|
Můj první cvičný bojový poplach – ztracený kulomet. Mladickou nerozvážností jsem místo základní vojenské služby se nechal „nalejt“ jako voják z povolání. Těsně před vánoci 1964 jsem nastoupil do tehdá Vojenského leteckého učiliště v Košicích – Vojenská odborná škola leteckých mechaniků. Po měsíci vojny jsem zjistil, že to pro mne není, tak jsem požádal o přeřazení do základní vojenské služby. Nějakou dobu trvalo, než pochopili že to myslím vážně, tak s několika dalšími jako já jsme byly vyloučení ze školy a přeřazeni do základní služby. V duchu jsem doufal, že to bude ze Slovenska někam do Čech, kde to bude do rtodných Krkonoš poněkud blíže. Ale bylo to pro mne zklamání, převelili nás k 20. letištnímu praporu VÚ 3294 Košice. Mne ještě s Láďou Bezouškou ke strážní rotě, kde jsme po 2 měsících začali dělat velitele družstva, co by vojíni. Strážní rota krom jiného, zajišťovala hlavně ostrahu letiště, které sloužilo jako výcvikové pro pilotní žáky. Jednou v noci byl pro strážní rotu vyhlášen cvičný bojový poplach, nafasovali jsme ve skladu zbraně, každý si vyzvedl svůj samopal a jelikož jsem byl velitelem družstva, tak moje družstvo dostalo i těžký kulomet Gorjunov vz. 43, nasedli jsme do nákladních automobilů, odvezli nás z města na letiště a tam nás rozvezli kolem letiště do obranných pozic. Já a moji druzi ve zbrani jsme obsadili zákop za stojánkou JIH., které bylo ve vzdálenosti cca 50 až 100m od jídelny pro létající personál. Zde se jednalo o vykopaný zákop, kde jsme postavili kulomet směrem od letiště proti údajnému nepříteli. Srdnatě a odhodláni jsme byli připraveni bránit nejen sebe, ale i leteteckou techniku a letadla v té době Migy 15. Nastalo ráno, my připraveni odrazit útok, který nepřicházel. Kolem osmé ráno začal na letišti letecký provoz, kousek nad našimi hlavami přistávali letadla, což trvalo až do večerních hodin. Bylo nám to divné, že tam neustále sedíme v zákopu, bez menáže, ale vzhlkedem k tomu, že nám bylo zdůrazňováno, že v žádném případě nesmíme opustit stanoviště, čekali jsme na konec poplachu, který nepřicházel. Už si nepamatuji v kolik hodin to přesně bylo, konečně pro nás přijeli. Někdy večer prováděl staršina kontrolu odevzdaných zbraní a tu zjistil, že mu chybí jeden kulomet a několik samopalů. Už chtěl volat dozorčího útvaru aby povolal tzv. kontráše pro krádež zbraní, když si písař roty uvědomil, že krom zbraní chybí i několik vojáků na rotě. Asi museli hodně přemýšlet než si uvědomili, že jsme nedezertovali se zbraněmi abychmom se prostříleli na západ, ale že na nás prachsprostě zapoměli. Ivo Doubek Hradec Králové
|
|
