Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Lojza

Bylo pondělí po obědě, psal se listopad roku 1987 a právě skončilo velitelské shromážděni, kde na nás řval příslušník velitelství protivzdušné obrany 4. armády kvůli právě zapackanému polnímu cvičeni a kde jsme se dozvěděli, ze si to hned v patek pojedeme zopakovat. Byl jsem pak vyslán na buzerák , abych rozdal úkoly nastoupené radiové rotě ohledně výcviku a přípravy techniky na cvičeni. Odbyl jsem pokus o podání mi hlášeni a koukal na nastoupené lidi, kterým jsem mel vysvětlit, že v pátek odjíždíme nanovo na týden pryč. Pak jsem to, co jsem se právě dozvěděl zkoušel vysvětlit, s komentáři o pochybnostech ze k něčemu takovému vůbec dojde, ze máme skoro úplně vyčerpaný příděl paliva na výcvikový rok , že to ještě nevyšlo v rozkaze a jine milosrdné lži a pak jsem přistoupil k rozdělování úkolů - velitele radiostanic s mechaniky a řidiči do autoparku k technice, radisti na učebnu trénovat morseovku a do toho jsem si všiml velitele roty. Stál tam vedle velitele první čety jako opařený , zarudly a pot z něho přímo stříkal. Přímo jsem se zhrozil jeho zjevu a jak jsem byl rozjety v rozdělování úkolů, pokračoval jsem … a Lojza půjde okamžitě na ošetřovnu, kde dostane týden domácího léčeni. On mávl rukou a řekl, že to nepůjde, ze tam už ráno byl, ale ze ho vyrazili jako simulanta. "Bez tam ještě jednou a lapiduchovi řekni, ze nastupuji do služby dozorčího útvaru a jestli ti to nenapíše, tak tam večer přijdu udělat letecký den". Lojza pokrčil rameny a pak jsem ho po chvíli viděl, jak odchází z ošetřovny a mává na mě, ze to vyšlo.

Službu dozorčího útvaru jsem nastoupil v pět odpoledne a už při rozdílení celodenní směny jsem zaznamenal návrat ze služební cesty hlavního doktora útvaru majora Kubáska a jeho následný běh z ošetřovny do budovy štábu útvaru. Ajejej, bude se zase bonzovat, hnedle za tepla a je další průser, zamrazilo mě za krkem z té představy a vůbec jsem se nespletl. Velitel útvaru vylezl z budovy a čekal až ukončím rozdílení směny a okamžitě mi pokynul, ze mam jít k němu.

V kanceláři na mě oba řvali jako na psa, co si to dovoluji rozkazovat na ošetřovné a že mi nestačí jeden průser s pokaženým cvičením a už dělám druhy. Byl jsem pozván na druhy den k dennímu hlášení, kde prý budu za vše exemplárně oflastrován- bylo totiž zakázáno trestat v den spáchání, nebo zjištěni přestupku kvůli emocím. Dostal jsem nařízeno poslat pro Lojzu spojku, že se musí dostavit do kasáren na nové vyšetření. Mam vyřídilku a na hlavu jsem si nikdy kálet nedal, ale tam na mě řvali takovým způsobem, ze jsem se nemohl ani nadechnout. Pak mě vyhodili z kanceláře, já šel přímo na útvarový klub a poručil si čtvrt kila vlašáku s plátem sekané na uklidnění a dva větrníky navrch. Budova klubu sousedila s ošetřovnou. A tu mi číšník říká : náčelníku, koukej, doktoři mají poplach! Opravdu - viděl jsem naskákat jednoho doktora a dva lapiduchy do sanity a pak s rozsvíceným majákem vyrazit z kasáren do města.

V poklidu jsem dojedl tu gastronomickou sebevraždu, vzal basu kofol na noc a vyrazil do budovy dozorčího útvaru. Omluvil jsem se svému pomocníkovi za moji nepřítomnost a poprosil ho, jestli nemůže zavolat spojku, co chodí na sídliště, že se musí kapitán Lichvar dostavit na pracoviště.

"To je už zbytečné, před chvílí volala jeho manželka, že manžel je v bezvědomí, z pusy mu tece krev a že tam už poslal sanitu. Další věci pak už šly mimo mě. Lojzu odvezli ještě ten večer do vojenské nemocnice v Českých Budějovicích, kde jsem ho pak byl několikrát navštívit, než po necelých třech nedělích zemřel.

Na to denní hlášení jsem druhý den prostě nešel a ani mě tam pak nikdo už nevolal. S Lojzou jsem se seznámil hned první den, co jsem přišel na útvar. Měl hodnost nadporučíka a byl vždy o jednu hodnost dopředu přede mnou, vykonával funkci velitele rádiové roty a logicky očekával, že místo spojovacího náčelníka dostane po odcházejícím majoru on. Vztahy mezi námi byly tím pádem dlouho chladné z jeho strany, ale byl to on, kdo mi řekl, ať si dávám pořádný pozor na sklady válečných zásob, že je má převzaty odcházející major a že je to tam rozkradené. Že je plán využít toho, že nemohu vědět o co jde a že po promlčecí době to správcovství a hlavně škodu chtějí hodit na mě. Normálně byl k podobnému správcovství vyčleněn praporčík, ale ten to z nějakého nepochopitelného důvodu díky tabulkám počtů neměl ve služební povinnosti a na armádě kdysi rozhodli, že se o to bude starat právě spojovací náčelník. Našel jsem tam škodu 120.000,- Kčs a důsledně ji vyřešil, čímž jsem si okamžitě a vlastně navždy znepřátelil celé velení útvaru, protože nad 50.000,- se jednalo o mimořádnou událost.

Lojza byl velením útvaru brán jako nemastný, neslaný člověk bez schopnosti vykonávat zdárně svoji funkci a hlavně jako simulant, kterému pořád něco je a na něco si pořád stěžuje. Spolu jsme po nějaké době začali vycházet velice dobře a já si na sebe časem vzal část jeho práce, ve které by on beztak fungoval jen jako prostředník. Tabulky počtů spojovací služby útvaru byly z důvodu vyšetření peněz a lidí ve prospěch radiotechnické služby ořezaný tak, ze z prostředků normálně tvořících spojovací prapor byla postavena jen rota, z rot pak čety atd. Samozřejmě na práci chybělo 18 vojáků z povolání, pro které nebyly ustanoveny funkce a ani ty vytvořené nebyly obsazeny z vice jak 50 %, proste otročina na odrovnání lidi.

Lojza byl členem KSČ a vedoucím stranické skupiny rádiové roty, kam mě jako kandidáta KSČ přidělili. Na útvarových schůzích byl neustále gumován jako odstrašující příklad komunisty, za co slízl i několik stranických trestů.

Jednou po takové schůzi jsme, ještě opaření z toho nadělení co jsme tam utržili, seděli v jeho kanceláři a on vytáhl vodku, nalil do skleniček a oba jsme to do sebe beze slova hodili. Po chvíli ticha jsem se ho zeptal: "Lojzo, proč jsi vlastně do toho KSČ lezl? To nevidíš, že jsi tam jen za vola , dávají ti nesplnitelné stranické úkoly , ty jim je navíc vždy odkýváš, platíš jim příspěvky a oni na tebe jen neustále řvou." "To sám pochopíš," odpovídal, "až tě vezmou za člena, že nejlepší je držet hubu, protože pak je to ještě horši- takto alespoň občas dostaneš od velitele nějakou finanční odměnu, ale jak bych se ozval, nebylo by ani to. Prostě mě zařadili do výhledového plánu přijetí do KSČ a pak mi jednou přinesli přihlášku a já ji podepsal. Navíc mě je poslední dva roky pěkné blbě, nemam na nic sílu, doktoři nemohou zjistit, co mi je a oni mě z toho mého kňourání mají za simulanta. To, že jsem nedostal tu tvoji funkci, to byl také jejich naschvál proti mě. Já už fakt nemůžu, navíc mi teď vypadaly vlasy a už sám sobě jsem se vším protivný. Chudák moje žena, ta si taky se mnou teď pěkně užívá".

Nevěděl jsem, co na to říci a zmohl jsem se jen na radu, ať co nejdřív ještě jednou zajede do nemocnice v Budějovicích a ujistil jsem ho, že mu ulehčím, jak jen to půjde. Na schůzích a u velení útvaru jsem ho bránil, jak jsem mohl, dokonce jsem kvůli němu zpracoval novou koncepci útvarových tabulek počtů, poukazujíc, ze jsou spojaři neúměrně přetěžováni. Také jsem prosadil jeho povýšení na kapitána a vyhlásil, že jestli k tomu nedojde, že pak do dalšího termínu povyšování zkurvím každé cvičení, které bude. Náčelník štábu útvaru při tom prohlásil, proč dělám vlny, že takto bude mít Lojza stejnou hodnost jako já a že skončí ty jeho řeči, že je mu nadřízený o pár let mladší člověk s nižší hodností.

Lojza v té nemocnici pak doopravdy na vyšetření byl, ale se závěrem, že je vše v pořádku. Co mu je se zjistilo až po tom incidentu, kdy ho odvezli sanitou do Budějovic. Diagnosa byla leukemie v závěrečném stadiu nemoci s předpokladem života maximálně čtrnáct dní. Ale to jsme se dozvěděli až po jeho smrti od jeho ženy. Lojzu pustili dva dny před jeho smrtí na návštěvu rodiny a to byl nás navštívit v kasárnách. To jsem ještě o jeho diagnose nic netušil a řekl jsem mu, ať kouká jít domů se léčit, než mu to tady zase někdo na útvaru znepříjemní. A on se při tom vlastně, vědíc o svém stavu s námi přišel rozloučit.

Na pohřeb jsem jel s velením útvaru. Pohřeb se konal v Košicích, odkud Lojza pocházel. Všechno bylo takové absurdní, už od začátku . Letěli jsme tam ze Kbel vojenským speciálem. Poprvé v životě jsem viděl komunisticky pohřeb, bez kněze, se dvěma prapory- červeným a černým a s proslovy politruka a velení útvaru, kteří tentokrát a snad poprvé mluvili o Lojzovi a jeho životě pozitivně. Byl jsem doopravdy z toho, co jsem viděl otřesen a začal jsem se z toho v tichosti za Lojzu modlit. Panebože, to je tvoje vina, co se tady odehrává, ty jsi to dopustil. Dobře víš, že ten člověk vůbec takový, jak se to tady jeví, nebyl. Otčenáš mi vysel do zvuku pochodu padlého revolucionáře, který jsem od té doby nemohl vystát. Pak mě napadlo, ze se takovýto konec může přihodit i mě. Od toho pohřbu jsem přestal s jakoukoliv kontrolou svých postojů a vstoupil do otevřeného, takřka dvouletého konfliktu s KSČ. Po pohřbu následovala smuteční hostina - v podstatě jako by se nic nestalo. Pro Lojzovu ženu to vlastně bylo vysvobození. Dostala se zpět domů na Slovensko, pryč z nenáviděného Vimperka, vdovský důchod po manželovi dostatečně zabezpečil výchovu třech dětí a zůstala jen trpká vzpomínka na utrápeného člověka, kterou snad rychle rozptýlily nové události. Brala to všechno velmi statečně a já se jí jen omluvil za to, že jsem pro Lojzu udělal tak málo. Doktorovi Kubáskovi jsem hned na pohřbu řekl, ze je svině s krvavýma rukama. On byl pak od útvaru velmi rychle převelen, určitě s ohledem na tuto událost. Do kašpárkové revoluce tehdy zbývaly necele dva roky.

L. Dědík


Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky