Letečtí dorostenci - Poddůstojnická škola 3.

NAŠE „ALMA MATER“.

Podle podkladů Tondy Procházky a Vládi Žemly.

Velice nás překvapilo, že LSŠ nemá kořeny v Chrudimi, ale v Liberci. V této základně leteckého dorostu pozemních specialistů letectva – VŠLM - /Vojenská škola leteckých mechaniků/, nastoupili 15. října 1945 první letečtí dorostenci, specializace palubních telegrafistů. Spolu s nimi nastoupili do této školy i pozemní radiomechanici.

Četa palubních telegrafistů čítala zprvu 40 frekventantů, ale školu ukončilo jen 28 absolventů, slavnostně vyřazených 18.5.1947 již v Chrudimi, kam se přesunuli 3.5.1946 z Pardubic, do kterých odešli z Liberce 1.2.1946. Četě velel tehdy kpt. Jan Stejskal, dále zde byli instruktoři: šrtm Margetin, šrtm Hoffman, rtm Knoll, rtm Horvát a rtm Serbus. S těmito veliteli a učiteli jsme se stkali i my, po našem nástupu do dorostu, 1.9.1948. To byl tedy první turnus pal. rtg naší školy.

O dalším pokračování školy, a o druhém turnusu toho moc nevíme. Jen to, že jsme jim byli na vyřazení, jako zařazený útvar nováčků. Vzpomínám, že na tomto vyřazení byly předávány válečné kříže rodičům dorostenců, kteří zahynuli v Malackách, při výcviku na palubní střelce.
Třetí turnus, který nastoupil v roce 1947 měl pohnutou historii. Část z nich „nepřežila“ únor 1948, někteří byli i vězněni, propouštěni, i jinak šikanováni. 26.5.1948 havarovaly u Jevíčka dva Siebely s osádkami vracejícími se z přeletu do Prostějova, při čemž zahynulo osm dorostenců tohoto ročníku. Na vyřazení stálo v dvojstupu jen 12 absolventů tohoto ročníku. Jeden z nich se zabil v roce 1951 u Brna.

K vlastní historii školy se musíme zmínit o další události související s rokem 1948. Krátce po našem nástupu do školy přelétli tajně do Anglie velitelé a učitelé, někteří i s rodinami. Byli to příslušníci RAF z válečných dob, a věděli, že by byli persekuováni. Ti z nich, kteří zůstali, byli skutečně poté pronásledováni a propuštěni z armády.

My jsme ještě vídali kpt Stejskala, ale i ten byl propuštěn, ještě než jsme přišli na „palubárnu“ kde dělal velitele letky. Krátce po našem nástupu a úletu funkcionářů školy byl ustanoven do funkce velitele školy mjr Augustin Mareš, funkci velitele letky palubářů převzal por Margetin. Učitelé zůstali povětšině tak, jak byli uvádění. Nově přišli učitelé, rotní Procházka a Šabatka, kteří nahradili instruktory, kteří se zabili u Jevíčka.
Ke škole patřila také Letecká základna, přímo na letišti Chrudim. Měla svého velitele, a - což bylo důležité, patřily jí i letouny, na kterých jsme měli provádět výcvik. V jejím stavu byli i piloti, mechanici a ostatní obslužný personál, potřebný pro provoz školy. Ke škole patřily i týlové složky a služby. Dalším velitelem školy byl ustanoven v roce 1949 plk. Čech. Po havarii převzal funkci velitele letky pal. rtg., po por. Margetinovi, por Hašul. S tímto velitelským sborem jsme vydrželi až téměř do konce, kdy nás převzal por Choma.

S politováním jsme museli po začátku roku 1950 opustit naši milovanou palubárnu a přesunout se zpět do kasáren. Byl veliký smutek a rozčarování. Po létech vzpomínáme na léta strávená ve škole, jako nejkrásnější období vojny. Asi proto, že jsme byli mladí, nenesli žádnou zodpovědnost, a velitelé se o nás starali. Z těch příjemných let ve škole, byla doba, kterou jsme byli na palubárně, ta nejkrásnější. Po nás nastoupil na palubárnu další turnus leteckých dorostenců, palubních telegrafistů i radiomechaniků. Byla to veliká chyba. Mnoho z naší odbornosti jsme pochytili právě od ročníku před námi, a teď jsme se mohli podělit i my. Krátce poté se začalo mluvit i o „pajdáku“, pedagogickém ústavu, který měla převzít naše škola. To jsme již byli u pluků, jako novopečení členové osádek letounů.

Kolik nás vlastně bylo ?

Kdo ví? Teď už můžeme jenom hádat, nebo usuzovat. Raději usuzovat. Bydleli jsme ve čtyřech světnicích, „ve dvojím obložení“,to je- postele nad sebou.Zřejmě jsme bydleli ve čtyřech světnicích i proto, že jsme měli čtyři instruktory: svob. Horzinku, svob. Hepnara, svob. Mladějovského a svob Dobeše. Des. Husička byl „výkonný“. Do třetice jsme byli ve čtyřech světnicích i proto, že jsme bydleli ve dvou dřevěných „barácích“ v každém tři místnosti – tj. šest světnic, odpočítáme-li jednu místnost na učebnu „radaristů“ zákl. služby a jednu na naši docházíme opět k číslu čtyři. Naše dedukce a matematika jsou správné.

Obtížnější úvaha je v počtu dorostenců na jedné světnici. Kdybychom uvažovali, že na jedné světnici bylo 30 dorostenců a vynásobili toto číslo čtyřmi, dostáváme se k číslu 120 (počítáno „z hlavy“), což je stav jedné roty o čtyřech četách po třiceti mužích. (Tři čety plus četa doprovodných zbraní). Jak nám to krásně vychází.

Když jsme končili školu, byli jsme organizováni do jedné roty, velitelem byl jeden jugoslávský partyzán, jehož jméno upadlo do zapomnění.

Zůstaňme tedy u roty. Nás- palubních radistů bylo třicet, tedy jedna četa, ale jsme u letectva, tedy letka, poněvadž jsme na „palubárně“ byli i s druhoročáky palubáři a se střídajícími se četami vojáků pres. služby, ve výcviku telegrafistů,gonistů a LMRS. Problém je vtom, že nevíme, jak byli organizováni radiomechanici. Nás palubních telegrafistů bylo ale „všude plno“. Bydleli jsme na palubárně na jedné světnici namačkáni „na patra“ s úzkými uličkami a jen malým prostorem uprostřed, který zcela vyplňoval stůl. Raději jsme tedy „bydleli“ na učebně. Zde jsme měli pomůcky pro náš výcvik – vyobrazení letecké manipulace, za což by se nemusel stydět ani J.A.Komenský, natož autor- šrtm. Hoffman, který zobrazil letící letouny nad krajinou v různých fázích letu, spolu s vypsanou odpovídající radiokomunikací vyjádřenou v Q-kodexu. A šrtm Hoffman malovat uměl. Vyobrazil nám i druhy oblačnosti s vyznačením výšek v nichž se vyskytují, takže s vděčností za to byl nazýván „Franta Mrak“ – také nás učil meteorologii, tedy „mráčkovinu“.

Měli jsme tam i kořistní „morsešrajbr“, který nám strojově hrál morse „až do úplného zblbnutí“, čehož jsme také dosáhli. Na každém stole bylo pro každého z nás napojena centrála pomocí které jsme mohli vytvářet cvičné sítě leteckého radioprovozu. Mimo to jsme měli na učebně několik radiostanic s malým dosahem, na kterých jsme také odchytávali radioprovoz. Učili jsme se i na trenažerech pracoviště palubního telegrafisty v „SÍBLU“ které byly umístěny v sále tělocvičny. Raději už dost, vypadalo by to jako bychom byli příliš vzorní.(Ale trochu vzorní jsme byli). Radiomechanici zůstali ve Slatiňanských kasárnách, kde se učili v odbornostech: radiomechanik a mechanik radiolokátorů.

Ve druhé polovině druhého ročníku jsme se přesunuli do těchto kasáren i my. Bylo nám to moc líto, poněvadž „palubárna“ ve městě a větší volnost vyplývající z jejího „nekasárenského“ charakteru byla pro nás ideální. Takže jsme se z dedukce a matematiky dostali úplně někam jinam.

Byla nás tedy rota o počtu více než 100 dorostenců. Na prvém snímku je skupina spolužáků na hřišti, ještě v poddůstojnické škole, mechanici a palubáři společně. I tak je to jen malá část. Na druhé fotografii je letka palubních telegrafistů. Další tři čety tvořili radiomechanici a radaristé. K nám se později připojili gonisté.

Pokračování >

 G.Kalandřík
převzato z forum.CSLA.cz

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND