Jen jsem si trochu užil společnosti amnestovaných šťastlivců kteří ani netušili, proč je z té basy vlastně pustili. I to byla zajímavá zkušenost. Pavel Nitka
|
|
