Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960

Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)

Moje vojenská léta

25. 5. 1959
Dnes už je zase pondělí. Celkem jsme nedělali nic zajímavého. Byly 2 hodiny pořadové – metodika výcviku a 2 těl. – 1 překážková. 1 hodinu jsme ztratili ranním poplachem. Bylo to poprvé, co jsem neměl něco v pořádku. Chyběla mi košile a spodky. Mám pořád takovou smůlu, že mi na všechno přijdou a zrovna když to nemám v pořádku. Je to všechno takové divné, jako by mi to všechno někdo dělal naschvál. Snad něco nadpřirozeného, ale to by spíš mohlo být v pohádce. Táta měl pravdu, když říkal, že nikdy neškodí se něco naučit, pochopil jsem to dost pozdě, ale stejně jsem se nedoučil. Za to mohu děkovat jak sobě, tak tomu tolik nenáviděnému ing. Brázdovi. Však já se ještě jemu navzteka doučím i když budu déle na vojně. To na to nemá žádný vliv. Do učiliště bych rád šel, ale vím, že to bude marné o to usilovat.
Teď si vzpomínám na jednu věc, která se mně moc dotkla. Žádný mi nevěří jak to bylo ve škole, tak i tady. Každý se na mně dívá jako na ulejváka. Vím, nechal jsem si všechno líbit, zrovna jako v ZTŠ – odkud jsem nakonec zčásti také proto odešel. Jednou nám npr. Klimek říkal, že nám jdou ruce od práce. Je vidět, že mně málo zná a snad i já tím mým nepochopitelným chováním tomu přikyvuji, ale jistě by ho překvapilo to, co jsem dělal doma. Nebo si snad myslí, že nám, Musilům připisovali pracovní jednotky v družstvu zadarmo? Nebo že mi dali jen tak z milosti posudek? Nevím jaký mám, ale nejhorší být nemůže. Kdepak, kdyby nám někdo měl nějakou jednotku připsat, to bych ho musel sakra podplatit a oni by spíš ještě ubrali. Kdyby oni znali, jak jsem dělal a jak jsem vedl ve fůrách tenkrát o žních a jak jsem tenkrát s Kadlem v zimě kopal jámu a ostatní nedělali vůbec nic. A jiné věci jsou to o nichž by se dalo moc mluvit. Proto se mně to tolik dotklo, že nikde nedají nic zadarmo zvláště ne v JZD Vysočany.

Tohle byly jen takové úvahy ve volných chvílích, kdy se člověku stýskalo a kdy si myslí, proč je to tak jak to je a proč jsem vlastně na té vojně a proč nejsem doma. Každý měl nějaké ty starosti a myslím si dneska, že i ten náš poručík Klimek měl svoje starosti.

29. 5. 1959
Jsme zase ve stráži na muničáku. Když jsem psal naposledy, tak od té doby se něco událo. V úterý jsme byli ve stráži (vnitřní) a dnes jsme zase zde – taky ve stráži. Stráž, ta nám uběhla dosti rychle. Byla to zase naše četa, která šla do stráže, to je samozřejmé, vždyť velitelem je teď Vintr a tak s námi jebou všude kde se dá. Když jsme byli ve stráži 1. četa cvičila překážkovou 3 a druhý den si s námi dala soutěž. Jak to dopadlo je jasné. Ten den u nás byli taky z učiliště – Vyškova a dělali s námi pohovory, jestli chceme jít nebo ne. S každým prý počítají a mají prostředky k tomu, aby ho přesvědčili a do učiliště dostali. Říkal jsem jim, že když budou se mnou počítat, že je to celkem zbytečné protože stejně nepůjdu. Chtěl jsem jít k PS, ale tam mně nevezmou a jinam tedy nepůjdu.To oni dovedou pořád mazat med kolem huby a slibovat hory doly, když vědí, že to stejně není v žádném případě splnitelné. Pak tady byl ještě Víťa. Přijel s tím radiovozem.

Tohle období bylo časem náboru do vojenského učiliště a všichni velitelé se snažili nás, kteří jsme ještě nepodepsali, přesvědčit abychom podepsali. Nám, co jsme neměli maturitu slibovali, že si vzdělání budeme moct doplnit.
Když jsem se nad tím po létech někdy zamyslel, tak jsem nikdy nedošel k úplnému přesvědčení, že bych na té vojně uspěl. Byl jsem tehdy ještě moc hloupej a nic jsem o světě nevěděl abych se mohl nějak jasně orientovat v tom, co mám dělat. Až během doby jsem pomalu přicházel na to co a jak řešit a jak se v životě bránit a když jsem se pak oženil měl jsem ještě víc starostí, ale to už o rodinu víc než o sebe. Pak jsem už začal používat víc lokty než vlídnost ke svému okolí, protože to se mi nikdy nevyplatilo. Řekl bych, že kolikrát víc pomohlo sprostý slovo nebo nadávka než slušné jednání. To se nejvíc poznalo v dělnických profesích, které jsem vykonával.
Ale zpátky k tomu náboru do učiliště. V té době se zrovna točil na Kvildě film „Král Šumavy“ a na velitelství přišel požadavek o vojáky do komparsu. Toho tedy využil velitel praporu a řekl, že filmovat půjdou jedině ti, co podepíšou smlouvu-přihlášku do učiliště. Tak jich dost podepsalo a ve filmu jsou vidět na pohřbu toho Mařenky. Poznal jsem tam Vurma z první čety a Krestu od nás jak nesou rakev a Zdeňka Starého, který nese za rakví tu medaili. No a dalším bylo nabídnuto, že pokud chtějí k tankistům, tak je převelí do Tábora a taky jich pár odešlo. Tehdy nám říkal desátník Timko: „Kluci, když se vám v životě naskytne možnost něco změnit, tak to udělejte. Nikdy to nebude k horšímu.“ Asi měl pravdu, ale já jsem zůstal ve Vimperku a ani dneska nemohu říci zda to bylo dobře nebo ne. Dál pak, ve svém životě, jsem se tím řídil a je fakt, že ten Timko měl skoro vždy pravdu.

2. 6. 1959
Úterý – a já mám pořád takový vztek ke všemu. To co se tady všechno dělá není vojna, ale v některých případech buzerace. Co tady není velitel roty, tak se jeho zástupce moc vytáh, honí nás jako kdybychom byli 5. den na vojně a má z toho strašnou radost. Konečně, kritizovat velitele není mým úkolem. Já sám na vojně nechci zůstat i když v civilu mám moc malou naději se uplatnit. Zatím tak přemýšlím o tom co budu dělat. Chci si vystudovat buď průmyslovku (večerní) nebo dálkově dodělat účetnickou školu, ale na to mám malou naději a tak trochu menší chuť. O jiném nebo vůbec nějakém zaměstnání tak dalece neuvažuji. Vždyť je ta doba ještě moc daleko. Tady jsem se ještě před 3 měsíci učil těsnopis a němčinu, ale nějak mi to nešlo, tak jsem toho postupem nechal. Proč mi jdou takovéhle myšlenky do hlavy? Je to celkem obtížné vysvětlení. Všechno mi to zhnusilo vojnu. Copak já za to mohu, že si toho hodně nechám líbit a když už jsem dost naštvaný tak buď na nikoho nemluvím nebo se ze mě stane protiva. Jsem někdy protivný sám sobě o tom vím, ale co mám proti tomu dělat. Ono se říká, škoda každé rány, co padla vedle, já jich dostal za svojích pár let nespočet a byly dobré, ale co je to platné, když jsem z toho zůstal tak divná nátura. „Och táto , táto, rád bych si s tebou popovídal. Byl jsi tím nejlepším člověkem, ale měls nás nechat taky trochu vystekat .“ Však se to všechno ještě napraví.

Tak tohle bylo ve volných chvílích pořád moje dilema. Zůstat na vojně a sloužit někde v odlehlém posádkovém městě nebo jít domů, hledat si práci a co dál. To mi nebylo ještě osumnáct a já opravdu nevěděl co a jak dál. Když odcházeli kluci do Tábora k tankánům, odešel s nima i Jarda Mrázek, který mi dost pomáhal a taky se sním dalo mluvit. No a když odešel, tak jsem byl zase sám.

3. 6. 1959
Taktika a odpoledne vojenská schůze. Hodně mluvil major Šmrha. Měl hodně řečí o tom co bylo, bude a má nebo by nemělo být. To jsme ale už hodněkrát slyšeli. Čekám stále nějakou zprávu, ale nikdo nepíše ani naši ne. Jen Hedvička mi napsala, ale to je už dýl. Snad se mi ty dopisy neztratily na poště nebo někde.

Vždycky když mluvil major Šmrha, tak jsme měli dojem, že válka je už na spadnutí a že stačí jen málo a už to vypukne. A tak jsem ani nevěděl, jestli se On na to těší, nebo se bojí.
K tomuhle důstojníkovi se ve Vimperských kasárnách vázala pověst o proslulých pitkách v hostinci u Svaté Máří. Bylo v době, kdy se stavěla kasárna „U Sloupu“. Tenkrát prý jezdily důstojníci chlastat do této hospody za Vimperkem. Jednoho večera, když byli už dost v náladě, tak Šmrha zavolal na hospodského kolik že stojí ten fajnovej lustr. Prý to byl tenkrát nějaký křišťálový lustr – no vždyť v okolí byly přece známé sklářské hutě. Hospodský řekl, že pět set korun. Šmrha vytáhl pět set korun, hodil je hospodskému na pult a zařval: „Chlapi, kolty ven a jedem!“ a rozstříleli ten lustr na cucky.
No a když měl tedy Šmrha tyhle svoje agitační řeči a brojil proti válečným štváčům a hlavně té svini Adenauerovi, tak jsme se usmívali a představovali si ho jak ničí svého nepřítele v podobě lustru. Jenomže jednou si mně všimnul politruk praporu nadpor. Horbas jak se usmívám při tak vážném projevu o kapitalistickém nebezpečí a já měl zase průser. A přece jsem mu nemohl říct, čemu se usmívám. A od té doby si na mně dával pozor a ve svém posudku na mně se to taky řádně projevilo.

7. 6. 1959
Byla rota postavena do stráže. Naše četa, protože měla plánovaný zájezd, měla jenom pracovní směnu. Šli jsme vykládat tvárnice a nakonec jsme si lehli a usnuli. Já spal dost dlouho a když jsem se probudil, tak bylo auto pryč a já se Stehlíkem jsme tam zůstali. Do kasáren jsme šli až z nádraží pěšky. Odpoledne jsme měli autodrom a do 10-ti večer jsme čistili auta. V sobotu ráno jsme jeli na zájezd do Strakonic. Byli jsme ve fezárně (Fezku) a potom jsme se flákali po městě. Prima jsem se vykoupal. Pak jsme se rozhodovali kam se pojede. Nakonec se jelo Němětic na předmaturitní věneček. Bylo to tam docela dobré. Děvčat tam bylo jako mraků. Zkusil jsem si zatančit, ale ze začátku mi to moc nešlo. Ke konci jsme se do toho oba už jakž takž vpravili a už nám to docela šlo. Ona totiž uměla tolik co já. Byla ale hezká a moc se styděla. Škoda že nevím jak se jmenuje, ale jednou si ji najdu. Celý ten zájezd se tím večerem vylepšil a mně se nechtělo ani domů jako ostatním.

Ten zájezd byl jako odměna za vítězství v soutěži v pochodovém zpěvu jak jsem už psal. Velel nám tehdy už četař Polívka, takže se jelo bez důstojnického velení. Jenom velitel roty měl obvyklý proslov před naším odjezdem a kladl nám na srdce abychom nedělali ostudu armádě a hlavně: „Vojska, ne abyste močili za jízdy z auta!“ To proto, že se tehdy nejezdilo nějakým autobusem, ale V3eskou. Jenomže řidiči byli takoví dobráci, že nikdy nechtěli zastavovat. Tak se to dělalo tak, že ti co byli v autě vepředu vystrčili hlavu okýnkem v plachtě a hlásili jestli někdo jde aby se ti, kteří museli mohli vymočit přes zadní sajtnu. A samozřejmě vždycky hlásili, že je volno. A ti co si potřebovali ulevit tak stáli u zadní sajtny a močili. Jenomže většinou jsme potkávali lidi co šli po silnici. Většinou šly ženský obracet seno nebo něco podobného a kluci co nám o nich neřekli z toho měli legraci. No a byl malér pro všechny.
No a na tom věnečku, kam nás tehdy ta děvčata z účetnické zemědělské školy ve Strakonicích pozvala, tam si můj kamarád Jarda Mrázek namluvil jednu a na svoji Lidušku, pro kterou jsem mu přepisoval dopisy nějak pozapomněl. Na ten výlet jsme jeli ve vycházkových uniformách, ale v půllitrákách a podle toho náš tanec taky vypadal. Já to neuměl vůbec, ale nějak jsem to zvládnul. Tý mojí tanečnici jsem napsal do školy, (už ani nevím jak se jmenovala) ale neodpověděla mi. Jenom mi po Jardovi vzkázala, že děkuje za dopis a nic víc. Tak mi zbyla jenom taková mlhavá a hezká vzpomínka na jeden hezký večer.

8. 6. 1959
Dnes jsme měli celý den automobilní přípravu. Dopoledne jsme byli na autodromu a učili se předpisy, zatím co první četa jezdila. Odpoledne jsme jezdili my, ale před tím nám pořádně zapršelo tak jsme to měli o něco horší. Já nejezdím zrovna nejlíp a asi ze mě šofér nikdy nebude. Vůbec mi nejde řazení, zkrátka neumím to. Byli jsme totiž v terénu.

Když to tak shrnu, tak jsem na to že, jsem dostal řidičák III. na všechna auta a jednostopá vozidla najezdil po silnicích všeho všudy 12 kilometrů a v terénu jsem si zkusil jeden okruh po autodromu s jedním nevrlým mazákem, který nám vždycky přidával ruční plyn a měl hroznou srandu z toho, když jsme vlítli někam do lesa a museli řadit a řadit abychom se dostali zase ven. Řidičák jsme tehdy dostali všichni a nic nás to nestálo. Byla to ještě taková modrá knížečka s kuponem a až později v civilu jsem si ho vyměnil za růžový, jak se říkalo – mezinárodní.
Když jsem přišel z vojny, tak jsem hledal práci a táta mi zajistil místo řidiče u sdělovací distance v Ústí nad Labem, kde sám pracoval. Jenomže když jsem tam nastoupil tak bylo auto rozbité a ten Venca co s ním jezdil se ho najednou nechtěl vzdát. No a mně přeřadili ke kabelářům jako kopáče. Dal jsem tedy výpověď, ale tehdy to nebyla žádná sranda a trvalo mi to celý rok než jsem se odtamtud dostal a to jsem musel vzít na svého parťáka, nějakého Tondu Vinše, lopatu protože mně začal buzerovat. Takže jsem se tím řidičem nestal.
Pak jsem nastoupil ke státním lesům k partě Slováků. Tam se vydělávali velký peníze. Naší partě pak přidělili Tatru 805 – kvíčalu a já s ní měl jezdit. Jenomže když jsem s ní a s vedoucím dopravy jel přes město do Přípeře, tak do mě vrazila Tatra 111 a já byl rád, že jsem zůstal naživu. V té době se nám narodil Pepík a já bral jako varování a už jsem za volant nesednul až do svých padesáti let.

11. 6. 1959
Včera přišla rota ze stráže. Já jsem ve stráži nebyl, protože jsme 9. 6. dostali prima kšeft. Jeli jsme do Lhenické Fruty s prázdnýma sklenicemi. Přijeli jsme až večer. Večeři jsme nedostali, ale psala Hana. Pak jsem nastoupil do služby u roty. Dnes byla taktika. Pátrači a průzkum. K tomu se nemusí nic říkat. Bylo to dobré. Odpoledne sport.

O taktickém cvičení jsem vlastně ještě nepsal. Na taktické pole se vycházelo z kasáren zadní branou asi jeden kilometr. Byly to dvě protilehlé stráně rozvrtané zákopy a na nich byly polorozbořené domy a stodoly, které jsme se taky někdy pokoušeli dobývat. Celý ten výcvik na taktickém poli spočíval v tom,, že jsme z jedné stráně hnali útokem do stráně protilehlé přičemž jsme plnili různé úkoly. Většinou jsme v údolí, kde se obě stráně stýkaly a kde tekl nějaký potok a byla bažina, dostali povel „plyn“ a „atom zezadu“ a museli jsme se navlíknout do všech ochranných pomůcek a nasadit plynovou masku a pak pokračovat v útoku do kopce za neustálého povzbuzování našich poddůstojníků a důstojníků. Nakonec se šlo vždycky na bodáky, ale to už žádný útok nebyl, protože jsme vždycky sotva lezli a proklínali celý svět. Někdy se stávalo, že byl vynechán plyn a atom, ale to jen v tom případě, že se velitelé čet předháněli v tom, kdo má lepší četu. Nejhorší to ale bylo v dešti.
Někdy se stávalo, že jsme se museli i zakopávat a tam záleželo hodně na tom kde jsme se zrovna nacházeli. Když měl člověk štěstí, tak zapadnul do nějaké díry a kopání si usnadnil. Ale než jsme na to přišli, tak jsme se něco nadřeli. Když bylo mokro a nebo pršelo, tak jsme byli jako prasata špinaví, ale do jídelny jsme museli být už upravení. Takže jsme kolikrát rychle vlezli pod studenou sprchu v munduru, jen abychom byli čistí. Převlíkali jsme se až potom, když na to byl čas a když bylo čeho.

13. 6. 1959
dopoledne taktika velitel roty. Odpoledne se dělalo moc málo. Byli jsme se podívat na ty studně co budeme dělat. To bylo včera. Dnes jsme nedělali vůbec nic. Fasovali jsme nářadí a velitel praporu nám dával instrukce na hraniční práce.

Hraniční práce. Další etapa naší ZVS. Celý školní prapor byl odvelen na tyto práce. Byly to opevňovací práce, tj. stavění bunkrů z prefabrikovaných dílů v oblasti hranic. Stavěli se velké velitelské bunkry a taky malá kulometná hnízda, která měla být bez obsluhy. Nic jsem si o tom nepsal, protože to bylo všechno velice tajné a tak jsem si to ani netroufnul. Všechno bylo pečlivě maskované, auta měla falešné SPZ, důstojníci se převlékli do poddůstojnického munduru a stříhali metr. Jezdili jsme zásadně v noci. A taky po silnicích, které teprve stavěli PTP.
Nejdříve bylo rozdělení na jednotlivé akce a já byl přiřazen ke studnařům. Naším úkolem bylo na silnicích kolem státních hranic vykopat, vyzdít a zakrýt jámy hluboké dva metry o průměru jeden metr. Tyto studny se v případě napadení měli naplnit trhavinou a pak eventuálně odpálit. Kde se to mělo kopat to už dnes nevím, ale byla to děsně těžká práce kopat do nově vybudovaných silnic a to tak aby to nikdo neviděl. To se uprostřed silnice postavil větší stan a tam se kopalo a materiál se musel roznést po okolní krajině. Vykopali jsme snad dvě nebo tři studny a pak nás vystřídali bojové jednotky a my museli jít na jinou práci. Já se pak dostal ke svému kamarádovi Karlovi Masnerovi, se kterým jsem chodil do školy. On byl vyučený zedník a dostal za úkol stavět falešné zbořeniny na už vystavěných bunkrech. Pak jsem byl převelený do nakládací čety, protože ti, co tu práci dělali, nestačili. Jak jsem už psal, tak jsme jezdili nakládat a skládat jedině v noci. Večer jsme najeli na nádraží a všechno se nakládalo a skládalo ručně. Někdy jsme to museli i nosit dost daleko, když se tam autem nemohlo. Přes den jsme pak spali a taky se našel důstojník záložák, který nás vyhnal ze stanu jako ulejváky a nemohl pochopit, proč máme dovoleno přes den spát. Jednou jsme tajně odešli do vesnice něco si koupit a byl z toho malér. Jak se ta ves jmenovala to nevím, ale pamatuji si, že tam zaháněli ovce do kostela. Prostě měli z kostela udělaný ovčín.
Byl červen a bylo naštěstí teplo a nepršelo. Pamatuji si, že první četa nadporučíka Vintra stavěla větší bunkr ve stráni na kraji lesa, a když jsme tam za dva dny přijeli a dovezli jim další prefabrikáty, tak kluci nadávali; celou stavbu rozebírali. Oni ji totiž stavěli obráceně se střílnami do stráně a vchodem do volné krajiny. Dost si mákli, ale zvládli to v termínu, ale stejně se jim to připomínalo, když se moc vytahovali. Vintr tehdy skákal vzteky dva metry vysoko, protože se mu i důstojníci smáli a on to nemohl na nikoho svádět.

