Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

MOJE VZPOMÍNKY NA MILÍŘE 1968-70

Asi po dvou dnech v Tachově jsem byl odvelen na rotu do Milířů. Údajně proto, abych využil znalosti AJ. Včetně řidičů nás tam bylo kolem 25. Sloužil tam jako velitel major z Tachova a roťák z Milířů (jména obou si nemapatuju) a tehdy kpt. Poulíček. Ten mi ze „zelenejch mozků“ ještě připadal nejrozumnější.

Oplocena byla budova signálkou z ostnatých drátů jako na hranicích a napětím asi 24V. V zimě občas nastal problém, že dráty se spojily a zazvonilo to tíhou sněhu (běžně přes půl metru) tak se musela signálka odhrnovat. V zimě k prohrnutí přístupové cesty někdy zavolali i tank z Tachova a jednou zapadl i ten. Vedle roty byla ještě pozorovatelna na letadla, ti k nám nepatřili (asi 3lidi) ale občas přišli na návštěvu. Taky pozorování šidili jak se dalo, jednou místo sebe postavili slaměného panáka a byl průs... Když to zpozoroval jejich velitel ze silnice zezdola přijel se podívat proč že se panák nehýbá i když stojí opřený o dalekohled a má vojenskou čepici.

Bylo 2 měsíce po tzv. “Bratrské pomoci“ a podmínky se začaly všude měnit. K horšímu, jak jinak. Čím dál víc nás navštěvovali „kontráši“, zřejmě zjišťovali jak byl kdo v srpnu „pomýlenej“. Mazáci říkali, že když nás Rusáci přepadli, chtěl se místní roťák (jeho otec měl pekárnu v TC) směšně bránit těžkým kulometem a bude-li třeba ustoupit do SRN. Zda to byla pravda nemohu potvrdit. Co potvrdit mohu je to, že jsme v říjnu 68 ještě nepřísahali věrnost Varš. paktu, ale jen ČSSR. Až dodatečně jsme museli podepsat i věrnost ost. bratr. zemím. Na přísahu jsme ještě pochodovali po TC buzerplace před tach. velitelem, kterého poté odvolali, údajně proto, že zablokoval v srpnu tanky vjezd do TC kasáren a nedal „osvoboditelům“ ani vodu. Když TC velitel odcházel, dal všem vč. těm na Milířích po pivě (a to bylo přes 1400 vojáků).

Na Milířích nebyla taková buzerace jako v TC. Ani žádná opičí dráha. Ráno po budíčku se běželo v tílku na hřiště ve vsi se procvičit, poté do kopce, to jsme většinou už nemohli ani běžet. Plížení a plazení v maskách si pamatuji jenom 2x a v listopadu 68 po poli za rotou. V květnu 69 jsme dostali první „pecku“. Za odměnu nás mazáci pořádně promáčeli proudem z hydrantu, co se čistily auta. Ledový proud pouštěli všude a byli jsme přivázání ke kůlu jak trestanci. Pak měli srandu z toho, jak jsme se na střeše sušili. Dodatečně jsem se dozvěděl, že nejhorší mazák co nás nejvíc buzeroval, byl zavražděn. A to od jeho býv. voj. kolegy, který bydlí na Karlštejně. Občas v zimě když se opili, skákali někteří nazí do sněhu. Ale někteří byli slušní, hlavně absolventi, jeden z nich mě chtěl učit špáninu. Jednou jsem se vsadil, o basu piv že 200 dní nepojedu domů i když jsem to měl jen 30km a vyhrál. Od té doby jsem žádnou sázku s chlapem neprohrál.

