|
Kdo neprošel vojnou ... Kdo neprošel vojnou, nestal se opravdovým mužem a dívky o něho nestály. Proto každý správný dospělý hoch se na vojnu těšil a vracel se z ní všestranně odolný, rozhodný a schopný zvládnout jakkoli těžké podmínky, zejména všestranně zabezpečit svou rodinu a pomáhat všem, kdo by pomoc potřebovali. Vojenská přísaha ho vázala být připraven k obraně své vlasti a nikdy svůj národ nezradit. Když bylo mužům 18 let, museli k odvodu. Tam před komisí v přítomnosti lékaře každý předstoupil nahý, kdo nebyl v pořádku, poslali jej vyléčit a ostatní odvedli - tedy zapsali jako vojáky. Od toho momentu už si nemohli dělat co chtěli, vztahovaly se na ně vojenské zákony a museli být připraveni na rozkaz se v určený čas hlásit na určeném místě. Kdysi se nastupovalo na vojnu 1. října na 2 roky. Nastoupení vojáci prošli sprchami před nimiž odložili na hromádku civil, který byl ihned zabalen a odeslán rodičům. Kdo nebyl dohola, ostříhali ho. Ze sprchy se vycházelo k vystrojení, kde každý vyfasoval celé vybavení, tedy uniformu - komu co nepasovalo velikostí, vyměnil si to s jinými, vyjímečně mu potřebnou míru přinesli z výstrojního skladu, ani to neuměl všechno pobrat, ale kdyby něco ztratil, musel by to hradit. Svůj prázdný dřevěný kufr s výstrojními díly včetně esšálku, polní láhve, příboru s utěrkou, ruksaku a pláště si odnesl do společné ložnice s palandovými postelemi. Někde měli na stěně poličky, někde jen věšáky, a jinde vůbec nic, jen ten svůj kufr. Každý si musel nacpat slamník a všechny své věci (včetně spodního prádla, onucí, tepláků, mazadla a kartáče na boty a na zuby uložit do kufru). K výstroji patřila i noční košile, dlouhé spodky, knoflíky a odznaky, šitíčko a spousta dalších věcí, také 2 prostěradla a huňatá deka, různé řemení s opaskem, polní lopatka, boty, atd. Většina nováčků byla úplně zkroušená a pomalu nevěděla kdo jsou - prostě hromádka neštěstí s pláčem na krajíčku. Když začal pořadový výcvik, až 80% nováčků neumělo správně ani pochodovat, museli v rukou za sebou držet hůlky a za pochodu jednotně rukama mávat, neuměli střídat ruce a nohy -levá - dva. Někomu nácvik pochodu trval až měsíc. Prostě všechno se nacvičovalo na doby. Kdo se neuměl podřídit, musel dělat klencáky, odmluvy se netrpěly a opozdilci se museli naučit rychlosti. Měli jsme třeba až 10x za noc poplach s nástupem v plné polní na dvoře. Když se někdo pořádně neobul nebo něco zapoměl, doplatil na to; někdy se z poplachu pochodovalo až 40 km daleko a někteří byli naboso, nebo bez láhve. Uniforma stírala individální rozdíly - všichni na tom byli stejně a tudíž se nemohly uplatňovat žádné preference, nadržování. Rychle se ukázalo, jak je kdo vtipný a bystrý, vzdělání nebylo kritériem vojenství. Potom začal výcvik se zbraní a k 28. říjnu veřejné složení vojenské přísahy. Pak se prováděl výběr ke speciálnímu výcviku a do škol a v tom oboru zpravidla se vojáci zdokonalovali po zbytek základní voj. služby. Tam v těžkých podmínkách se kovalo vzájemné přátelství vojáků na celý život. Popsat to, by vydalo na několik románů. Je třeba si jen uvědomit, jak se upevňoval vztah k vlasti, který si z vojny přinesli domů. Mnozí na vojně získali výcvikem znalosti, jež je v povolání živily celý zbytek aktivního žIvota. Osobní disciplína, to nám dnes chybí, spolu s podstatnými atributy morálky. Jeroným Knížek
|
|
