Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Volná sobota svobodníka Bolzana

Na Orionku se snášel soumrak a s ním i podzimní mlha, která zakrátko zahalila i koruny vzrostlých smrků. Melancholie, která prostupovala tento zapomenutý kout na hranici dvou násilně oddělených světů, se pozvolna vkrádala i do duší čerstvých mazáků. S odchodem starších vojáků do civilu zavládla nakrátko euforie, ta však byla brzy vystřídána tvrdou realitou, která říkala, že uplyne ještě mnoho dní, než je jejich nástupci budou moci následovat, a že to bude právě Orionka, která je na většinu této doby pohltí. Operátoři tvořili devítičlenný tým, a posily mohli očekávat nejdříve v dubnu, neboť jejich nováčci zařezávali v péešce kdesi na východním Slovensku. V tomto počtu museli zvládat úkoly, kterých nebylo zrovna málo i díky tomu, že v Praze byl reformátor Saša toho roku ve své funkci nahrazen Velkým Normalizátorem, který za neproniknutelným štítem svých deseti dioptrií nekompromisně prohlásil, že "hranice nie sú žiadne korzo" , takže bylo nutno je bedlivě střežit. Stanice musela být trvale obsazena šesti muži, nepočítaje v to velitele směny, jímž byl vždy voják z povolání. Nebylo třeba složitých počtů ke zjištění, kolik operátorů mohlo současně odjet na opušťák nebo si dovolit onemocnět. Vojáci pobývali na Cathillu, jak se kótě 640 někdy také přezdívalo, týden, deset dní, ba až dva týdny v jednom kuse a jednom kolotoči - služba, odpočinek, služba, spánek, služba. Po takovém operačním turnusu se v kasárnách zbavili špíny a pryskyřice, a mohli si vybrat mezi spánkem a celodenní vycházkou. Nenáročným povahám tento režim vcelku vyhovoval, neboť na Orionce vládl většinou klid, pokud velitelem směny nebyl zrovna Rakouš. Tento mužík se vševojskovou filozofií a jízlivým hlasem byl pro Orionku holým neštěstím. Byl celou duší motostřelec, jehož někteří vojáci podezřívali, že se už narodil v nějakém zákopu, a nešťastnou náhodou se pak stal velitelem radiové roty. O vojenské odbornosti své jednotky měl jen mlhavé představy. Tento deficit si kompenzoval tím, že vysedával s operátory v radiovoze na velitelském stanovišti a neustále točil ladicím knoflíkem svého přijímače ve snaze vypátrat nové nepřátelské sítě. Když pak zachytil anglický nebo německý provoz, důtklivě vyzýval příslušného operátora, aby tuto frekvenci okamžitě začal monitorovat. Se svými objevy obvykle přicházel v okamžiku, kdy jím vypátraná síť byla už dávno odchycena, zapsána a zmapována. Ověřit si to však nemohl, neboť díky svému jazykovému deficitu nebyl schopen porovnat český překlad komunikace s originálem. Po několika marných pokusech nachytat operátory na švestkách pak frustrován vylézal z radiovozu a krátil si čas vymýšlením různých šikan na vojáky, kteří měli volno po službě. Velitelské povinnosti naštěstí nedovolovaly Rakoušovi jezdit na Orionku příliš často. Jinak Orionka neznala nástupy, nácviky, sobotní prohlídky a ostatní drill, který obvykle provází každodenní život v kasárnách. Pro tyto vojáky, kteří se považovali za elitu armády podobně jako výsadkáři, a jimž stupidní kasárenská rutina byla cizí, byla Orionka svého druhu únikem, přijímali ji jako svoji dočasnou profesi a rozhodně menší zlo. Od života v kasárnách se dalo očekávat málo dobrého. Demokratický duch, který s Pražským jarem poněkud prosákl i do armády a dozníval v ní ještě několik měsíců po jeho tragickém konci, začal po výměně osob na vrcholných postech rychle vyhasínat.

V tomto klimatu nasedali čerství poddůstojníci na korbu vétřiesky a odevzdaně se vydávali do pohraničních lesů za pravidelným plněním bojového úkolu. Posilovalo je přitom vědomí, že s každým operačním turnusem budou civilu o pár dní blíž. Nekonečná řada dní navíc nebyla úplně jednotvárnou a šedou linií; jako korálky na niti byly na ni navlečeny světlejší dny opušťáků a dovolené a rituály jako třístovka a stříhání metru.

Nepříjemnou zátěží byla pro operátory lehká polní výstroj, kterou museli při každém výjezdu vláčet s sebou, včetně samopalů vzor 58. V tomto směru byly nespornou výhodou škorpiony, které byly přiděleny velitelům družstev. Desátník Ivy po jmenování do této funkce jednou provždy odevzdal svůj samopal do zbrojního skladu a do služby odjížděl s poudrem ze světlé kůže u pasu. Škorpion však pro něj byl příliš cenný, než aby jej vystavoval nebezpečí koroze nebo dokonce ztráty v nepřehledném lesním terénu. Proto i tuto zbraň, pečlivě vyčištěnou a nakonzervovanou, bezpečně uložil v rotním skladu, a v jejím pouzdře obvykle vozil věci daleko praktičtější. Ani s velením si Ivy nedělal zbytečné starosti; jeho družstvo se skládalo všehovšudy ze dvou vojáků, z nichž jednoho ani pořádně neznal. Zato druhého ze svých podřízených znal velmi důvěrně. Svobodník Bolzano byl prvním spolubojovníkem, s nímž se Ivy rok předtím seznámil již při odjezdu k útvaru v Praze na Wilsonově nádraží, které se nyní již opět jmenovalo Hlavní. Od té doby je osud nerozdělil. Bolzano byl vyrovnaný člověk. Celou vojnu snášel se stoickým klidem a s nadhledem, neboť se řídil zásadou "zavřít můžou, pustit musej". O děvčata se příliš nezajímal, a kromě fotbalu jedinou a největší jeho vášní bylo pivo. Nebylo vycházky, kterou by netrávil Na Rychtě nebo v Hradním dvoře, a z každé se spořádaně a většinou včas vracel do kasáren. Bolzano nikdy nebyl opilý. Alespoň ne zjevně. Konzumace zlatého moku se u něj projevovala nanejvýš mírně topornou chůzí a zvýšenou výřečností, což by nebylo ještě tak zlé, kdyby vedle toho nemíval po pivu zažívací problémy. Těch deset kousků, které pravidelně konzumoval, musel zpravidla zase vyklopit ven, a to buď vrchem nebo spodem, podle toho, kde byl zrovna menší odpor. Potřeba odlehčení u něho vznikala náhle a zákeřně, a zpravidla v těch nejnevhodnějších situacích.

Život roty plynul vcelku pravidelně, bez větších výkyvů, a navenek se podobal idyle. Atmosféra v civilním sektoru, jak se vojáci z různých pramenů doslýchali, příliš mnoho důvodů k optimizmu nedávala, a tento melancholický podzim jakoby ji ještě podtrhoval. O to větší naděje skýtala svobodníku Bolzanovi jáma, která vznikla bůhvíproč a bůhvíkdy na mýtince na jižním svahu Cathillu, kterou vojáci pokřtili na Planinu nářků. Planina končila na jihovýchodním svahu prudkým srázem, kde měli operátoři vyšlapanou krkolomnou stezku na Bukovinu, kde sídlila rota PS, která je podle dohody mezi útvary živila. V počátcích existence Orionky se chodilo pro stravu pěšky; donáškou byli pověřeni vždy dva z operátorů, kteří nebyli ve službě, a právě tudy vedla na Bukovinu nejkratší cesta. Na západní straně končila Planinka hustým mladým lesem, zato směrem k jihu byl přímý výhled do Bavor, takže operátoři mohli ve chvílích volna pozorovat, jak bublá život v temném bahně imperializmu.

Bolzano trávil na stanici už druhý týden a trpěl nesnesitelnou žízní. Sloužil zrovna v odpolední směně ve společnosti Ivyho a desátníka Adlera. Poté, co se střídavými výsledky podstoupil několik vnitřních zápasů, jim oznámil, že už to nevydrží a půjde popustit uzdu své vášni do Lipové, která byla vzdálená něco přes dva kilometry pohodlnou lesní cestou. Marně mu spolubojovníci domlouvali, aby vydržel až do rána, kdy má přijet směna na střídání, nepomohlo ani varování velitele družstva, že dole by mohl číhat velitel PS roty major Švestka, který z nějakého důvodu průzkumáky z duše nenáviděl, a na jejich přítomnost ve své vesnici byl silně alergický.

Bolzanova žízeň byla silnější než tyto obavy. Zapřísahal se, že si dá na Švestku pozor, a vydal se za hlasem svého vyprahlého hrdla. Jeho nepřítomnost na Orionce nebyla důležitá - velitelem směny byl roťák Olda, který byl koncem týdne již také unaven, a tuto část služby trávil na své zahrádce za městem. Provoz anglické sekce spolehlivě zastal Ivy, kterému Bolzano za to slíbil přinést dva lahváče.

Odpolední směna se chýlila ke konci, oba zbylí operátoři se však rozhodli sloužit přesčas, neboť cítili za svého druha morální, Ivy navíc ještě velitelskou odpovědnost, a chtěli vyčkat jeho návratu. Noční směna nijak neprotestovala, že může ještě odpočívat. Před půlnocí se ozvalo na schůdkách energické dupání a do skříně vešel lehce se klátící Bolzano bez lahváčů. V jeho pohledu se zračila spokojenost s okolním světem i se sebou samým. Lehce si říhl a zahlásil:
"Tak jsem jich zase ztrestal deset."
"Švestku jsi nepotkal ?" starostlivě se zeptal Adler, kterému řečený major nedávno zabavil vojenskou knížku, když si žíznivý desátník odskočil k Béďovi na jedno orosené.
"Švestka je touhle dobou úplně neškodnej - už dozrál a skončil ve slivovici."

Ivy, sedící nejdál od vchodu hned za kabinou, byl těžce zaneprázdněn - měl právě naladěn RIAS, který vysílal baladickou píseň Beatles s přiléhavým titulem The Fool on the Hill; Ivyho při ní mimoděk napadlo, že na tomhle kopci bude brzy hodně bláznů. Rozhovor příliš nesledoval a posléze zaslechl jen temné žuchnutí, jak Bolzano dosedl na stoličku na pracovišti velitele směny. Dlouho tam sedět nevydržel. Po chvíli se zvedl.
"Kluci, je mi nějak těžko, budu to muset jít vyklopit."
"Kudy, Bolzano", Adler se chápavě pousmál, "vrchem nebo spodem ?"
"Člověče, asi spodem - nemáte někdo papír ?"
Adler sáhl po bloku formulářů a vytrhl pro něho několik čistých listů.
"No to snad nemyslíš vážně."
"A finskej toaleťák bys nechtěl ? Trochu si je před použitím pomačkej, ony změknou."
"Chceš baterku ?" ozval se Ivy, který už chvíli Bolzana s úsměvem pozoroval.
"Na baterku ti kašlu, já přeci nepudu teď na latrínu, ještě bych do ní moh´ spadnout. Pudu k jámě na Planinku, už není taková mlha a na mýtině je vždycky líp vidět."
Bolzano odkráčel do tmy. Vrátil se asi za dvacet minut. Jeho krok byl poněkud lehčí. Usedl opět na velitelskou stoličku a zanedlouho se skříní rozléhalo jeho chrápání.
Adler, který užuž chtěl zavolat noční směnu na vystřídání, náhle zvedl hlavu a zavětřil.
"Ty, Ivy, tady něco smrdí. Úplně jako na latríně. Předpokládám, že ty s tím nemáš nic společnýho ?"
"Co tady sedím, tak jsem si ani neprd´, fakt", dušoval se Ivy. Vzápětí nato byl nucen vyměnit soukromá sluchátka za služební, aby odchytil poslední Spark Report, rutinní stylizované hlášení americké hlídky o tom, co se děje na české straně železné opony. Adler mezitím vstal a s rozšířeným chřípím začal pátrat po epicentru zápachu.
"Ivy, pojď sem, už to mám !"
Ivy rychle načmáral poslední řádku Spark Reportu a zvedl se. Adler stál nad Bolzanem a zlověstně na něho mířil nataženou paží. Kdyby byl v tom okamžiku archandělem Gabrielem a v ruce držel plamenný meč, byl by Bolzano už dávno na popel.
"Vychází to tady z toho smraďocha !!"
Společnými silami začali smraďocha budit.
"Bolzano, vstávej !!!"
"Co je ?" Bolzano se mrzutě probral ze sna, v němž bezpochyby tekl proudem zlatý mok.
"Vstávej, seš asi posranej !"
"Co - to snad není možný ?!" Bolzano se ospale zvedl a šel se ven prohlédnout.
Byl venku dlouho. Očista byla na Orionce v takových případech prakticky nemožná. Vojáci měli k dispozici asi dvě várnice vody, kterou používali na mytí tak dlouho, dokud nebyla úplně černá. Ani v takovém případě ji však nevylévali, aby měli rezervu pro případ nouze do té doby, než bude dovezena čerstvá.
Když se Bolzano vrátil, páchl už podstatně méně, do čistého člověka měl však ještě velmi daleko.
"Kluci, jak se mi tohle mohlo stát ?"
"To bys měl vědět nejlíp ty, my jsme tam s tebou nebyli !"
Ivy s Adlerem začali Bolzanovi klást dílčí otázky, aby ho snáze přivedli k jádru problému.
"Co jsi udělal, když jsi přišel k jámě ?"
"No jako každej, stoupnul jsem si před ni a stáhnul si kalhoty."
"Dobře, a co jsi dělal pak ?"
"Pak jsem si dřepnul na bobek a -"
"A vystrčil jsi zadek nad jámu ?!"
"Jo vidíš, na to jsem asi zapomněl."
"Takže sis nadělal do kalhot jak zákon káže, suverénně sis je natáh´ a šel jsi nám sem smrdět."
Bolzanovi spolubojovníci propukli v řev, jaký Orionka už dlouho neslyšela. Ale protagonistovi tohoto malého kosmetického dramatu vůbec do smíchu nebylo. Adler s Ivym konstatovali, že už pro svého druha nemohou nic udělat, ponechali jej tedy jeho osudu a nechali se vystřídat. Zalezli do spacáků, aby se prospali alespoň pár hodin, které zbývaly do rána.

Když ráno přijela vétřieska s čerstvou směnou, Bolzano lezl na korbu pomalu a jaksi toporně. Celou dobu se snažil sedět na lavičce zlehka, opíraje se o natažené paže. Jeho dobře míněné úsilí se však záhy minulo úspěchem. První výmol lesní cesty vymrštil celou posádku ze sedadel, a když jejich sedací části vzápětí zprudka dopadly, bylo už úplně jedno, jak Bolzano sedí.

Zlatým mokem ztýraný svobodník toho rána nešel spát. Nešel ani na vycházku. Pod proudem studené vody (teplá toho dne netekla, neboť kotelník odjel na opušťák) usilovně pral zneuctěnou výstroj. Na další výpravu za metrem piv vyrazil až navečer.

Ivan Stýblo

Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky