Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Nikdy neříkej nikdy.

Je to příběh, který se skutečně stal na začátku sedmdesátých let při plnění základní vojenské služby. Jen jména jsem pozměnil.

Tak jako mnoho dalších mladých mužů, kteří si nebyli schopni zajistit modrou knížku, jsem i já byl nucen nastoupit na dvouletou vojenskou službu. Byl jsem odveden a nastoupil jsem k malé posádce ukryté v lesích poblíž Frýdku Místku. Nějakou dobu trvalo, než jsem se zorientoval v situaci a zjistil jak se věci mají. Za půl roku po mém nástupu přišli na posádku noví vojáci a mezi nimi i Petr. Díky společným zájmům jsme se brzy sblížili.

Petr byl původem z Prahy, měl za sebou několik semestrů vysoké školy, kterou však nedodělal a vyznal se v administrativě. Jeho zdravotní karta byla bohatě popsána s několika přílohami a neexistovala snad nemoc, o které by tam nebyla alespoň zmínka. Jako voják se téměř k ničemu nehodil, jediné co mohl dělat byl písař na štábu. Ironií osudu byl přidělen k náčelníkovi štábu mjr. Nahému. Vojákovi tělem i duší, pro kterého slovo „nejde“ neexistovalo. Takové třasořitky z duše nesnášel. Mjr. Nahý Petra neustále cepoval a snažil se z něho vykřesat alespoň náznak vojáka. Petr to všechno trpělivě s nadhledem snášel a čekal na svoji chvíli. Čas rychle ubíhal při plnění běžných povinností vojenského života. Až jednou. . . .

Součástí posádky byla i telefonní ústředna (tehdy reléová), která zajišťovala spojení mezi jednotlivými budovami. Najednou z ničeho nic ústředna vypověděla službu a nedalo se nikam dovolat. To je na vojně velice vážná věc, jak je všeobecně známo bez spojení není velení. Spojení se zajišťovalo pomocí krátkovlných vysílaček, ale to bylo jen dočasné řešení. Velitelem čety spojařů byl kpt. Oděrka, vysoký, vychrtlý, před kterým je jeho podřízení třásli strachem. Ten povolal své nejlepší muže, aby ústřednu uvedli co nejdříve do chodu. Čas běžel, kpt. Odměrka vyhrožoval basou, sliboval opušťáky, nic nepomáhalo, ústředna stále nefungovala. Dokonce dal k dispozici i kufřík s nářadím a náhradními díly, na který se nikdo předtím nemohl ani podívat. Na poradě důstojníku však musel přiznat porážku. Mjr. Nahý zavolal na nadřazenou složku s prosbou o pomoc. Druhý den přijel technik s kufříkem, otevřel ústřednu, všechno vystříkal Kontoxem, pokrčil rameny a odjel. Ústředna dál nefungovala a to bylo zlé. Petr, který jako písař byl přítomen všech porad důstojnického sboru vše sledoval a čekal na ten správný okamžik. Když už byla situace s ústřednou skutečně kritická požádal o slovo. Navrhnul mjr. Nahému, před celým důstojnickým sborem, že pokud dostane opušťák na sedm dnů, aby si mohl zajet domů pro potřebnou dokumentaci, ústřednu opraví. Mjr. Nahý se přede všema rozeřval, že nějaký písař, který neumí ani pořádně pozdravit si nebude klást podmínky a nikdy mu takový opušťák nepodepíše. Petr jen pokrčil rameny a dále si plnil své povinnosti písaře. Čas neúprosně běžel a ústředna stále mlčela. Opět zavolal mjr. Nahý o pomoc na velitelství. Přijel jiný technik, ale se stejným výsledkem. I nezbylo mjr. Nahému než kousnout do kyselého jablíčka a v naprosté beznaději se zeptat Petra, zda to myslel vážně. Petr jenom přitakal, že si za svým stojí. To samozřejmě věděl, že ve svém souboji Davida s Goliášem nemá zdaleka vyhráno. Tento souboj sledovala celá posádka a potupený mjr. Nahý podepsal Petrovi opušťák na sedm dnů. Petr odjel do Prahy, hezky si užil dnů volna, vzal si z domova vysokoškolská skripta, která popisovala tuto ústřednu a vrátil se na posádku. Mjr.Nahý se mezitím vzpamatoval a tlačil na Petra, kdy už to poběží. Petr jenom odvětil, že všechno chce svůj čas a těch pár dnů už nehraje roli. Zavřel se sám na ústředně, rozložil schémata a po malých krocích lokalizoval závadu. Po několika dnech ji našel. Bylo vadné jedno z relé. Mělo špatný spoj na cívce a soustavnými otřesy vyvolanými krokovými voliči se chovalo nespolehlivě. Takové relé však neměl v náhradních dílech. Pomohl si tím, že přizpůsobil jiné. To však mělo delší vybavovací čas. Z venku se to projevovalo tak, že bylo třeba po zvednutí sluchátka z vidlice chvíli počkat, než se mohou vytáčet čísla. Petr všem nahlásil, že ústředna funguje a dále se věnoval svým povinnostem písaře. Krátkovlné vysílačky byly zpět uloženy do skladu. Všichni si na to zvykli a dovolali se tam, kde potřebovali. Mezitím se mjr.Nahý vrátil z dovolenky a první co udělal bylo, že nechal svolat poradu důstojnického sboru. Jak byl vždy celý divoký, po zvednutí sluchátka okamžitě začal točit čísla. Tím však ústřednu zablokoval. A opět, nahrál Petrovi na smeč. Začal po něm řvát, jak to že ústředna nefunguje. Petr před celým důstojnickým sborem v klidu řekl, že ústředna je v pořádku, jen někdo neumí telefonovat.

To mjr. Nahého rozlítilo ještě více. Opět vyrval sluchátko z vidlice a zběsile točil čísla se stejným výsledkem. Petr si dovolil u svého nadřízeného, zda ho může poučit jak se správně telefonuje. Mjr.Nahý celý brunátný řval, že ho nikdy nějaký písař nebude poučovat jak má telefonovat. Po několika dalších marných pokusech souhlasil. Petr přede všema začal. „Soudruhu majore zvednete sluchátko, rozmyslíte si kam a proč chcete volat (mezitím uběhl potřebný čas) a vytočíte požadované číslo.“ Na druhém konci se vždy bez problému ozval požadovaný účastník.

Mjr. Nahý svým typickým způsobem opět vyrval sluchátko z vidlice, začal točit čísla a zase se nikam nedovolal. Petr znovu s ledovým klidem vysvětloval, jak se má telefonovat. Tato scéna se opakovala celkem třikrát. Celý důstojnický sbor sledoval tento souboj a dusil se potlačovaným smíchem nad bezmocí svého neomylného nadřízeného. Tento den se už žádná porada nekonala. Čas běžel ……

Na vojenské správě ve městě náhle onemocněl nějaký administrativní pracovník. Velitel naší posádky dostal rozkaz zapůjčit jednoho vojáka na dobu, než se dotyčná osoba vrátí. K nelibosti mjr.Nahého jediný kdo tuto funkci mohl zastávat byl Petr. Cesta do města na vojenskou správu znamenala buď s ním vyslat služební auto, nebo jít několik kilometrů pěšky lesem a potom autobusem do města. Služební auto jezdilo touto dobou málokdy, takže Petr chodil převážně pěšky na autobus. Až jednou. . . .

Jednou si mjr. Nahý vzpomenul, že potřebuje ještě ráno něco narychlo dodělat a Petra zdržel. Ten samozřejmě nikterak nespěchal. V klidu se prošel po městě, prohlédl si co potřeboval a na vojenskou správu dorazil s dvouhodinovým zpožděním. Na svou omluvu pozdního příchodu uvedl, že si je toho vědom, ale že byl zdržen svým nadřízeným, jehož rozkaz nemohl neuposlechnout. Tím pádem nestihnul autobus a celou cestu musel jít pěšky. Velitel vojenské správy si mjr.Nahého řádně vychutnal. Jak jejich vojenské soužití dále pokračovalo nevím, protože jsem do civilu odcházel půl roku před Petrem a už jsme se nikdy nesetkali.

Zdeněk Víteček

Zpět na seznam článků

 

 

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky