Letečtí dorostenci - Poddůstojnická škola 2.

ZA BRÁNOU.

Brána byla otevřená, závora zvednutá. Ani v tomto případě nevíme, kdo z nás první překročil tu pomyslnou spojnici dvou sloupů, nesoucí bránu kasáren.

Prošli jsme touto pomyslnou spojnicí postupně všichni. Pomyslná spojnice se protínala od zenitu k zemi. Nebo od země k zenitu? Na každého, kdo jí prošel, hodila tíhu šesti let: – dva roky škola, čtyři roky úvazek – tak, že mu srazila ramena, shrbila hřbet, podrazila každého v kolenou a do vojenského kufru, do kterého se pro samé buchty, bábovky a pečínky nic nevešlo, hodila balvan. Jakmile jsi prošel, plivla po tobě otázkou: a co teď?

V tomto duševním stavu jsme se ocitli tváří v tvář dvěma dlouhým, po délce kasáren postaveným, nevzhledným, ale typickým, mračně vyhlížejícím, šedivým, térpapírem krytým – dřevěným barákům. Náš domov, naše útočiště, naše škola, náš asyl.

Stáli jsme na trávníku před průčelím těchto oblud. Když jsme se podívali vlevo, viděli jsme cvičák. Když jsme se podívali vpravo, viděli jsme plot. V jednom místě bylo u plotu připevněné korýtko, zhotovené z prkýnek, které se svažovalo k pravé straně, tedy k nám. Jestliže bychom vedli kolmici od nižšího konce korýtka k zemi, byla v místě, kde se kolmice dotýkala země, vyhloubena jamka. Kdybychom mohli vystoupit z tohoto neuspořádaného houfu a přiblížit se k tomuto korýtku, zjistili bychom, že páchne močí.

Tak jsme se raději dívali dopředu. Vpředu jsme viděli svobodníky Horzinku, Mladějovského, Hepnara, Dobeše a desátníka Husičku.
A bylo jich pět.

FASUJEME

Lidský organismus je velmi přizpůsobivý. Tělo se dovede přizpůsobit teplu i zimě, oči přivyknou jasu i tmě, srdce se dovede přizpůsobit velkému vypětí v krátkém čase. Tolik lidský organismus.

Tělo vojáka je charakterizováno výškou, velikostí nohou, rukou a hlavy. Nic víc voják nepotřebuje.

Na učebně leží hromady kořistních součástek uniforem. Kalhoty, blůzy, čepice, boty, svetry, košile a ostatní věci, nám neznámé.

Další! Každý z nás postoupí o krok. Kalhoty 43, blůza 43, boty 45, čepice 55 rukavice 8 1, propriety, spinky, onuce, košile 39, svetr, čistící potřeby atd, atd. Kandidát leteckého dorostenectví se diví, jak dovede des. Husička jen tak určit velikost výstrojních součástek, jak dovedou instruktoři ihned vybrat určenou velikost. Nejen vybrat. Oni vědí, jak stojíme za sebou tak, že nahoře mají vždy nachystanou tu velikost, kterou desátník určuje. Bez dívání a s rutinou ti vše, ve správné míře naháží do dek. Další!

Na světnici je zmatek. Každý z nás má na kavalci rozbaleny výstrojní součástky. Jako první, odpárat „hakenkrajc“, natáhnout na sebe košili, kalhoty, blůzu, - ježíšmárija, co já s těma onucema, dyť já nevím, jak do toho zamotat nohy! Klucíí, kdo umíte balit onuce?

Lidský organismus je přizpůsobivý. Organismus vojáka je přizpůsobivý tím víc. Dovede se přizpůsobit i velikosti výstrojních součástek. A tak zde stojí adepti na letecké dorostence pečlivě vymustrovaní, s lodičkami na  uši,i na temeni hlavy, v košili s dekoltem do půli obrůstajících prsou, nebo na rozhalenku. Krejčí nepořádně ušili uniformy. Někomu dlouhé rukávy na krátké ruce, někomu třičtvrťáky, jinému kalhoty zvarhánkovatělé po celé délce, jiný má do správné délky nesprávné nohy. Celá plejáda Švejků, jak z Ladových ilustrací, a chudáků které pánbůh obdařil větší velikostí.

A tak ti „blbí civilové“, jak by řekl Švejk se za krátkou dobu změní  k nepoznání od nastávajících „králů vzduchu“. „Cibil“ kouká z jejich očí přikrytých lodičkou, všichni přímo vyzařují neschopnost být „našimi letci – našimi letci, malovanými hochy .. Dyť ta německá armáda musela prohrát válku jenom proto, že měla malé boty na velké nohy! Jak má jít na zteč armáda, jejíž polovina si zamotá nohy do podkasaných nohavic? A na co jsou kluci ty řemínky? A tady je to rozpárané, jak já to zašiji, když mě i knoflíky přišívala maminka? Panebože, proč já nebyl skautem, abych si uměl sám zašít díru na zadku.

Z celého toho zoufalství na sebe koukají dva hastroši a civí na sebe, a civí, neschopni slova. A jak na sebe civí a civí, vidí, že jeden má rukávy dlouhé a ruce krátké, druhý rukávy krátké a ruce dlouhé. Tu je napadá, že mají dvě možnosti: buď vyměnit končetiny, nebo blůzu. Druhý případ je jednoduší. Propuká euforie vyměňování, na jejímž konci stojí u postele dost obstojně vyhlížející individua, už ne „blbý civil“, ale ani zdaleka ne letecký dorostenec, natož „naši letci, malovaný hoši“.

Na posteli leží opět hromada, ale tentokrát civilních šatů, které utrhly poslední spojení s domovem, a nad kterými zapláče nejedna matička, nejedna panenka.

Co budeš dělat Maryčko Magdonova? – kuš, co budeš dělat chlapče v té modré uniformě s tím, co se na tebe nahrnulo v těchto několika málo hodinách? Máš, co jsi chtěl, nebo máš něco jiného? Utečeš k mamince, nebo zůstaneš s kamarády?

Není již otazník nad celou Chrudimí. Je již spousta malých otazníků, různě malých, nebo velkých, s konci zakulacenými a konějšícími, nebo špičatými a pichlavými, které vyplňují šedou kůru mozkovou. A ten otazník je z toho všeho šedý a šedý.
Prosím vás kluci, snad se z toho nezblázníme, máme, co jsme chtěli, - jsme letečtí dorostenci!
A otazník je stále menší a menší a už se ztrácí a ztrácí .. a místo něj se objevuje svíravý pocit v krajině žaludeční a je stále svíravější a svíravější, až najednou: „Nástup na oběd“!

Zase jsme šli v tom neuspořádaném houfu – dvojstupu. K obědu byly blbouny. Co jeden ešus, to jeden blboun, co jeden blboun, to jeden letecký dorostenec.

Nakonec z nás byli pohlední vojáci. Na nárameníkách jsme nosili hodnostní označení leteckého dorostence – červené podložení s bleděmodrým páskem. Usilovali jsme o to, aby pásek byl z ramínka prádla některého děvčete. 

Pokračování >

 G.Kalandřík
převzato z forum.CSLA.cz

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND