Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Mířili jsme na sebe kanóny

Karel Urbánek prožil ve vojenské uniformě celkem 43 let. Nejdramatičtější okamžiky prožil v srpnu 1968, když jako mladý velitel tankové čety ČSLA dostal rozkaz zastavit palbou sovětské tanky. Rozhovor o odhodlání tehdejších vojáků bránit vlast, ale i mírové službě u tankového útvaru vám nyní přinášíme.

Karel Urbánek zahájil kariéru vojáka absolvováním střední Vojenské školy J. Žižky v Bratislavě v roce 1963. S maturitním vysvědčením, povědomím o základních vojenských dovednostech a složenou vojenskou přísahou byl odeslán do Vyššího vojenského učiliště ve Vyškově, kde si vybral obor velitelský tankový.

Kdy a kam jste byl zařazen k bojové jednotce?
Po ukončení studia jsem se stal v hodnosti poručíka velitelem tankové čety u 68. motostřeleckého pluku ve Vimperku. Pluk byl součástí motostřelecké divize v Českých Budějovicích, přičemž jeden z motostřeleckých praporů se nacházel v Kašperských horách, kde plnil bojovou roli předsunutého odřadu divize. Součástí předsunutého odřadu byla, mimo dalších jednotek, i tanková rota, u které jsem od roku 1966 do roku 1969 sloužil.

Čím jste byli vyzbrojeni?
Motostřelecký pluk měl tehdy ve výzbroji více jako 100 ks obrněných transportérů OT-64 bez věžových kulometů. Do sestavy patřil také tankový prapor s 31 ks tanku T-54A se 100 mm kanónem československé provenience. Služba u tankového praporu znamenala takřka nepřetržitou bojovou pohotovost a bojovou přípravu osazenstva celého praporu. Čtyřčlenné osádky tanků složené z vojáků základní služby se od strojů nehnuly ani na krok. Udržovat je připravené, kompletní, spolu s rotacemi členů osádek bylo vždy obtížné, ale po stránce bojového výcviku byly vzorně připraveny a bylo na ně spolehnutí.

Můžete blíže popsat organizaci a výzbroj vašeho útvaru?
Sestava tankové roty obnášela tři tankové čety po třech tancích a jednoho tanku velitele roty, vybaveného spojovacím prostředkem směrem k velení praporu, tedy radiostanicí R-112. Ostatní tanky roty měly k dispozici radiostanice R-113. Dosah spojení u nich sice nebyl velký, v horském šumavském terénu zvláště, ale vzhledem k plněným úkolům to nebylo na překážku. Jeden tank u každé čety sloužil jako provozní, tj. denně se na něm cvičily osádky roty nebo také osádky praporu. Ostatní dva krátkodobě uložené tanky čety měly nakonzervovaný motor, zbraně a disponovaly municí pro boj. Na určených místech a ve schránkách se nacházela munice pro oba vnitřní kulomety ráže 7,62 mm, u každé čety pak munice pro protiletadlový kulomet 12,7 mm stejně jako pro ruční zbraně. Ve zbrojním skladě roty jsme měli schránku se samopalem 7,62 mm, signální pistolí, dalekohledem a čtyřmi pistolemi (pro každého člena osádky). Zmíněnou schránku při bojovém poplachu donášel do tanku nabíječ. Každý člen posádky měl v tanku vak se záložním prádlem a oděvem vz. 60. Do toho jsme se oblékali, když se prováděl průzkum mimo tank. Jinak jsme nosili černou tankovou kombinézou. Na tanku byly upevněny dva 200 litrové sudy s naftou motorovou. V rámci roty se někdy vezl i 200 litrový sud s motorovým olejem. Náhradní díly se nevozily, neboť každý tank měl vlastní předepsané záložní díly. Rezervní motory, převodovky, spojovací převody, spojky, zkrutné tyče, ložiska, kola a elektroniku navíc vezla v kontejnerech technická opravna pluku.

Jakou další techniku jste ještě v rotě měli?
Tanková rota měla k dispozici pro ražení minových polí tral – mechanický odminovač vezený na Tatře 111. Montoval se pro svou těžkopádnost těsně před ražením minového pole. Dále byla v sestavě tankové roty Praga V3S valník k nutnému zásobování stravou, palivem, oleji a náhradními díly při nasazení směrem od tankového praporu. Důležitou tabulkovou náležitostí tankové roty byly dva motocykly Jawa 350. Jejími řidiči byli zkušební jezdci tehdejší ČZ Strakonice. Znali výborně šumavský terén a úkoly plnili „ve vyšších rychlostních“ limitech, takže byli pro spojovací a často i zásobovací úkoly nepostradatelnými pomocníky. K vyhledávání os pro přesun nebo k hledání zbloudilých tanků byli nenahraditelní.

Můžete nám popsat postup tankové roty při vyhlášení bojového poplachu?
Po vyhlášení bojového poplachu byla rota schopna samopřípravy, tzn. bez vojáků z povolání, pouze s využitím „záklaďáků“. Po signálu „bojový poplach“ byly osádky probuzeny, rychle se oblékly a nejméně dva, ale spíše tři členové osádky odběhli do garáže připravit tank k výjezdu. Poslední člen osádky ¬– nabíječ, případně jiný určený voják – obdržel ve zbrojním skladě roty sak s výzbrojí a materiálem a jako poslední nasedl na tank. Tanky pak na povel velitele jednotlivě opustily kasárna a odjely do asi 15 km vzdáleného průchodiště. Tam stačilo 15 minut na přeložení munice z krátkodobě uložených tanků do provozních, ke stmelení osádek a přípravě pro boj. Poté došlo k bojovému seřazení roty do proudu. Mezi tím byli k jednotce dovezeni vojáci z povolání z jejich bytů. Pak se ohlásila bojová pohotovost, což od vyhlášení bojového poplachu nesmělo trvat déle než 60 minut.

A co jste věděli o technice protivníka?
Během období, o kterém se bavíme, jsme museli parametry protivníkových zbraní dobře znát. Často jsme byli přezkušováni ze znalostí výzbroje a techniky, která stála nemnoho kilometrů od nás. Museli jsme umět rozpoznávat siluety tanků, obrněných transportérů, letadel i vrtulníků. Orientovali jsme se také ve specifických prostředcích průzkumu a elektronického boje protivníka.

Jak probíhal výcvik tankových řidičů?
Ti absolvovali základní vojenskou přípravu a dále technický a řidičský výcvik v trvání 12 měsíců poddůstojnické školy. Jejich příprava spočívala krom jiného i v najetí asi 160 km s tankem, především na řidičských cvičištích. Na silnice se skoro nedostali. Osvojit si znalosti o konstrukci a provozu tanku bylo v tak krátké době velkým oříškem. V poddůstojnické škole proběhl i výcvik pro překonávání vodních překážek jízdou tanku pod vodou, která se ale cvičila jen v létě. Poddůstojnická škola však nemohla frekventanty naučit, jak samovyprostit tank ani potřebné umění průchodivosti terénem. Tyto dovednosti se doháněly až po zařazení na tabulková místa. Během zbývajících 12 měsíců vojenské služby ujeli řidiči provozních vozidel 2000–2400 km. Složitý byl pohyb s tankem v šumavské přírodě, což také stálo život mnoho šumavských statných stromů. Cvičilo se tehdy ve skutečném provozu, ve dne i v noci. Zimní podmínky daly řidičům nejvíc zabrat. Dodnes považuji z osádky za nejnáročnější právě funkci řidiče. Příprava tanku k provozu, údržba, případně běžné opravy tanku v polních podmínkách byly běžnou, ale velmi náročnou záležitostí. Rozhodnost a předvídavost při řízení 36tunového kolosu, často v rychlosti 50 km/h, patřila k nejdůležitějším dovednostem řidiče.

A jak se připravovali nabíječi a střelci?
Střelci tanků po nástupu na vojnu absolvovali přímo u tankového praporu 6týdenní základní výcvik. Po něm následoval výcvik nabíječe tanku. První rok vojenské služby byli tito vojáci tabulkově zařazeni na funkci nabíječe tanku. Pak byli zařazeni do funkce střelce tanku. Nejprve u nich v rámci tankové roty proběhl asi dvouměsíční přeškolovací výcvik na střelce. Naučit se ovládat zaměřování a stabilizátor zbraňového systém, byť pouze ve svislé rovině, nebylo jednoduché. V praktickém výcviku se učili na tankostřeleckém cvičišti v posádce, při aplikaci střelby malorážkovými vloženými hlavněmi do kulometů a ráží 7,62 mm do kanónů. Později na průpravných střelnicích vloženými hlavněmi 20 mm a skutečnými kulomety. Asi po půl roce si vystřelili jednu až tři rány kanónem 100 mm, tříštivo-trhavou municí se zmenšenou prachovou náplní na velké střelnici z místa. Později absolvovali výcvik střelby za pohybu, nejdůležitější dovednost střelce.

Můžete přiblížit tehdy užívané druhy tankové munice?
Pro boj měl tank u motostřeleckého pluku připraveny 4 druhy munice pro tankový kanón. O tříštivo-trhavé munici se zmenšenou náplní jsem již hovořil, při bojovém poplachu byla s plnou náplní, s tou si však střelec nikdy nevystřelil. Před nabitím této munice se nastavoval zapalovač granátu na zpožděný účinek – pro boření lehčích úkrytů nebo k plošnému ničení živé síly. Dále byla k dispozici munice protipancéřová, průpalná (kumulativní) a podkaliberní. Někteří střelci si vystřelili protipancéřovou munici. Protože průpalná a podkaliberní munice nadměrně opotřebovávala hlavně kanónů, měla zvýšenou účinnost a byl jí pro výcvik relativní nedostatek, nikdo z nás s ní nestřílel. I tak po výcvikovém dnu střelby municí s plnou prachovou náplní měl velitel opálený pravý rukáv kombinézy a celá osádka bývala přiotrávena spáleným střelným prachem. I když odsávací ventilátory pracovaly naplno, tak nestačily. Podobně kulomety s těžkou hlavní se také nepoužívaly k výcviku.

Nyní se dostáváme k dramatickým okamžikům vaší služby, k okupaci v srpnu 1968. Jak jste ji prožíval?
Bylo mi tehdy 22 let, sloužil jsem ve funkci velitele tankové čety a zastupoval velitele roty. Měsíc před 21. srpnem jsem se oženil. U jednotky se plnily běžné úkoly. Chodil jsem do zaměstnání a po večerech bylo v módě se bavit v důstojnickém klubu. Zaléhalo se až v pozdních nočních hodinách. Podobně tomu bylo i 20. srpna. Ráno 21. srpna v 4:30 přiběhl dozorčí roty a podle přijatého bojového rozdílení tankového praporu mne klepáním vzbudil: „Soudruhu poručíku, napadli nás Rusové a byl vyhlášen bojový poplach.“ A brečel. Nenapadlo mne nic jiného než odvětit: „Probuďte se prosím vás, co to melete…“ Mezi tím jsem z otevřeného okna ubytovny uslyšel startující motory tanků. Navlékl jsem si narychlo tankovou kombinézu a běžel do parku techniky, plnit mnohokrát nacvičené úkoly bojové pohotovosti s výjezdem tanků. I když vyjížděly i tanky zařazené ve skupině krátkodobě uložených, mohlo jít o běžnou prověrku bojové pohotovosti. Že se děje něco neobvyklého, jsem pochopil až později.

Bojový úkol jste dostal v průchodišti?
V průchodišti se splnily obvyklé bojové úkony. Došlo ke stmelení tankové roty v určených časech a stáli jsme bojově připraveni na určené křižovatce. Zde jsme zpravidla při běžných prověrkách od svých velitelů nebo rozhodčích při cvičení dostali úkol k další činnosti. V případě, že jsme nebyli nikým řízeni, což byl případ 21. srpna, měl následovat v čase Č + X minut „ostrý bojový úkol“. Spočíval v překonání státní hranice u určených značek a zajištění zasazení za námi postupujících jednotek na území protivníka. Připomínám, že naše tanková rota bojově podporovala motostřelecký prapor dislokovaný v Kašperských Horách, který plnil úkol předsunutého odřadu motostřelecké divize.

Jak se chovali vaši podřízení?
V mém případě vůbec nebylo třeba „tvrdě velet“ podřízeným osádkám tanků. Vojáci základní služby spontánně, samostatně a s předstihem plnili úkoly bojové připravenosti. Pouze jsem přijímal hlášení od podřízených velitelů čet. V průchodišti jsem byl jediný voják z povolání.

Kdy jste se dozvěděl, že probíhá okupace?
Následoval přesun k plnění dalšího úkolu a později i k setkání s motostřeleckým praporem. Ani tehdy jsem ještě neměl ponětí, o co jde. Do tvrdé reality mne postupně přiváděly informace získané během přesunu roty přes šumavské samoty a osady. Bylo kolem 6. hodiny ranní. Před domy postávaly ještě v nočních košilích matky s batolaty v náruči, mávaly kapesníky a utíraly si oči. Až nyní jsem si uvědomil, že se něco zásadního děje. Neměli jsme totiž žádné zprávy. Neměli jsme k dispozici rádio ani spojení s posádkou. Plnili jsme v utajeném režimu přesun směrem ke státní hranici. Postávající lidé už však informace z rozhlasu měli. Veřejnou informaci o událostech jsem se dozvěděl až asi v osm hodin ráno, při zastávce v jedné z osad. Při tom jsem si uvědomil, jaké se nám od lidí dostávalo pozornosti. Ptali se nás, zda něco nepotřebujeme. Třeba cigarety, potraviny. Pamatuji se, že jsem tehdy poprosil o nákup ručníku, zubní pasty a kartáčku, prádla a nějakých drobností. Měl jsem pouze zmíněnou kombinézu, nic víc. Ač osádky tanků vším tímto disponovaly – sám jsem to vždy kontroloval – já zabaleno neměl. Během 20 minut jsem vše dostal i s cigaretami, byť jsem je jako nekuřák nechtěl. Ve stejné době ze mne odpovědnost spadla, protože jsem se setkal s velitelem motostřeleckého praporu – velitelem zmíněného předsunutého odřadu (PO). K tankové rotě se dostavil i její velitel.

Co vám velitel řekl?
On mohl jako jediný poslouchat rozhlas a oznámil nám, že zbytek pluku musel zůstat v kasárnách a že jako jediní jsme na bojových pozicích v terénu. Naznačil také, že ruské jednotky mířící na Šumavu mají tendenci k odzbrojování československých jednotek. Nařídil proto kruhovou obranu PO se zakopáním. Poznamenal přitom, že „zbraně si z rukou nenecháme vzít“, s čímž jsme všichni spontánně souhlasili a přešli jsme do bojového stavu se vším všudy. Střed našeho prostoru tvořil družstevní ovčín, s dostatkem masa a vody. Já ve funkci velitele 1. tankové čety jsem obdržel úkol bránit příjezdovou komunikaci k postavení PO.

Jak nakonec proběhl kontakt se Sověty?
V podvečer 21. srpna, při zakopávání tankové čety, hlásil velitel dozírajícího pohotovostního tanku přesun malé jednotky. Zavelel jsem četě „k boji!“ Za pozorovacími přístroji jsem identifikoval sovětský motocykl se sajdkárou, lehký obrněný transportér a tank. Vydal jsem povel „k palbě připravit!“ Po zjištění naší pozice přešla i sovětská jednotka do bojové sestavy. Šlo zřejmě o průzkumnou skupinu, možná plukovního stupně. Sestava Sovětů zastavila, vpředu tank T-62, potom obrněné průzkumné vozidlo BRDM a za nimi se ukryl motocykl s loďkou. Mířili jsme na sebe vzájemně kanóny, na vzdálenost asi 400 metrů. Pak se na sovětském tanku otevřel příklop a sovětský velitel se vysunul do pochodové polohy. Ve všem jsem jej následoval. Velitel seskočil z tanku s mapou v ruce. Také jsem slezl z tanku a mezi nimi jsme se potkali. Šlo o poručíka, zřejmě hodně východního původu – usuzoval jsem tak podle šikmých očí. V ruštině i v odborných vojenských termínech jsem byl zdatný, ale stejně jsem mu nerozuměl. Později jsem pochopil, že chce ukázat, kde je. Vzal jsem do ruky jeho mapu a orientoval ji. Byla v azbuce a neměla vyznačenou hranici s Německem. Po delším čtení nezvyklé mapy jsem určil místo setkání. Vytáhl jsem za jeho uchem čnící tužku a udělal bod na mapě. On mi ji vytrhl z ruky a spěšně odjel zpět do vnitrozemí. Asi byli někde, kde již být neměli. Proto rychle odjeli.

Další Sověti se pak již neobjevili?
Ne. Následovala „klidná bojová noc“. Vojáci zůstávali v pohotovosti v tancích. V noci již bylo chladno a vlhko a nikdo z nás neměl spací pytle ani deky. Pouze velitel roty měl k dispozici vojenský spací pytel s nafukovací podlážkou a moskytiérou. Já užíval prošívaný špinavý vak pro raněné, který byl střižen do kříže se zapínacími kolíky. To byl na následujících 55 nocí můj „spací příbytek“. Neměli jsme osvětlení, topidla, rádio ani televize. Byli jsme naprosto odříznuti od světa.

Ještě někdy jste byli takto blízko bojovému střetu?
Druhý den, 22. srpna v podvečer jsem obdržel s četou úkol připravit se k přesunu. Velitel PO mne zavedl k jedné horské křižovatce na břehu řeky Otavy, Annín se to tam jmenuje. Nařídil mi přehradit směr postupu od Sušice. Rozkaz zněl, že jakmile se na určitém místě objeví sovětský tank, mám zahájit palbu. Konstatoval jsem jsem: „Doufám soudruhu majore, že zde budete se mnou a rozkaz k palbě mi vydáte.“ Ale on mi odpověděl: „Nebudu. Budu osm kilometrů jižně od vás. Po vašem zahájení palby se připravíme s celým PO k boji.“ Pak se začalo stmívat a já uslyšel sílící hukot tankových motorů – po silnici se přibližoval tankový pluk Sovětské armády, jak jsem později zjistil. Zápasil jsem s myšlenkou: „Zahájím palbu, zjistí mne a vymažou z mapy. Nezahájím palbu, nesplním úkol.“ A zvuk motorů sílil. Nařídil jsem: „Průpalný nabít!“ Zaslechl jsem uvolnění závěrových klínů a hlášení o připravenosti k palbě. Prvky střelby na noc jsme měli zjištěny. Ale najednou zvuk přestal sílit. Ulevilo se mi. Velká tanková jednotka sovětské armády odbočila a nepotkali jsme se. Přes noc jsme se v tichosti přesunuli zpět k postavení PO.

Kdy vaše bojové nasazení skončilo?
V odpoledních hodinách 23. srpna nám velitel PO oznámil, že příslušníci sovětské armády zatýkají občanské obsluhy telefonních ústředen a vedení národních výborů. I v Kašperských Horách na takových místech působily manželky důstojníků PO. Velitel proto nařídil: „Nedáme je a zorganizujeme obranu města před předpokládaným postupem dalších jednotek sovětské armády.“ Místo toho ale následoval klid zbraní, i když v prostoru jsem zůstal až do 15. října.

 

Ptal se Jiří Suchánek
časopis ZBRANĚ
nakladatelství EXTRA PUBLISHING

 

Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky