|
Můj nácvik na spartakiádu, která se naštěstí nekonala... Byl jsem v té době na vojně už několik měsíců a nad mou hlavou visel pověstný Damoklův meč v podobě dvou monstrózních akcí. Tou první bylo cvičení vojsk Varšavské smlouvy "Štít" a tou druhou... Blížil se rok 1990 a s ním i spartakiáda! Pro neznalé: slovo spartakiáda nemá nic společného se Spartou a tak na ní cvičili i Slávisti a bohužel i my, fanoušci jiných klubů... A nejtěžší skladba byla vždy ta v podání vojáků. Všichni jsme doufali, že našemu útvaru se tato akce vyhne a v rámci zajišťování míru ve světě nás mine i ten "Štít". Ten nás minul, ale jednoho krásného dne jsme se dozvěděli, že nástup na značky nás bohužel nemine! Spartakiáda 1990 měla být, co se týče armády, přelomová. Vůbec poprvé se měli opálení kluci v zelených trenýrkách předvést s nářadím! Tím nemyslím, že by vojáci pobíhali po Strahovském písku se šroubováky, kleštěmi, srpy či kladivy, ale bombastická produkce byla založena na spolupráci nevinných odvedenců s trampolínami. Jako by nestačilo to, že si v té době armáda i bez trampolín vyskakovala jak se jí zlíbilo. V samotném prvopočátku našeho nácviku byla kontrola těl budoucích cvičenců. Jednoho obzvláště deštivého dne, jsme se jen v trenýrkách shromáždili na nástupišti pluku a nějaký spartakiádní komisař zkontroloval každého z nás, zdali se hodí pro veřejné vystoupení. Kdo byl zohyzděn tetováním, byl bez milosti vyřazen. Jelikož nám byla tato procedura už dávno známa, bylo to jako vernisáž nějakého tetovacího salonu. Tolik čerstvých obrázků na kůži, spartakiádou ne zrovna nadšených kluků, jste ještě neviděli! Pravda, někteří se snažili komisaře ošálit malůvkou fixem, ale vytrvalý déšť jejich podvod okamžitě odhalil. Když bylo odděleno zrno od plev (zrnu bylo další zkrášlování kůže, pod hrozbou prokurátorem, přísně zapovězeno), tak se začalo s nácvikem. Tělocvična holýšovské základky byla ve večerních a nočních hodinách vyhrazena armádě a my trávili svůj volný čas připažováním a rozpažováním za doprovodu hudby. Potom přinesli trampolíny.... Hned první den se posádková ošetřovna rozrostla o dva nové pacienty. Oběma zdobila nohu čerstvá sádra a telovýchovný náčelník začal hledat mezi potetovanými někoho, jehož obrázek není zase tak veliký, aby na Strahově někoho pohoršil. Další půlrok jsme měli pevně nalajnovaný, do února nácvik v kasárnách a potom soustředění v Žatci a v Praze. Stavění spartakiádní vesničky, nácvik na nočním Strahově, vystoupení před celým národem a úklid všeho co se spartakiádou nějak souvisí. A podle toho, jak se nám při nácviku dařilo, i pobyt na chirurgických odděleních různých vojenských nemocnic. A potom to přišlo! Nikdo nám vlastně oficiálně neoznámil, že se spartakiáda ruší, ale už jen proto že jsme ze dne na den přestali s nácvikem a trampolíny se odstěhovaly do NZ skladů bylo jasné, že na Strahově nevystoupíme. Zůstala jen vzpomínka a některým z nás nepovedené tetování. A taky ty trampolíny, snad je využily nějaké školy! Pavel Nitka
|
|
