Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Vlakem cestou tam (první vojenský den)

Na ten den se "On" vůbec netěšil, ale věděl, že jednou přijít musí. Není nic co by mohlo jeho příchod zastavit. Nic co by stálo za obětování. Byl s tím už dlouho smířený, ale přeci jen se mu nechtělo.

Vstával do tmy chvilku po třetí hodině ranní. S ním i rodiče. Jen sestra spala spokojeným spánkem šestnáctiletého děvčete. O to bylo loučení snadnější. Naposled si pustil oblíbenou, a pro ten den víc než příhodnou, písničku od Slávka Janouška Vlakem cestou tam.

Po nezbytné hygieně ještě jednou zkontroloval zavazadlo. To tvořil malý batoh ve kterém měl nějaké hygienické potřeby, tužku, blok a několik fotek. Rodiče nachystali pár čerstvě usmažených řízků, "On" si přidal několik piv, co chladil od předchozího dne a společně se vydali na nádraží.

Po cestě nikdo moc nemluvil. Tak nějak najednou nebylo o čem. Všichni byli zabráni do svých myšlenek a kdyby měli říct o čem přemýšlí, překvapeně by zjistili jak moc podobné ty myšlenky jsou. Počasí jen několik stupínků nad bodem mrazu na náladě nepřidalo. Nádražní hala v jejich čtvrti byla v tuto chvíli prázdná.

Těch pár minut než přijel vlak se zoufale vleklo a přestože se mu odjet nechtělo přál si, aby tato smutná chvíle byla co nejdříve za nimi. Všichni tři věděli, že se dlouho neuvidí. Matka se ani nesnažila zadržovat slzy.

Z trýznivého pocitu je vysvobodilo až zahoukání lokomotivy. Poslední slova, objetí a pak jen vzdalující se nádraží a zmenšující se postavy rodičů. "On" věděl, že tímto okamžikem nadobro skončilo jeho dětství. Odjížděl na vojnu. Na celé dva roky. Jak dlouhá doba to bude si ještě nedokázal představit, natožpak co ho tam čeká.

Po přestupu na rychlík potkal v kupé několik nešťastníků se stejným cílem. Slovo dalo slovo a pivo rozvázalo jazyk. Všichni měli drsné řeči a malou dušičku. Strach z neznámého přeráželi dalšími loky. Pak začal kolovat rum. "On" si dal jen jednou. Byl zvyklý držet se na pozoru když nehrál na domácím hřišti. A teď rozhodně nebude hrát na domácím hřišti dlouho. Takže jenom pivo. To někteří ze spolucestujících už přestali rozeznávat dobré mravy a chlubili se jak se má armáda jejich příjezdem na co těšit.

Cesta v podobném duchu ubíhala rychle a konečná se nepříjemně přibližovala. "On" mlčky klouzal očima po ostatních v kupé a snažil se z jejich pohledů a gest vyčíst něco, co by mu povědělo o pravých povahách neskrývaných za stěnou z alkoholového opojení. Moc se toho nedozvěděl. Křik narůstal jak přistupovali další a další odvedenci. Neklamné znamení, že se blíží konec cesty.

A najednou to bylo tady. Konečná - vystupovat. Na peróně se motá pestrá směsice více či méně podnapilých mladíků, často v riflích a džísce oblepených názvy zahraničních kapel. Tento svůj stejnokroj měli zanedlouho vyměnit za jiný, poněkud méně oblepený a poněkud více nenáviděný. Zatím však byli ještě civilisti.

Nádražní bufet praskal ve švech a "uvítací výbor" složený z lampasáků se snažil překřičet budoucí uvědomělé ochránce vlasti, když jim sděloval informace o spěšném odchodu k autobusu, který je odveze tam, kde mají pro následující dva roky přichystaný nový domov. Takže ještě poslední civilní pivo, někdo i kořalku a sbohem civile!

Po rozjetí autobusu nálada výrazně poklesla. I největší hrdinové jen tiše seděli. Někteří spali zmoženi množstvím alkoholu vypitým na poslední chvíli v nádražním bufetu. Veselé tváře zato měli dva záklaďáci jedoucí jako doprovod. Aby ne, přijeli jim "mladí". Končí buzerace, teď budou páni oni.

Že to mysleli vážně, poznali vyplašení civilisti hned za bránou. Autobus je vyplivl na buzeráku a hlasy vojáků, do té doby klidných, začali nabírat na intenzitě. Všechno hlavně rychle, v poklusu a slovo "ojebávák" se stalo oblíbeným výrazem nadcházejících měsíců. Nejprve do jídelny, později známé pod přezdívkou "cháčko". Ten párek docela ušel, ale "On" ho stejně nedojedl. Nestihl to. Najednou nebylo na nic čas.

Z jídelny téměř poklusem k nějaké komisi. Odevzdat povolávací rozkaz, přesvědčit pobavené vojáky, že "On" je vážně "On" a rychle do vedlejší místnosti. Tam dostal papírový pytel do kterého uložil svůj civil výměnou za modrou teplákovku a zelené kecky. Ještě adresa, aby pytel v pořádku došel a hybaj k holiči. Jak na běžícím páse dostal normovaný střih, stejný jako nešťastník před ním a po něm. Ale co, stejně nikoho neznal a teď byli navíc jeden jako druhý, pěkně podle vojenských řádů.

Postávali před přízemním barákem a čekali až budou všichni. Někteří si zapálili. Hned u nich byli nějací vojáci a somrovali cigára. Když se vybere krabička, tak prý zajistí, aby ve sprchách tekla teplá. To stálo za úvahu. Krabička se vybrala a vojáci odešli k posádkovým sprchám. Po chvíli je následovali i slušivě ostříhané postavičky v nepadnoucích teplákovkách.

Sprchy to byly dvě sklepní místnosti vedle kotelny z nichž jedna sloužila jako převlékárna a druhá byla určená na samotné sprchování. "On" nebyl žádná primadona a desítky nocí pod širákem to jen potvrzovaly, ale tohle bylo vážně moc. Špinavá, zapáchající místnost s hnijícími dřevěnými rošty a vznešeným názvem sprchy. Tím byli zřejmě myšleny tři řady růžic trčící ze stropu.

V tu chvíli se na scénu dostavil špinavec v zelených montérkách. Představil se jako kotelník a nabídl koupáníchtivým nováčkům dobrý obchod. Za krabičku cigaret jim pustí teplou vodu. Někteří protestovali, že tu krabičku dostali po stříhání jiní vojáci a teplá je tedy předplacená. Kotelník jen pokrčil rameny a odešel. Mazáci co budoucí výkvět armády doprovázeli jim doporučili, aby ještě jednu krabičku rychle schrastili jinak, že teplá fakt nepoteče. Stalo se a "On" ve společnosti ostatních nastoupil do sprch smýt poslední zbytky civilu.

Slibovaná teplá voda opravdu tekla. Jenže byla tak vařící, že všichni museli počkat až kotelník pustí zase studenou, aby se umyli. A umýt se museli, mazáci to kontrolovali. Nakonec se přišel kotelník zeptat jestli voda byla dost teplá. Hajzl.

Po příchodu na barák se všichni začali pomalu rozkoukávat. Už byli po menších skupinách rozděleni do jednotlivých místností a na postelích měli i jmenovky. Stejně oblečená těla a ostříhané hlavy měli najednou jména. Mazáci je však nenechali oddychnout. Hned fasovat věci. A protože věcí bylo moc a skříněk málo, jednu dostali vždy dva nováčci.

Věcí byl plný prádelní koš. Spodní prádlo, kanady, košile trička, maskáče, spacák, sako, kalhoty... Všechno vysypat na postel, koš vrátit a modlit se, aby mezitím něco nezmizlo. Pak ukázka jak to dostat do skříňky a učení nezbytných "komínků". V této činnosti odpoledne pomalu utíkalo a "On" ani nepostřehl, že se den blíží ke konci. Však na to neměl pomyšlení. Když mu mazák potřetí za sebou vysypal věci ze skříňky za ohnutý faldík u košile, bezmoc se drala na vrchol. Podobně postižení však byli všichni.

Pak se to zlomilo a "On" si uvědomil, že si z toho nesmí nic dělat, jinak se zblázní. To bylo první pravidlo přežití na vojně. Jenže to tenkrát ještě nevěděl. Když konečně skládání věcí a vypínání prostěradla skončilo, seřadili je a odvedli na večeři. Co jedl, "On" nevěděl, mechanicky se cpal, aby stihl urvat co nejvíc, než zazní povel k opuštění jídelny. Od zítřka bude ještě při odchodu strkat do kapes suchý chleba, protože v jídelně nikdy nestihne dojíst. Po cestě byli pochodující "zobáci" vděčným cílem poznámek ostatních vojáků, bloumajících kolem.

Nakonec večerní nástup roty na buzeráku. Kontrola čistoty a kompletnosti uniformy. První utržené knoflíčky, prý špatně přišité. Vyleštit kanady, aby se blýskaly i v šeru a čtení plánu zítřejšího zaměstnání. "On" vždycky nenáviděl plánované aktivity, režim a činnost podléhající domluvě kolektivu. Měl rád volnost. Teď byl v pasti. Jinak než plánovaně se zde nic nedělo, žádné soukromí a všudypřítomné rozkazy. Na to si nikdy nezvykne. Jak nad tím tak rezignovaně dumal, přišel rozchod. Dupot kanad nebyl však dostatečně hlasitý, takže si rozchod opakovali ještě několik minut.

Následovala osobní hygiena, čištění zubů a mytí v ledové vodě. Převléknout do oranžového pyžama a čekat u postele než se ozve signál večerky. Konečně. Zalézt do spacáku, lehnout na záda, zaškrtnout zip až nahoru a ruce ven. Nikdo nemluvit. Čerstvě ostříhané hlavy šustí po silonu spacáku. A za chvíli už všichni oddychují.

Končil čtvrtý duben 1989. "On" má za sebou první den vojny. Do konce mu zbývá už jen 729 dní...

Pavel Věžník

Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky