Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Letci 1.

U PLUKU

Hned v úvodu chci připomenout slov, která jsme slýchali v poddůstojnické: „jen počkejte až budete u letek! Tam budete vzpomínat na poddůstojnickou!“ Později u letky: „jen počkejte, až budete u pluků! Tam budete vzpomínat na školu!“ S odstupem let vidím, že nejlépe bylo v dorostu. Bylo o nás postaráno, neměli jsme jiné než služební povinnosti o sebe samé, žádna zodpovědnost, a život mladého „kluka“.

Proč o tom píši? Já osobně jsem šel k letectvu, protože jsem chtěl jít na vojnu. Mirek Riessner chtěl jít k letectvu, tak musel jít na vojnu. Opačné pohnutky k jednomu cíli. Nabídl mě tuto možnost využit s ním a vyšlo to. Tím chci dokumentovat, jak jsem viděl cíl svého života ve vojenské službě.

Moje rozčarování při příchodu k pluku bylo takové, že jsem uvažoval o žádosti „do civilu“, i přes potíže které vyplývaly z povinnosti „nadsluhování“. Po příchodu k pluku a přijetí k němu při „denním hlášení“ velitele pluku, jsme byli ubytováni v kasárnách v rajonu mužstva. Pochopitelně jsme museli dodržovat denní řád platný pro mužstvo základní služby. Byli jsme všichni ubytováni na velké „cimře“ pro mužstvo. Každý měl jen tu postel a na chodbě skříňku. Ještě že nás neubytovali „na patra“! Měli jsme ještě něco navíc. Vyfasovali jsme pušky!

Stravováni jsme měli v jídelně mužstva. Ale neměli jsme „ešusy“ ze kterých jsme mohli jíst. Když jsme žádali, abychom se mohli stravovat v jídelně pro „gážisty“, prohlásil velitel kasáren, že nechce při obědě sedět u stolu s poddůstojníky! Navíc, letky byly na letišti, ubytování přes silnici v kasárnách. Přesuny musely být prováděny v sevřeném tvaru. V kasárnách byl jeden důstojník, který si dával na nás pozor, a když mohl, čekal na nádvoří, a před mužstvem na nás křičel „Četaři - jak to chodíte! Zpět k bráně a znovu!“ Samozřejmě nás čekala poté fronta na jídlo, na jejíž konec jsme se zařadili.

Nebyli jsme zařazeni k letce, ale do kursu „dopravních letců!, který byl u pluku zřízen, aby nás zdokonalil ve funkci, s možností přejít k Aeroliniím. Pochopitelně, asi jenom já jsem si Aerolinky nepřál. To mi bylo také „umožněno“. Samotná doba výuky a cvičných letů byla zajímavá a ničím nás nesnižovala od ostatních, jak tomu bylo v kasárnách. Tak jsme raději seděli i po výuce na učebnách, než „na rotě“.

Nesedělo se jen na učebně. Občas – později často – poté trvale pracujeme na opravě dřevěné budovy, která má poté sloužit pro ubikace našeho pluku, pro jídelnu „Normy“, a klub. Chodí tam celý pluk, střídavě po letkách. Příslušníci letek mají již „zvolenou“ práci – kladení podlah, natírání a lepší práce, na nás zůstalo „přidávání“ zedníkům. Zedníci jsou z řad příslušníků základní služby, my už přece „jen“ četaři. Stavbu má na starosti škpt Vymětalík, chodí a kontroluje. Zedníci chtějí „mastnou maltu“, Vymětalík vykřikuje že plýtváme vápnem. Velitel pluku zase vykřikuje že práce jde pomalu, vyhrožuje že zruší létání, stejně je ho málo. Nalétali jsme jen „existenční“ podmínky.

O tom letounu na další straně si můžeme jen nechat zdát. Dakota je v nedohlednu. Naštěstí, tato situace netrvala dlouho. Asi za šest týdnů jsme odlétali do Malacek na výcvik palubních střelců.

 

MALACKY

Možná bych měl kapitolu nazvat střelecký výcvik, ale název Malacky říká vše. V době, než jsme odletěli do kursu palubních střelců jsme - důstojník, voják, poddůstojník, pracovali na výstavbě ubikací pro náš pluk. Ubikace byly tvořeny typickým dřevěným barákem z období války. Výhoda byla, že byly na území letiště, blízko našich hangárů. „Makalo“ se na nich, bez ohledu na denní létání. Je pravdou, že byly pěkně renovovány, včetně umýváren, společenské místnosti, knihovny, jídelny a ostatních tehdejších „vylepšení“.

Na výcvik jsme odletěli narychlo, téměř ze dne na den. O Malackách jsme měli tušení, z několika mezipřistání na tomto letišti během létání ve škole. Doběhlo se jen na „věž“ potvrdit letový list a hned zase na start. Toho dne jsme také přistáli dakotou a letiště vypadalo docela dobře. I kasárna tohoto letiště na první pohled vypadala docela dobře. Na dřevěný barák, kde jsme byli ubytováni jsme byli zvyklí. Horor přišel až v noci. Ne, že by tam strašilo, bylo to ještě horší. Byly tam ještě před námi ubytovány štěnice. Ve velkém množství se dělily o tato obydlí tak, že my jsme měli postel a ony to ostatní. Ale to jim nestačilo a v noci se vrhaly i na naše postele. Byly pěkně zhýčkané a vybíraly si tu nejsladší krev. Já osobně ji měl asi moc hořkou, poněvadž jsem nezaznamenal ani jeden štípanec. Zato chudák Fotr Platzrů byl ráno docela změněn. Z poměrně drobného obličeje se mu vytvořil jakýsi meloun a úzkými škvírami místo očí mžoural na tento svět. Já vím, že chudák trpěl. Ale vypadal strašně směšně a my se nemohli zdržet smíchu. Na naši stížnost odpověděl velitel učiliště, že o tom ví, snaží se stále štěnice ničit, ale za jediné účinné opatření pokládá podpálení tohoto baráku. S tím ale nesouhlasí znění předpisů.

Takže jsme zjistili, že v průběhu následujících šesti týdnů budeme mít problém. Neměli. Měli jsme jich víc. Na příklad měli jsme jednoho kantora, majora, poměrně arogantního, který nám otravoval život od prvé hodiny, kdy popsal celou tabuli definicemi letecké střelby a klidně prohlásil: „do příště všechno znát nazpaměť“. Při tom nám vůbec nic nevysvětlil a nechal nás, abychom to pochopili sami. To jsme také udělali, poněvadž jsme „nebyli žádní blbci“.

Mám-li dostát názvu kapitoly, měl bych něco napsat o samotných Malackách. Ty byly dosti daleko od letiště, uvážíme-li, že žádné spojení letiště Malacky s městem nebylo. Bylo. Pěšky. Tak jsme raději chodili do kuchyně. Ne do kuchyně. Do Kuchyně s velkým K. V prvém pádě znělo Kuchyňa. Když se vyšlo z brány, pokračovalo se polní cestou vlevo, asi po kilometru jsme vpravo minuli cigánský lágr. Byl to pravý cigánský lágr s polozemljankami, jedné místnosti bez stropu, jen se střechou. Některé vypadaly o něco lépe, jiné hůře. Mezi děvčaty z tohoto lágru vynikala hezká holka, - blondýnka! Cigánka! Žádné rasistické názory! S cikány jsme žili v míru. Také s občany Kuchyně. Byla tam jedna jediná krčma s omezeným množstvím pití a jídla, které stejně bylo na lístky.

Ještě tam byla větší obec Pernek, která měla dokonce statut obce se samosprávou. Dále za těmito obcemi již byly kopce a lesy této oblasti, která se nazývala Záhorie. Jeden z kamarádů, radiomechanik, byl na toto letiště přidělen po skončení školy. „Kluci, je to strašné. Tady se nedá nikam jít“. Byl to obyčejný „kluk“, který nevyžadoval zábavy, ale co je moc, je moc. V neděli se dá vyjít z kasáren a jít „do blba a do blba kam až dojdeš a zase zpět“.

Pokračování >

 G.Kalandřík
převzato z forum.CSLA.cz

Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky