|
Zimní výcvik v terénu Bylo to někdy v zimě r. 1952. Náš 22. sborový ženijní prapor z Písku vyjel s několika nákladními auty snad Praga RN a polní kuchyní do VVP Boletice, někde u Sádlna. Tenkrát byly zdejší vesnice sice vylidněné, ale obyvatelné. První noc nás ubytovali v jedné takové vsi, začínala na K. Na návsi stála zvonička a na nároží vedle ní jsme si v patře ustlali na podlaze. Mrzlo nasucho, až praštělo, ale kamna v místnostech fungovala. Vykládáním materiálu jsme byli unaveni, jídlo v ešusu nám zmrzlo a tak jsme vzali za vděk kusu fasovaného špeku, který se dal žvýkat. Zmrzlý chleba se ukousnout nedal. Po budíčku nás odvedli kus za ves s ručním ženijním nářadím - pilami, sekyrami, krumpáči a rýči. Tam jsme do večera museli ve zmrzlé půdě vybudovat několik velkých zemljanek. Uprostřed se vykopala hlavní ulička a po stranách jen asi 60 cm hluboké dlouhé plochy na odpočinek v leže. Do každé zemljanky se muselo vejít asi 40 osob. Vše se vystlalo chvojím, na tyčky stropu se rozprostřely stanové dílce, chvoj a na ni vrstva hlíny. Vše se upravilo do roviny s ostatním terénem, do čela se postavila litinová zákopová kamínka a ven koukal jen nízký komínek. U vchodu byly schody a dvojité dveře. Uvnitř se svítilo petrolejkou. Osobní věci s batohem si každý uložil pod hlavu, leželo se v běžném oblečení, nohama do uličky. Venku zůstal jen jeden voják na stráži, opodál byla latrína. Kuchyně zůstala ve vsi. V noci přišla metelice a sníh dokončil maskování, nebylo vidět ani ten komínek, vchodové schody byly zasypané sněhem a dveře se skoro nedaly otevřít. Co bylo horší, zmrzlé stěny a strop teplem tály, s nimi i sníh a do zemljanky ze všech stran kapala špinavá voda, chytali jsme ji do příleb. Znovu přišel mráz až 25 stupňů pod nulou. Sice nikdo neomarodil, ale zradila nás automobilní technika, nafta mrzla a s tím se nepočítalo. Nezbylo, než náš zimní výcvik v terénu ukončit a úprkem prk se vrátit do posádky. Přesto jsme nabyli řadu praktických zkušeností. Jeroným Knížek |
|
