|
Byly to krásné časy aneb byli jsme mladí... Na konci první poloviny šedesátých let to nebylo na vojně vůbec špatné. Pomalu, ale jistě se připravovalo nasazení raketové brigády do plné bojové pohotovosti. Jako radisté jsme se školili na Tymákově u Plzně. V létě jsme chodili tancovat na zříceninu hradu Radyň. Pravidelně se zde konali odpolední čaje, které končili pozdě v noci. Potom nás čekala dlouhá cesta na rotu. Jednou takhle jdeme kolem velkého rybníka a na něm nádherné lekníny. Po ruce jsme každý měli nádhernou, mladou šťabajznu. Ta moje se jmenovala Jaruš. Takhle se na mě podívala řka: "To jsou ale krásné květy." Asi očekávala, že se vrhnu do vody. Takový hňup jsem ještě tehdá nebyl. Kámoš, tedy spolubojovník Varšavské smlouvy, svlékl vycházkovou uniformu, stáhl si trenýrky, zatočil je nad hlavou a vrhnul je do rybníka. Vzápětí je následoval. Jenom jsem nahlas prohodil: "To je ale blbec." Mnoho jsme toho totiž vypili a on byl pořádně vožralej. Zmizel pod hladinou a snažil se ty dva lekníny odtrhnout ode dna. Najednou jsem viděl, že se začíná topit. Nevěděl co je nahoře a co je dole. Už jsem se začal svlékat, ale on se začal drápat ke břehu. Hrdě vystoupil, v ruce dva květy. Alespoň, že ten blbec přinesl dva. Dvě holky, dva lekníny. Bylo vyhráno. Ta moje to mé maličkosti stále připomíná. Vždy, když se v přírodě objeví první květy. Já tam ale skočit nemohl, protože jsem nebyl parašutista, ale radiotelegrafista... Na rotu v Tymákově jsme se ze Starého Plzence vraceli vždy přes les. Ten rok uhodily mrazy. V noci na hlásce bylo i hodně přes mínus dvacet stupňů. Na ubikaci byla zima, uhlí na příděl, nebylo čím topit. V létě parna a téměř žádná voda na pití. Za den jsme dostali k snídani čaj v takovém tom silnostěnném kafovém hrnku, které byly na nádražích v hospodách. Na oběd a večeři totéž. Na buzerplace byla přistavena cisterna s pitnou vodou. Zákaz se jen k ní přiblížit. Voda tehda nebyla v celé obci. V noci se k nádrži přikrádali neviditelné osoby v nočních košilích. Strážný dělal, že nic nevidí a raději hlídkoval pouze na druhé straně kasáren. Cisterna vždy za jednu noc byla prázdná. Důstojnící se mohli zbláznit, ale rovněž přimhouřili všechna oka, protože věděli, že vody je fakt nedostatek. Stejný problém byl v jednu dobu s jídlem. Byl hlad. Náš podpraporčík se seznámil s nějakou madam v drůbežářských závodech. Dostávali jsme i dvakrát týdně kuře, ale to byl hodně drahý špas i pro armádní kasu. Aby byly kuřata, tak se muselo ušetřit na jiných surovinách. Doslova za krátký čas došlo ke vzpouře a vše se vrátilo do vyběhaných pozic. Zima byla obrovská, ale vojáček si vždy poradí. O československé armádě se tehdá ve Varšavské smlouvě dobře vědělo, že umí. Každý náš vojáček bojoval za sebe, iniciativně. Ruský voják měl spočítaný každý krok. Při útoku se naši rozprchli na všechny strany, Pak se někde sešli a měli vyhráno... A Rusové pochodovali v rojnici až všichni byli mrtvý. Když jsme tak chodili v hlubokém sněhu na rotu, tak si někdo všiml telefonního vedení, které se již nepoužívalo. Příště se vzaly pily, sekerky a ukryly se pod smrkem. Od toho okamžiku každá parta, která se vracela z hospody, měla za úkol jeden sloup porazit, rozřezat a přinést na ubikace. Lepší dřevo na topení neexistuje. Sloupy byly napuštěny nějakým sajrajtem a to bylo pro kamna něco. Doslova poskakovala a vydávala takový žár, že rudá byla i ta roura u stropu. Měli jsme strach, že kasárna zapálíme. Místnost se vždy večer proměnila doslova v saunu. Všeho moc, ale škodí. Ti kteří spali na palandě nahoře nemohli pro žár vydržet. Ustlali si na pár hodin na zemi. Kamna se vůbec nedala regulovat, i když všechny otvory, kličky, páčky, byly uzavřeny. Venku mrazy a rota přestala být bojeschopná. V přízemní budově například byly sklady, učebny, basa a stážnice. Strážným se ale do té sibiře nechtělo. Závodčí je odvedl pouze na vedlejší učebnu, kde byly rožhavená kamna. Tam strávili dvě hodiny, aby byli vystřídány druhou skupinou. A tak stále dokola až do šesté hodiny. Před šestou jsem vyšel ze strážnice a začal chodit kolem plotu. Najednou jsem si všiml, že všude spousta nového sněhu a stezka nebyla vůbec vyšlapaná. Zavolal jsem na kluky, kteří šli právě na rozcvičku a přinutil je, aby alespoň jednou za vojenskou službu oběhli plot. Strážní stezka byla řádně vyšlápnutá, a tak bylo vidět, že strážní dobře konali svou socialistickou povinnost. Né vždy se to povedlo. Byla tam taková rozložitá borovice. Strážný si na ni vylezl, zapřel se celým tělem a klidně si mohl zachrupat. To takhle jednou důstojník přišel na kontrolu a se závodčím hledali strážného. Nikde nikdo. Najednou rána a major zařval. Ten blbec chrápal na stromě, ale samopal nechal viset tak blbě, že se velitel pěkně praštil... Takto během krátké doby zmizelo veškeré telefonní vedení, které vedlo lesem. Někdy k jaru konečně dodalo velení Varšavské smlouvy uhlí. Bylo vyhráno. Přišlo léto a na Tymákov přijela komise, která měla za úkol nechat odstranit sloupy a odvést je na raketovou základnu. To se ale důstojnící divili, když nikde žádné sloupy nenašli. Vše se asi zahrálo do ztracena, ale vojáčkům bylo v zimě teplo. Česka vojak, dobra vojak. Ten si vždy, za každé okolnosti, poradí. Škoda, že dnes už žádnou armádu nemáme. Pouze se na generálním štábu v Praze krade... Václav Burle
|
|
