|
Ženisté Ženisté to nikdy neměli lehké. Buď museli v předpolí dělat průchody skrz zátarasy, většinou ručně za pomoci minopichů a štípaček, nebo překážky zřizovat, stavět útočné lávky či masivní mosty pro těžkou techniku; jindy zase mosty a objekty zaminovávat, stavět cesty i hatě v neprostupném terénu - skalách a močálech, nebo aspoň pontonová soulodí pro těžkou techniku k překonání vodních toků. Měli jsme ssebou i zákopový pluh s traktorem, buldozer, zemní vrták, pojízdný katr pro lesozávod k výrobě řeziva, elektrocentrály k zajištění strojů a osvětlování a pochopitelně dostatek min, pyromaterálu a nářadí; také zařízení pro získávání pitné vody a zásobování vodou. Ženista si všude musel umět poradit, vypočítat potřebu materiálu či velikost nálože, vyrovnat se i třeba s hašením lesního požáru. To se musí korunami vstřícně k požáru široký pás lesa porazit a co se dá, odklidit. Musel jsem v padesátých letech jako absolvent ŠDZ dodatečně dálkově zvládnout ženijně-technické učiliště a pak ještě mnoho speciálních kurzů. Ono se třeba řekne nějaká útočná lávka. Co to je? Je to asi 3 metry dlouhá fošna (prkno), ke které jsou na jedné straně připevněny jakési široké nohy. K překonání pomalého širšího toku se jich připraví několik desítek a pak každý svůj díl postaví přes říčku a k předešlému dílu připevní. Takových lávkových přechodů se udělá několik vedle sebe za palebného zabezpečení pěchoty. Ty lávky si většinou staví pěšáci sami podle instruktáže ženisty. Jindy jsme dělali lávky za pomoci zakotvených dřevěných loděk (spíše v týlu). Velkou práci nám dalo stavět pilotový most. Měli jsme na to soulodí s dřevěnou konstrukcí a kladkou s několika lany, kterými se ručně zdvíhalo po lyžině beranidlo. Na Dunaji v Bratislavě jsme z plechových pontonových soulodí stavěli pontonový most. To se u břehu spojily dva a dva plechové pontony vždy v jeden dlouhý díl, přes dva takové se připevnily dřevěné příčníky a část mostovky, doplnily se těžké kotvy uvázané na 4-cm tlustém konopném lanu, které muselo být na dně pontonu přesně složeno do tvaru kosočtverce. V záloze byly dva motorové záchranné čluny a pár kořistních motorvesel. Těch soulodí bylo postaveno neurekom (nepočítaně), na každém nás bylo 6 mužů. Oblékli jsme plovací vesty, třímetrová ruční vesla jsme vložili do havlenek a na povel začli soulodí dopravovat na vodu a po zakotvení je spojovat v most. Nadřeli jsme se, stačilo aby na řece plula nějaká loď se státní vlajkou; museli jsme zanechat veslování a salutovat, takže nás proud snesl a my museli ručně doveslovat soulodí zpět. Na soustředění ve VVP Oremov Laz jsme dostali rozkaz vybudovat na táhlém kopci zapuštěné velitelské stanoviště s pozorovatelnami. K tomu nám tam dovezli dvě nákladní auta poškozených trofejních pancéřových pěstí, takže munice bylo na hloubení ve skále dostatek. Trvalo nám to asi 2 týdny, úplně jsme zničili tudy vedoucí trasu nějakého linkového vedení, ale za dílo jsme byli pochváleni. Při pochodu nazpět do tábora za velkého horka kamarád dostal zřejmě úpal, tak jsme chtěli stopnout nějaké vozidlo, žádné spojení kromě občasné motospojky jsme tehdy neměli. Přijíždělo osobní auto, byl to nějaký civilní lékař, ale pomoc odmítnul. Nezbylo, než jej donutit pistolí. Za neochotu prý byl potrestán. Ostatní vojska si nás ženistů vážila. Dávno tomu, dnes je ke všemu specializovaná technika na vysoké úrovni, ale přesto mnoho činnosti se musí dělat ručně. Opatrnosti není nikdy dost, hodí se všechna ponaučení a zkušenosti; za chyby se platí. Jeroným Knížek
|
|
