|
Letečtí dorostenci - Poddůstojnická škola 4. NA CVIČÁKU Máme pěkné léto – řekl by konfident Brettschneider. Teď už válka není, ale je léto, i když zářijové. Už se umíme ustrojit do uniformy, umíme zdravit a hlásit se. Ale to ještě není všechno a dlouho nebude. Máme pěkné léto. Máme pěkný zářijový den. Je ještě ráno, ale už jsme po rozcvičce, po snídani, postele ustlané, na světnici uklizeno, na cvičáku je příjemně. Slunko začíná více hřát a najednou už není tak příjemně. Při výcviku za pochodu a na místě se zvedá prach, slunce hřeje více, chtělo by to napít se kávy, co jsem nestačil vypít, protože ještě neumíme být stále v poklusu. A “pochodem v chod“- a vpravo v bok – a vlevo v bok – a čelem vzad – ještě se pletou nohy, pravá a levá, je z toho ve tvaru zmatek. Znovu! Pochodem v chod vpravo bok, vlevo bok, čelem vzad, napravo příč – pohov, pozor – vpravo hleď – vlevo hleď – pozor – pohov! A teď musíš ještě dávat pozor, kdo velí – jsme v četách, každé velí instruktor a ani nevíš, který hlas máš poslouchat. Naše četa to má dobré. Nám velí svobodník Horzinka a jeho hlas je nepřeslechnutelný a nezaměnitelný. Zastavit stát! Pozor! Rozchod! Konečně přestávka. Už máš propocenou košili, na sobě soukennou uniformu, řádně zapnutou, na krku vázanku. To kožené potítko v lodičce není na nic, pot ti teče po čele a na nos, kde ukapává do prachu. Máme povoleno sundat bluzy a kravaty a lehnout si na trávník překážkové dráhy. Je to vůbec trávník? Tráva již žloutne a šedne prachem. Ležíš na zádech, koukáš do jasné oblohy a myslíš si: Dobře ti tak pitomče. Máš, co si chtěl. Tráva přece jen trochu chladí, na těle se ti sráží pot, celá záda začínají štípat a svědit, přesto se ti podaří chvilku usnout. Končit! Vztyk! Pozor! Po četách v dvojřad nastoupit! Prvá četa, –druhá četa – třetí četa! Pochodem vchod, vpravo hleď – Končit! Čety končit! Všichni na můj povel! Pozor! Vpravo hleď! Instruktoři v pozoru před svou četou. Velitel poddůstojnické školy poručík Štěrba – je to pěšák, pochoduje vstříc veliteli Letecké spojovací školy. Ten má na sobě „betldres“, angličanku čepici, zdraví dlani dopředu. Byl příslušníkem 311. peruti, zvyk je zvyk. Znovu. Četo na můj povel. Teď šlapeme usilovněji, chceme ukázat, co už umíme. Nic moc. Ale už je to lepší než náš rádobypochod z nádraží do kasáren v den nástupu. Velitel školy je spokojen? Zhnusen? Nebo je realista a ví, že to nejde najednou? Snad alespoň vidí, že se snažíme. Jsme divní vojáci. Žereme vojnu, protože jsme ji chtěli a je dobře, že ji máme. Ale ten pot teče po zádech, leze dolů tím žlábkem na zádech až buhvíkam, pot teče z čela po nose, kape slaný na rty. Na žízeň to nic není. Povolili nám rozhalenky. Dobře ti tak, letecký dorostenče! Trp kozáče, budeš atamanem! Na cvičáku se potil i Vlado Jorík. Přišel ze slovenské obce. Jeho otec byl rolník a Vlado pracoval v jeho hospodářství. Byl to skromný kamarád. I když byl nevyučený v některém technickém oboru (vyučenci v technickém oboru měli lepší podmínky pro přijetí do školy), zařadil se mezi premianty a školu ukončil jako výtečník. Po vyřazení nastoupil k 1.dopravnímu leteckému pluku do Kbel. Po ukončení „kurzu dopravních letců“ u tohoto pluku byl poskytnut pro Československé aerolinie, kde se 18.11. 1956 jeho život naplnil havarií v Popradě. Byl velmi skromný, přátelský k ostatním a nikdy neublížil slovem nebo skutkem ostatním. S Vladem jsem se skamarádil již na prvém „cvičáku“. Byl o něco větší než já a při nástupu jsme stáli vedle sebe. Byl přede mnou i v abecedě, takže prvé služby a stráže jsme „drželi“ spolu. Na palubárně seděl v lavici za mnou. Vláda jsem si moc vážil. Nejenom já.
VELITELÉ A INSTRUKTOŘI V P.Š. Jak již bylo napsáno v této kronice, bylo jich pět. Ale ono to není tak úplně pravda. Bylo jich sedm: velitel, zástupce, výkonný rotmistr, a čtyři instruktoři. Co cimra to četa, co četa, to instruktor. Poručík Štěrba byl velitelem poddůstojnické školy. Byl to pěšák, se způsoby pěšáka.Tím ho nesnižujeme v našich očích, ale vojna u letectva se brala jinak.Na palubě neexistuje pořadové vystupování a ustrojovací předpis se v „kurtech s padákem“ nedodržuje.Ani neměl leteckou noblesu. No, my jsme ji tehdy také ještě neměli. Na učebně povoloval úlevy. Sundat opasek, nebo bluzu, či povolit kravatu.Všechno ale jednotně.O tom, jak uložit sundaný opasek se diskutovalo na úrovni spouštění atomového reaktoru. Nakonec bylo stanoveno, že opasek musí být pevně srolován tak, aby přezka byla vně rolky, lvíček „hlavou nahoru“, přezka s tímto lvíčkem musela směřovat k tabuli – tedy k přednášejícímu. Moc jsme si ho neužili Velení převzal jeho zástupce, praporčík Krný. Je málo šťastných událostí v životě začínajícího leteckého dorostence,ale ustanovení prap. Krného našim velitelem byla nejšťastnější z nich. Prápora Krný:synonym, který říká vše.Měli jsme po dobu služby ve škole několik velitelů, ale náš prápora byl jen jeden.Mohl se mu rovnat ještě poručík Margetin na palubárně, ale to je jiná kapitola. Ne, že by na nás byl hodný. To ne. Byl na nás „otcovský“. Kdyby bylo povoleno na vojně pohlavkování, propohlavkoval by nás poddůstojnickou bez kázeňského řádu a basy. Moc jsme si ho vážili a vzpomínáme na něj v dobrém ještě dnes.Prošel s námi všechny poplachy a cvičení, nikdy se nevyhýbal při nich obtížím, i když by mohl.Nakonec nás vyvážel i na první let.Jak jsme po dlouhé době zjistili, i on na nás rád vzpomínal. Desátník Husička – voják každým coulem, rovný chlap. Přísný. Moc přísný.Na pořádek na světnici, ustrojovací předpis a vojenské vystupování.Dělal sobotní prohlídky, z nichž jsme mívali obavy.Věděl, že ze soukenné látky a ještě chlupaté se bude prášit vždy.Vždy nám dokazoval,že jsme „prášili“ málo.Nějak nás tomu pořádku musel naučit.Vždyť někteří z nás ani neuměli při příchodu na vojnu vzít „koště do ruky“.Ještě do odchodu z vojny „udělal rotného.Zaslouženě. O svobodníku Horzinkovi jsme už psali. Ostravský chachar,který byl zvyklý křičet, ale křičel v dobrém.Proháněl nás na rozcvičkách ale proháněl i sebe.Po vojně snad studoval a uplatnil se stejně dobře,jako při výchově nevycválaných dorostenců ve vycválané.Rozhodně přispěl k naší „chlapské výchově“.V té době byla plnoletost v 21 letech a 18ti letý adolescent byl tehdy nesvéprávný, právě prošlý jen učňovskými léty.Byli mezi námi i šestnáctiletí – v tehdejší době kluci. Svobodník Hepnar – ještě mladíček, šel na vojnu dobrovolně dříve, aby ji měl dřív za sebou. Nebuzeroval, dokud jsme ho nenaštvali, když jsme jednali tak, jak bychom neměli.To dovedl být naštvaný. Myslím, že jsme to ale udělali jen jednou. Říkal nám „kucí“, byl někde od Náchoda. Svobodník Mladějovský byl nádražák, „ve všem všudy“. Vždycky dovedl přehodit výhybku na vedlejší kolej, aby vlk na ní se nažral a koza zůstala celá.Nejvíc se zdržoval na méně frekventované koleji a někdy tam přehodil i nás. Svobodník Dobeš nás proháněl. Od Husičky jsme to brali. Od něj již méně. Neměli jsme ho rádi. Později jsme zjistili, že vše konal pod heslem:“šli jste na vojnu dobrovolně,tak si užijte, co Vám patří“. V průběhu poddůstojnické školy byli povýšeni na desátníky, a před odchodem z vojny na četaře. To už jsme se loučili s nimi i s poddůstojnickou. G.Kalandřík |
|