Hlavně se ale na Milířích dobře vařilo. Byl tam i bar. Vařili starší kuchaři z hotelovky v M. Lázních. Také si mysleli, že nad ně není. Pucflekové museli v 4hod.vstát, zatopit a když bylo nutno škrábat brambory, vzbudit směnu. Pan kuchař musel přijít k hotovému. Vím, že jednou jsem myl nádobí do půlnoci. V TC se občas fasovalo lepší maso i další suroviny. Když se chtěli důstojníci z TC konečně pořádně „nažrat“ tak jeli na Milíře. Zvláště na Vánoce jsme měli prostřené tabule jak na svatbě. Když se upálil Palach několik z nás drželo týdenní hladovku a „kontráši“ měli zase práci. V r. 69 jsme ještě chodili občas na vycházky vykoupat se do Branky do rybníka, ale pak to zatrhli poté, co se tam jeden voják z TC utopil. Přehrada na pitnou vodu na Mži – Lučina byla tehdy teprve plánována, nezačala se ještě ani stavět. Na cvičení se většinou jezdilo na Doupov (os.jsem tam nebyl) s V3S, ZIL, gazíkama, na motorce, nebo na kratší vzdálenosti na Přimdu, na Velký Zvon či na Knížecí Huť za Lesnou.

Odposlouchávali jsme nejen cvičák Grafenwöhr ale i letecký cvičák Hohenfels, dnes již několik let zavřený. Občas bylo slyšet i výbuchy granátů a bomb. Jednou si amíci v Gráfu sestřelili vlastní pozorovací vrtulník. V zimě se dalo jezdit dobře na lyžích, jednou jsem jel až ke hranicím (cca 6km) a vracel se přes hájovnu kousek od Milířů, dost sněhu bylo i v lese. Přes hranice jsme viděli dobře ze střechy a když byla slušná viditelnost a vzal jsem si svůj monokulár s 30x-přiblížením, dalo se sledovat i území za Pavl. Studencem se stanovištěm LOPu. Většinou tam byl džíp s bílým amer. velitelem a černoši jako pucflekové. Amíci co sloužili jako vojclové po SRN byli tehdy mnohdy vysloužilci z Vietnamu, takže proti nim byly naše šance a možnosti mizivé. Vím, jak se těšili domů hlavně před Vánoci, když si občas nevojensky pokecali. My jsme měli také zastaralé přístroje, některé z nich i vyřazené z Egypta, oni už měli spoje, velení, přes družice, kódované zprávy, apod. Vím, že jednou se jim povedlo prolétnout vrtulníkem údolími a lesní průseky a vyfotit TC kasárna vč. umístění rusáků a než se naše MIGy z Líní u Plzně vzpamatovaly tak byli za čárou. Na střelby jsme jezdili do Štokova a aby byl splněn i limit a OK hlášení, tak zalehli i důstojníci a těm co nesplnili to „dostříleli“.

Jednou v zimě, museli jsme mít okna zatměná „aby nás nepřítel neviděl“ přitom stačila jedna dobře mířená rána z houfnice, jsme vůbec nic nechytli. A nikdo zpočátku nevěděl, co se stalo. Co kdyby nás imperialisti obsadili? To by byl ale „průser“! K ránu někoho napadlo podívat se skrz okno, když se už rozednívalo a všechny antény ležely na sněhu. Přetrhlo se lano, které je drželo ve vzduchu mezi dvěma stožáry vinou těžké námrazy. A už tam byl roťák, ale jak to navázat aby to drželo, a umělohmotné lano docela klouže? Naštěstí mě děda naučil několik dobrých uzlů, tak jsem jeden z nich použil.

Rusáci se začali do Milířů stěhovat v r. 69. Nejdříve to byly občasné návštěvy poté se usalašili na louce v obci a postupně začali lézt i na pracoviště. Po r.1970 měli prý vlastní pracoviště přímo na Milířích. Jednou jsme se cvičením přimotali mezi ně v Milířích na louce a vím, že mi do kabiny přinesli rýži k obědu a divili se, že ji nechci. Řekl jsem jim (tehdy ještě dobře ovládající RJ), že nesouhlasím s jejich pobytem v této zemi a proto si nic od nich nevezmu. A kontráš měl zase informaci. V obci jsme opravovali kult. dům, tam pak občas bývaly zábavy, Silvestr, atd.

Jako „mazák“ jsem na vojnu docela „kálel“, takže ji odbýval, jak se dalo. Jednou jsem byl velitelem směny a šel jsem si zdřímnout a zapojil jen magič. Ten se nahrával když začali na druhé straně vysílat (tohle zařízení vynalezl roťák) ale už jsem si to ráno nepřehrál. A zrovna ti zlí amíci vyhlásili cvič.atom.úder na Varš.smlouvu. (asi signál WHITE DOT) a všichni to chytli i Tišina, Čerchov, Havran, jen Milíře nic. Tak jsem šel na 4 dny do basy do TC, ale už byl červenec 1970, měl jsem to „za pár“. Už mi ani nevadilo řvaní velitele-majora ani sbírání papírků a ranní zima jak v morně když někdo schválně vykopl sklo a ráno bylo pod nulou.

Z milířských jmen si po 43letech pamatuji jenom kpt.Poulíčka, čet.Tulacha(Otrokovice?) , Kulhánka (Žel.Brod?), Knedlíka (Tři Sekery), mazáka Bartoně (Praha?) a voj.Chudého ze Slovače. Také vzpomínám, že jeden spoluvojín byl z Liběchova u Mělníka a měl na rotě nějaký čas svého bernardýna. S Tulachem jsem se ještě jednou viděl v Otrokovicích v r.1984. Milíře jsem také jenom jednou navštívil od té doby, ale jenom dole u nově postaveného domova pro osoby se zdrav. postižením.

Za babama ani na pívo jsem tehdy nechodil, většinou jsem se ve volnu učil (hlavně na kytaru a NJ). Němčina se mi potom hodila, když jsem dostal místo v SRN po r. 1989. Na cvičení jsem byl jenom v Litoměřicích v r. 1974, ale na odposlech do Trnovan jsem nenastoupil, protože jsem omarodil. Ale také „díky“ Milířům mě dozíravší komančové nepustili na západ (ani do Jugošky). Proto se již nedivím těm (nejen pražákům), co usilovali před voj.zákl.službou o modrou knížku. Vojna mě osobně nic nedala (ale určitě někomu ano) jenom vzala 2r.života (stačilo 6měs.) Po 4–denním nasluhování jsem si rád v říjnu 1970 za signálkou odplivl.

Považuji 2letou vojnu za zbytečnou pro ty, co se jí nechtějí věnovat jako profíci. Přece pořádku, disciplíně, spolupráci, úctě k vlasti, atd. se dá naučit i od odpovědných rodičů, učitelů, vychovatelů s přirozenou autoritou, v zaměstnání, ze skautských a jiných táborů.

Měli jsme sousedy - důstojníky v Holýšově v paneláku. Ti by měli být vzorným příkladem pořádku, disciplíny, atd. Jak byla většina za 1.republiky. Přesně naopak. Byli příkladem, ale výstražným! Vyhazovali odpadky, vajgly, ochrany, před dům, vytápěli nás skoro každý rok, aniž by se omluvili nebo řešili fin. náhradu. Zabírali svévolně společné místnosti pro sebe, ničeho si nevážili, většinou měli nevychované děti. A samozřejmě ten bordel po sobě (až na jednoho) neuklízeli, na to jsou přece jiní. Raději jsme se odstěhovali a máme pokoj.

Můj děda (už je od r.1974 na věčnosti) nejčastěji vzpomínal na válku, 1.svět.ve které aktivně bojoval a byl několikrát raněn. Tam šlo v každé chvíli o život. Škoda, že jsem jeho vzpomínky nenahrával alespoň na Sonet Duo. Ve skutečném boji se tvořila přátelství a vzpomínky nejvíce do vědomí „vryté“. Stačila jediná dobře mířená střela... jako když seděli v bunkru na pobřeží a ostřelovali je válečné lodi. Když nálože vybuchly v písečné půdě, vytvořily obrovské krátery. Proti lodím se vůbec nemohli bránit některé ani vidět nebyly, jenom kouř. Jednou jeden granát vlétl přímo k dědovi do bunkru, ale nevybuchl. Kdyby ano, tak to nepíšu, máma se narodila až po válce...

Karel Cuchal – Hradec u Stodu
(karelc447@tiscali.cz)


Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky