 |
Letečtí dorostenci - Poddůstojnická škola 1.
NEDÁ SE PŘESNĚ ŘÍCI.
Nedá se přesně říci, kde byl začátek. Každého z nás to „chytilo“ jinak, i když společným jmenovatelem bylo asi to „zvláštní“, co bylo v každém mladém, po skončení druhé světové války. Prožívali jsme vědomě poslední léta války a tím více její ukončení, prožívali jsme prvá léta po válce a žijeme je dosud, kdy jsme již v důchodových letech, a kdy se mnohé od základů změnilo.
Musíme si ale říci, že jsme tuto dobu prožívali s různými názory na všechny ty etapy dění a s těmito názory jsme přistupovali k rozhodnutí, stát se vojenskými letci. Muselo to být něco, co nás sjednocovalo, co z nás nakonec udělalo ten celek, který aktivně prožíval všechno, co bylo kolem nás, od nástupního roku 1948 až dosud.
Teď už ani nemůžeme přesně popisovat osudy nás všech, už je na to pozdě. Měli jsme si vzpomenout dříve, ale kdo v mladých letech myslel na to, že budeme jednou staří a budeme jenom vzpomínat na to, co nás tak zaujalo – letectví.
Nemůžeme se ani vracet k jednotlivcům, už ani nevíme přesně, kolik nás – palubářů, gonistů a radiomechaniků – dohromady bylo. Možná, že po přečtení kroniky se nám postupně vybaví jednotlivá jména, hlasy, podoby a charakteristiky. Bylo nás „víc než pět“.
Jedno však víme jistě. Teď po létech se rádi setkáváme a vzpomínáme, a budeme se setkávat a vzpomínat do té doby, dokud do Chrudimi bude jezdit za vzpomínkami poslední z nás.
ZKOUŠKY.
Zde jsme se tedy viděli poprvé, a zde se konkrétně začal utvářet náš kolektiv a naše kamarádství.
Přišli jsme sem různými cestami, z různých pohnutek, ale s jedním cílem – stát se letci. A „nebylo nás pět“, bylo nás dost, kteří jsme se sešli na „transitce“ V Žižkových kasárnách v Praze-Karlíně. A nebylo nás pět, bylo nás více, kteří jsme byli poprvé v Praze, nadšeni Prahou toho jara 1948, těch krásných slunečných dnů, které nás provázely Prahou, po dobu zkoušek.
Prásk! Jako by tě kamenem praštil! Ne abyste tu dělali bordel! V 10 je večerka! Kdo přijde po večerce ožralej může spát venku! Pamatujte si že jste na vojně! Záchody jsou támhle. Umývárka támhle.
Tak nás přivítal dozorčí desátník této transitky, která se pro nás stala prvním, i když krátkým vojenským domovem. A on ten dozorčí nakonec nebyl tak zlý, jak vypadal.
A byla večerka. Nespalo se. Každý z nás, plný dojmů z Prahy, plný dobrých, jasných i nejasných předtuch, jaké to tam vlastně bude. Udělám zkoušky, neudělám a vrátím se s ostudou domů, a když udělám, bude se mi na vojně líbit? Být či nebýt? To věčné dilema života...
Budííčééék! Budííčééék! A je po dilematu. Tak tohle pro nás zatím neplatí. Ale vstávat stejně musíme. Nějak se dostat do Dejvic, do ÚLZ, nějak posnídat, ale – hlavně – být u zkoušek včas a připraven.
Byla nás plná učebna. Kapitán v modrém „betldresu“ rozdal předtištěné protokoly ke zkouškám. Klid! Neopisovat! Každý pracuje sám! Až budete nahoře na palubě sami, nebudete mít od koho opisovat /jak často jsme tato slova slýchali později ve škole/.
Ach bóže, kdy byla bitva o Anglii, kdy byla bitva o Moskvu, a co ta ozubená kola, když se to prvé točí tak, jak se točí další, a jak to poslední? Jéžíšmárija já chci jít k letectvu a ani nevím jak se točí kolečka! A jak mám opsat od souseda, když ani on to neví? A ten čas letí! Za chvíli odevzdat papíry a já jsem v polovičce!
Tak končit! Sebrat papíry! Teď jsem tomu dal. S tím, co jsem napsal, nemůžu být ani pěšák. A pucfleci už neexistují. Jedině snad to, že jsem se dostal do Prahy. Už se sem asi nepodívám.
No, když, tak se mohu věnovat alespoň Zemědělské výstavě, která zde probíhá. A to je tam možnost skočit si z padákové věže. Při nejhorším poletím vzduchem alespoň tak.
Odpoledne je předčítán seznam jmen uchazečů. Moje jméno stále neslyším, ani Mirkovo, a Lubošovo. Tak jsem to asi „zvoral“. No nic, pošlu Jiřině pozdrav z Prahy, jako správný čech jsem již Prahu navštívil, porozhlédnu se po ní a večer pojedu domů. Doma ale bude ostuda u kamarádů, že jsem neuspěl, nejsem asi mezi vyvolenými. Stejně jsem udělal podraz. Rodiče nechtěli podepsat revers k přijetí k létajícímu personálu. Nejsem plnoletý, ještě rozhodují za mne. Napsal jsem tedy žádost o přijetí k pozemním specialistům letectva. Když podepsali, napsal jsem před text „K létajícímu personálu letectva, nevyhovím-li podmínkám,“ následoval původní text žádosti k technickým specialistům.
Seznam je přečten, moje ani Mirkovo a Lubošovo jméno jsem neslyšel. „Ti jejichž jména byla přečtena se mohou věnovat Zemědělské výstavě která zde probíhá a odjet domů. Ti, jejichž jména jsem nečetl se zítra dostaví k pokračování zkoušek – k lékařské prohlídce“.
Hurá, o krok blíž! Ty teoretické zkoušky jsem udělal! Mirek a Luboš také!.
O to větší nervozita nás čeká druhý den. Zdravotní prohlídka bude horší než teorie.
Částečně ploché nohy, otočte se , ukažte konečník! /který z nás to byl, co se v předklonu, obrácen řití k lékaři – erudovanému člověku – snažil zadem vytáhnout svoje ohanbí a předvést je – to bude asi ten konečník, vždyť to má koneček – nebo to má být něco jiného? Ježíšmarjá já asi nemám konečník – a to jsem chtěl jít k letectvu. /autor upozorňuje že, pokud je děj popisován v prvé osobě jednotného čísla, nelze tuto osobu s ním spojovat. Platí pro celou kroniku/.
A do toho se vymočte. Néé tady! Tam za plentou. A tos to musel nachcat plný!? Ještě že je tu i ten příjemný lapiduch, který každému trpělivě vysvětluje: Nic se neboj, chce to jen silnou vůli. Několikrát se zhluboka nadechni a vydechni, pak si dáš tento skřipec na nos, a do pusy náustek. Teď se pořádně nadechni, vyfoukni rtuť až k této značce a minutu držet. Nefixluj, jinak rtuť ihned spadne. Tady se dívej na tuto vteřinovou ručičku. Teď! Páni, já vyfoukl všechen vzduch, jen na tu rtuť do výšky! Co budu dělat celou minutu? Jé, a ta rtuť chce spadnout. DRŽ! Ty hodinky nejsou natažený! Ta vteřinová ručička stojí na místě! Teprve deset vteřin? Kruci, kdyby alespoň šly zatnout zuby. Oči mě vypadnou z důlků! Já to nevydržím! V hlavě mě pochodují vojáci! Ta ručička ještě není v polovině? Jak je to možné, že mě neprasknou žíly? Ale on ten lapiduch kontroluje tep. Snad se té minuty dožiji. No vidíš, už jen tři vteřiny, dvě, jedna, TEĎ!
Až se vydýcháš, tak se postav k tomuto válci, nadechni se pořádně, a všechen vzduch vypustíš do tohoto náustku. No ještě! Všechno vydechni! Ty máš plíce jako hornista, šest litrů. V pořádku. Ještě na oční, nosní a ušní, pak na rentgen a EKG. Kapavku ani syfilis nemáš? Ani jsi neměl?
Co si to tady dovolujete! Kdo jste? Jak se jmenujete? To chcete být na vojně tak neukázněný? Co tady sedíte na okně? Chudák Venca Stehlík si už unavený z toho všeho sedl na parapet okna, a ten zupák, co je u letectva a ani neví jak vypadá knipl na něj řve, chudák Venca neví kam dřív uskočit, jsme z toho vyplašení a nadáváme Vencovi taky, aniž si to zaslouží. A tím to končí.
Kdo chce, může se věnovat Zemědělské výstavě, podívat se po Praze, nebo jet domů. V kanceláři si nechte potvrdit cestovní rozkazy. Kdo jste udělal zkoušky, dozvíte se podle toho, že vám přijde povolávací rozkaz. Pamatujte si ale, že vojna není žádná kojná!
Málo stačilo a na vojnu bych nenastoupil. Luboš a Mirek již dostali povolávací rozkaz, já stále nic. Už to trvá týden a nic, nic. Po týdnu - matka zrovna žehlila prádlo, když jsem přišel z práce. Tentokrát jsem se ani nechtěl ptát, zda něco došlo. Matka mě ale podala obálku se slovy: „chtěla jsem to spálit, když jsem přečetla, že jsi přijat k leteckému výcviku. Potom jsem si to ale rozmyslela, je to přece úřední dokument, povolávací rozkaz na vojnu. Tak se chystej, máš co jsi chtěl“
POPRVÉ V CHRUDIMI.
V atmosféře obklopující naši zeměkouli probíhají již od vzniku atmosféry samé, atmosférické jevy. Rodí se a zanikají cyklony a anticyklony, vystřídané kumuly, altokumuly mamaty, mlhami, zákaly a kouřmy.
Toho dne – 1.září 1948 nebylo v Chrudimi žádné počasí. Nebyla cyklona ani anticyklona, ani cirus ani fraktostratus, ani mlha, ani dohlednost za devátý horizont.
Po celé obloze ležel toho dne nad Chrudimi velký otazník, zastírající celou oblohu, nebyla tma, ani sluneční svit. Byl jen otazník, jako symbol onoho dne, kdy jsme nastupovali do „ŠKOLY LETECKÉHO DOROSTU“ v Chrudimi. Pod otazníkem leželo chrudimské nádraží, nebylo ve stínu, ani na výsluní. Byl tam ale vykřičník. Byl hřmotný, měl hřmotný hlas, i když vykřičníky nemají samostatný hlas. Ten vykřičník měl i jméno. Jmenoval se svob. Horzinka.
Pocházel z Ostravy a na vojnu si vzal sebou ostravský dialekt. Myslím, že si vzal víc jak dialekt. Vypadal a pohyboval se jako vysoká pec. Byl silný a hranatý jako válcovací stolice. Když mluvil, rachotily hunty v ostravských dolech, když nadával, sloučily se všechny odpichy vysokých pecí v Ostravě, a když hromoval, utrhly se v dolech všechny hunty.
Snad již od té doby, kdy jsme toho dne vystupovali pod velkým otazníkem z vlaku, poznal svob. Horzinka budoucího leteckého dorostence Tučka. Snad se přitahovali jako elektrody elektrických pecí. Snad už tehdy se rozlehlo nad nástupištěm: „Tůůčéék hlaste se k raportu určen!!“
Od této doby zhasl nad Chrudimí otazník a zůstal jen vykřičník. Už nebylo ano a ne, už nebylo „být či nebýt“ už bylo jen „ano“ s vykříčníkem. A za tím vykřičníkem jsme šli v ještě neuspořádaném dvojstupu po prvém azimutu, směrem od nádraží do kasáren. Ten otazník ale nezmizel. Roztříštil se na množství kousků a každý ten kousek praštil každého, jednoho druhého do hlavy, tam zůstal a převaloval se a převaloval.
A bylo nás víc, než pět.
Tak to je první dokument našeho prvního setkání. Úplně nahoře je Luboš Kvapil, první zleva ?, Mirek Riessner, Milan Frýbort, ?,Karel Audy, ?, Baloun, dole:?, Tuček. Já jsem za objektivem fotoaparátu. Tato situace mě provázela nadále.
Fotografováno na dvoře Žižkových kasáren v Karlíně, kde jsme byli ubytováni při zkouškách k letectvu. Fotografie je s doby, kdy jsme se po zkouškách rozjížděli domů, každý se skrytou nadějí že uspěl.
Pokračování >
G.Kalandřík
převzato z forum.CSLA.cz
Zpět na seznam článků
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|