28. 6. 1959
Přijeli jsme z hraničních prací. Tam to bylo dost pěkné, ale naše parta nic nedělala – studnaři, tak co o tom psát. Už asi nejsem takový, jaký jsem byl.

30. 6. 1959
Včera byl hospodářský den celého pluku. Uklízeli jsme, ale bylo to mizerné. Prohlídka byla ve 20.00 večer znova. Dneska byla pořadová a automobilní. Odpoledne byla schůze ČSM v rotě. Volil se rotní výbor. Někdo z toho měl frašku, někdo se o to vůbec nezajímal – tak už to bývá na schůzích – už jsem jich viděl dost.
Když jsem v sobotu viděl to kino „Ulice plná překvapení“ přišel jsem na to, že je to docela dobrý nápad jít k VB a při tom studovat, ale kluci říkali, že se mi to sotva povede, protože když mám babičku v Německu tak mně asi těžko vemou k VB.
Dneska jsem četl ve vojákovi, že ta kaučukárna v Kralupech se teprve začíná budovat. To tedy znamená, že bych tam mohl najít práci i já po vojně a při tom se učit. Rád bych se stal inženýrem aby máma s tátou měli radost a nemysleli si, že jsem darmožrout a že mně dobře nevychovali a aby mněl Brázda vztek, že se mu nepodařilo to, o co on tolik usiloval. Vypadá to jako sen a jsem snad i trochu, či spíše dost naivní, když si myslím, že se mi něco povede. Vždyť nemám nikdy štěstí, ale až ho jednou budu mít, tak už ho nepustím.
Teď mám strach o mámu, proč, to nevím. Komu bych se měl se vším svěřit, když tu nemám nikoho a nějaké děvče, třeba Hana, ta by ,mě asi těžko pochopila. Jirko, Jirko, my jsme se neměli nikdy rozcházet, byls mi nejlepším kamarádem a já teď nevím co s tebou je.
Je mi nějak teskně, ale nevím proč. Nejraději bych se rozběhl někam daleko a tam to všechno vyříkal a vybrečel, ale to bývá jenom v pohádkách. Tady to nejde, protože by se mi každý smál. Rád bych zakřičel jak je na mně život krutý, jak mi bylo ukřivděno; co však naplat, nikdo to nepochopí, protože to neprožil. Lesy by šuměly svoji píseň dál, i potok by dál zpíval svoji bublavou písničku spolu s ptáky a slunce by hřálo pořád stejně. Teď to víš Ty kniho, a doufám, že to nikomu nepovíš. Jen Tobě se mohu svěřit, protože Tvé listy mlčí ke každému. Nikdo Tě neotevře, jedině já a my dva spolu si budeme vyřizovat účty u lidí.

Kaučukárna v Kralupech byla tehdy novou stavbou mládeže. Snad tam byla možnost se zaměstnat jako řidič, jenomže já měl před sebou ještě víc než rok vojny a pak už jsem na to ani nevzpomněl.
Jirka, kterého tu vzpomínám, byl můj kamarád z národní školy v Dolním Gruntě a jmenoval se Jirka Sedláček. Byli jsme spolu stejně staří, ale on už uměl číst a psát, měl už asi ve druhé třídě přečtený verneovky a uměl o nic moc hezky povídat. Oni se později Sedláčkovi odstěhovali někam ke Chvaleticím, kde jeho táta dostal práci. Tenkrát jsme si napsali ještě pár dopisů, ale pak to vyšlo nějak do ztracena, ale moc rád jsem na něj vzpomínal. Později jsem ho navštívil a i on přijel k nám, když byli Pepíkovi asi dva roky. Jirka byl jediný kamarád, kterého jsem měl a později jsem měl ještě jednoho a tím byl Honza Mačl, se kterým jsem se potkal na škole v Domažlicích.

2. 7. 1959
Prvního jsem byl ve směně v kuchyni. Netekla voda, to byla jediná zvláštnost. Dnes jsme dělali jízdy na silnicích. Ze začátku mi to šlo, ale ke konci jsem zmatkoval a tak to mám za +2. Kino se dnes pro nás nehrálo. ZVP nám zařídil, že bylo kino pro nás včera, ale nikdo o tom nevěděl. A pak se diví, když jim někdo řekne, že v tom mají zmatky.

Tehdy jsme jeli jízdy už po státních silnicích. Samozřejmě, že řidiči, kteří s námi jezdili jako instruktoři z toho měli legraci, ale nám zase tak do smíchu nebylo. Já jezdil s jedním, který byl i dost nervák a protože se mu zdálo, že jedu pomalu, tak mi přidal ruční plyn ve chvíli, kdy se silnice stáčela na druhou stranu a to byl malér, protože se přede mnou najednou postavila silná lípa a já ji nestačil uhnout a nárazníkem jsem jí trochu trefil. Ten zrzek vedle mě řval jako blázen a to mně teda naštval. Tak jsem na něj začal taky řvát, že co mi šahá na řízení a na plyn, když se má jenom dívat a opravovat mně. No a za to jsem dostal +2, což je asi jako dvě mínus.

3. 7. 1959
Po dlouhé době jsem byl zase na PŠM. Potom jsme šli házet ruční granáty – byly ostré. Není to celkem ani tak hrozné. Dalo to pecku, ale moc to nedělá. Pak byl zrychlený přesun na 10 km. Jako vždy jsem byl slabý. Kluci mi hodně pomáhali a dík jim a hlavně Jardovi Mrázkovi, který mne skoro celou cestu táhl, jsem doběhl.
Ještě něco ze včerejška – když jsme přišli z mytí aut tak se nám nechtělo na prověrku a tak nás většina byla na učebně a psali jsme si přípravu. Potom ale přiběhl Polívka a začal na nás řvát hůř než na dobytek. To je jasný, že to každýmu vzalo náladu, protože jak on někdy s námi mluví, to je hnus. Když něco potřebuje, tak je strašnej kámoš, ale když má blbou náladu, tak řve. Zkrátka, jak to psali v tom Zápisníku, zrovna tak. Když poddůstojníci něco potřebují, tak se ukáží mužstvu a jsou moc dobrý kámoši, ale jinak u nich není nikdo takový člověk z masa kostí jako oni. Zkrátka jsou pro ně vojáci – bažanti. Kdepak, už jsem přestal věřit, že někdo, kdo je výše postavený má alespoň trochu pochopení a dobrého smýšlení s těmi, kterým vládne. Zrovna jako imperátoři.

Jarda Mrázek byl moc dobrej kluk. Byl odněkud z Ronova a byl o tři roky starší než já a taky už o životě něco věděl. Žádnou legraci nezkazil a nikomu neublížil. Myslím, že šel potom do učiliště. On si namluvil holku ze Strakonické účetnické školy, když jsme byly za odměnu ve Strakonicích a ta chtěla mít důstojníka a tak šel do učiliště. Co s ním bylo dál to nevím.
No a Zápisník, to byl vojenský časopis. Jenomže si ho málokdo kupoval, když jsme brali jen 60,- Kčs žoldu.

4. 7. 1959
Dneska jsme měli střeleckou. Připravovali jsme se na bojové střelby. Potom bylo rozdílení do stráží v rotě. Já dostal službu u roty jako pomocník. Teď, kdy to píšu je právě 21,07. kluci právě vypnuli televizi. Jak rád bych si jí byl poslechnul, ale když to nejde. Mám službu a to je ta chyba, že se nemohu hnout od stolku. Před tím než pustili televizi, hrálo rádio. Nejdřív hráli Strausův valčík ale ten nikdo z kluků nechtěl poslouchat, tak tam dali nějakou palbu. Mně se to moc nelíbilo a po tom valčíku se mi hrozně zastesklo po tom si něco takového poslechnout doma, ale copak to jde. Někdo má rád takovou jiný makovou hudbu, a když má tolik lidí co je tady každý rád něco jiného, tak se nikdy nedohodnou. Hrají dnes v rádiu operetu Vinobraní ale ani tu žádný nechce poslouchat. Kdybych si alespoň něco mohl poslechnout. Však si to doma vynahradím.
Dnes jsem četl v novinách, že se od 1. září otevře 20 učitelských institutů pro učitele 1. – 9. ročníku. Podmínkou je však mít maturitu a tu já samozřejmě nemám a tak musím přemýšlet dál co budu vlastně dělat.

12. 7 1959
Celý týden jsme byli skoro v jednom kole. Až do čtvrtka jsme chodili na střelnici. Střílela se 1b a 2b v noci ze všech zbraní. Měl jsem všechno na 5 mimo LK a Sa v noci. Mezi tím jsme měli jízdy. V pátek byla přeprava přes řeku. Nestálo to za nic, protože být u vody a nevykoupat se pro špatnou náladu jednoho nadporučíka, to není fér jednání od něj. Trochu jsme ho pocákali, aniž by jsme chtěli a on nás za to proháněl z lodě na břeh a ze břehu naloď a pořád sem a tam. Bylo to taky hodně proto, že jsme druhá četa a to mu leží v žaludku. Ale vzal ho čert. Nějak se to už vydrží. Dnes je neděle a to se nic nedělá, jenom se člověk nudí a nemá prachy. Je strašný vedro a tak nám nechali nosit košile s nárameníkama. Nevím co bych měl ještě psát, je horko a mně to nemyslí.

O střelbách už jsem psal, tak v tom se nic nikdy nezměnilo. Pořád jsme museli ty kilometry na střelnici odšlapat tam i zpátky. Já pořád s puškou a lehkým kulometem. A pak ještě čistit obě zbraně. Ale taky jsem to přežil.
Přeprava přes řeku. Odborně: „Násilný přechod vodního toku“ anebo „Znásilnění řeky“. Tohle cvičení se odehrávalo na jednom rybníku při silnici směrem na Kvildu. Tenkrát nám velel zase velitel první čety nadporučík Vintr. Protože nám jinak velel poručík Klimek, který měl snad dovolenou, tak jsme od Vintra dostávali pořádný záhul. Nejdříve jsme si museli udělat z celty a roští každý svůj vor a na něj dát výstroj a výzbroj a nesmělo se to namočit. Pak jsme museli přeplavat ten rybník. Co se pamatuju, tak z naší čety jsme uměli plavat jen tři. Ostatní se drželi nataženého lana a ručkovali na druhý břeh. Tehdy tam Petr Trutman, kterému jsme říkali Harry Truman, ztratil brejle. Tak jsme je hledali a pocákali toho nadporučíka. No a byl zase malér. Už jsme do vody nesměli, ale pak nám dal zrychlený přesun směrem na Kvildu a zpátky dolů do kasáren. Samozřejmě, že sám běžel jen s pistolí a my s malou polní a se zbraněma. Měli jsme všichni hroznej vztek a šlapali jsme mu na paty a kdy byl upadnul, tak jsme ho snad zadupali do země.


Další část

Ing. Josef Musil

Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky