 |
Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960
Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)
Moje vojenská léta
1. února 1958
jsem vystoupil ze ZTŠ v Domažlicích. Později jsem podal žádost do VU. (Vojenského učiliště.) V květnu jsem odjel na seznamovací řízení do TU (Tankového učiliště) ve Vyškově na Moravě. Byl jsem přijat, jako všichni.
Jo říkali nám, že jsme přijati a neřekli nám, že budeme mít ještě dost dlouhou cestu před sebou. Museli jsme projít dlouhou zdravotní prohlídkou v armádní nemocnici v Terezíně a nebyla snad jedna buňka v našem těle, kterou by vojenští doktoři neprohlídli. Trvalo to celý den až do pozdního večera a všude nám dávali doklady o schopnosti vojenské služby. Prostě jsme prošli celý ten kolotoč, než nás propustili za bránu nemocnice. To bylo někdy z jara roku 1958. Mně nebylo ještě sedmnáct a všichni doktoři nad tím kroutili hlavou, jak jsem se k nim dostal. No papíry na to, že jsem zdravý, jsem dostal a bylo pokračování. Znova jsem podepisoval papíry se žádostí o přijetí na vojnu a táta ten to podepsal úplně beze slova a máma při tom brečela, ale nikdo z nich nic neříkal.
(Když jsem jel z té nemocnice, tak jsem musel jet vlakem z Bohušovic do Žatce. Pamatuju se jako by to bylo dneska. Na nádraží přišla nádherná černovlasá holka. Koukali jsme po sobě, ale já byl tehdy dost velikej trouba a nedal jsem se s ní ani do řeči, což by dnešní kluci jistě udělali. No tak jsme nastoupili do motoráku, seděli jsme proti sobě a mlčeli. Ona to pak už nějak nevydržela a zeptala se mně kolik je hodin. Já měl tehdy nové hodinky a tak jsem pyšně odpověděl. A zase jsem mlčel. Ta holka byla tak hezká, že jsem nevěřil, že by se se mnou chtěla vůbec bavit. Pán, který seděl vedle nás jenom kroutil očima a já nevěděl co dělat. Možná, že jsem tehdy propásnul svoje štěstí. Kdo ví? No, mockrát jsem si na ni vzpomněl. Určitě jsem se jí líbil tak jako ona mně, a dodnes je mi líto, že jsem mohl být takový osel a nechat si utéct tak hezkou holku. No a ona si o mně musela a musí ještě dneska myslet, že potkala pěknýho vola.)
Tak uběhlo ještě pár měsíců práce v družstvu – žně, kdy jsem jezdil s koňma a svážel obilí. Ráno se vstávalo v půl čtvrté a zapřahalo se, od deseti do tří jsem spal a pak až do večera nanovo. Táta mi dělal podavače a nenechal mně ani chvilku odpočinout. Taky tam byli páni Mockerové ze Žlebu, kteří přišli na brigádu, a to byl nakládací koncert. No nějakou tu jednotku jsem vydělal a jak se později ukázalo, doplatky byly dobré.
15. září 1958
toho dne se konalo odvodní řízení. Na vojnu půjdu koncem října.
Odvodní řízení – konalo se Žatci v Sokolovně. Tam jsem se seznámil s nějakým Jardou Broskou, s Vitoldem Musilem, který šel pak taky do Vimperka a ještě s nějakýma klukama, ale ty si už nepamatuju. Jarda šel k tankistům a nějak se mi pak ztratil. Odvod to byl veliký. Zpívali jsme a pili až do rána. Nejvíc se zpívala písnička „Cestička okolo Břežánky“ a já pak musel domů do Vysočan pěšky. To byla štrapáce a pak hned do práce. Táta ten se zlobil a ani mu nepřišlo, že má syna odvedeného na vojnu. Tak jsem dál šlapal v družstvu na všelijakých pracech. Nikdo se nezajímal, že jsem vyučený a to vzorně, chovatel hospodářských zvířat a tu práci jsem nedostal, protože to byla jediná práce, kde se dalo hodně vydělat a hodně nakrást z družstevního. Někdy nebyla práce žádná, protože tu dostávali starší družstevníci, kteří měli rodiny a na co potřebuje kluk vydělávat, vždyť ho živí táta. Do fabriky mně nepustili a tak jsem to tloukl, jak se dalo.
Taky jsme s klukama Maštalířovýma a s Jirkou Čápem chodili ke Kramplům na televizi, protože ti už měli větší obrazovku než byla ta ve škole. Pan Krampl byl řezník a dělal po vesnicích taky zabíjačky tak si tu televizi mohl koupit. Dřív to tak chodilo, že kdo měl ve vsi televizi, tak bez problémů příjmal návštěvy na televizi. Tak se u nich sešlo třeba i dvacet lidí. Tam jsem se seznámil s paní Milenou, která mně uvedla do dospělého života. Já jí dal na památku stříbrný řetízek s podkovou modře smaltovanou, který jsem dostal ke svým šestnáctým narozeninám od maminky. Když o tom vztahu začala něco tušit moje maminka, tak bylo zle. Ještě jsme se párkrát sešli a pak najednou někam odjela i s dětma a viděl jsem ji až jako voják, na pohřbu mojí neteře Helenky. Moc času jsme na sebe neměli, ale měla ještě můj řetízek. Ani na to se nedá zapomenout.
Pak nastal čas sklizně řepy a čas bolení zad no a do tohoto období jsem dostal povolávací rozkaz.
Koupil jsem si novou přepychovou teplákovou soupravu, na kterou mi maminka napletla náplety kolem rukou a v pase, k tomu jsem si koupil nové exportní čínské kecky se žlutou pěnovou podrážkou, sportovní pytel, pastu na zuby a mýdlo a taky dopisní papíry, známky a nové plnicí pero. Tohle všechno jsem si dal do nového sportovního pytle, které se tehdy nosily místo tašky a byl jsem připravený narukovat.
20. října 1958
Dostal jsem povolávací rozkaz na 29. X. 1958, 16,00 hodin do sokolovny – Žatci.
29. října 1958 - 30. října 1958
Odjel jsem ve tři hodiny. Gita jela sebou. Na loučení jsme měli jen půl hodiny. Mlčela. Nevím proč. Potom odešla.
Z Vysočan (u Žatce) jsem odjížděl odpoledním autobusem; zadarmo – na povolávací rozkaz. Doprovodil mně akorát bratr Karel a sestra Mařenka. Naši byli v práci a ani nevěděli, že jdu na vojnu a večer se, jak mi psal Karel, táta po mně sháněl, kde se zase toulám.
Gita – už ani nevím, jak se dál jmenovala, byla moje krátká známost z letních slavností na Kamencovém jezeře v Chomutově. Bydlela ve Spořicích u Chomutova a tam mně chtěli kvůli ní místní kluci zmlátit. Nějak se jim to nepovedlo.
V sokolovně jsem dostal lístek (174 Vimperk). Byli jsme tam až do půl osmé a potom šli na nádraží. Jeli jsme do Plzně a tam odtud až ve tři ráno do Strakonic. Ze Strakonic do Vimperka. Na místě v 10 hodin. Potom jsme jeli do kasáren. Asi 3 km. Potom jsme fasovali. Bylo toho dost. Všechno se muselo uklidit. Všechno muselo mít kostku. Potom večerka.
První dny na vojně, těžké jsou velice, malé jsou kalhoty, velká je čepice. Tak takhle nějak to vypadalo. Přijeli jsme do kasáren, ale na bráně nebylo heslo“Vítáme vás“ a z druhé strany „Už vás máme“ to ne. První byla kontrola jména a ostatních nacionálií a pak začal kolotoč. Svlékat – úplně. Pak holič a to nakrátko i když už z nás někteří byli ostříhaní, přeci jen se ještě pár vlasů našlo k odstřihnutí. Pan holič to měl určitě od kusu a když nás pak stříhal během roku tak si taky rád vzal korunu. Šaty ve kterých jsme dojeli se dali do pytle, ten se zavázal a přivázala se adresa domů, ale domů nikdy nedošel a tak jsem přišel o všechno co jsem si přivezl. Později jsem moje kecky viděl na desátníkovi Turocim i tepláky jsem spatřil na jednom mazákovi. Jenže s tím se pak už nedalo nic dělat. Takže od holiče pod sprchy, doktorská prohlídka, nezbytných pár injekcí proti všem nemocem a bez kecání a pak už se fasovalo.
Nejdříve jsme dostali celtu a šli jsme kolem stolů a napřed bylo oblečení. Trenýrky, tílko, košile, kalhoty, sako, opasek čepice, kravata, kabát a to samé ve vycházkové podobě ale žádný tesil, to se tehdy ještě nenosilo. Byly to všechno kopřiváky a pěkně kousaly. (To jsem se naučil nosit dlouhé letní spodky namísto trenýrek. Byly sice na kaničku, což někdy byl problém když šel člověk rychle na záchod, ale pořád to bylo lepší než mít rozedřená stehna do krve.) Nesmím zapomenout na boty – půllitráky nové nenošené aby bylo vidět, že jsme bažanti a jedny nošené a opravené. Pak už se fasovalo jen do celty: prádlo – trenýrky, letní spodky, zimní spodky, letní trička, zimní trika, letní a zimní onuce, kapesníky, noční košile, košile, kravaty, rukavice, ešus, povlak na ešus, příbor, sáček na příbor, ručníky, utěrky, řemínky vystrojovací, krém na boty a kartáče, lůj na obuv, holící mýdlo, pásek, tráky k ruksaku a ruksak, batoh, opatní řemínky, ramínka na šaty a to už je snad všechno. Prostě toho byla plná celta a hodně těžko se to neslo.
Byl jsem zařazen k 3. školnímu praporu 8. školní roty 2. čety 2. družstvo. Velitelem praporu byl major Šmrha, velitelem roty nadporučík Alois Výlet, velitelem čety poručík Klimek a jeho zástupcem byl svobodník Josef Polívka a svobodník Zach. Samozřejmě, že těch velitelů tam bylo daleko víc, ale tihle byli zatím ti nejdůležitější pro mě a ještě se musím zmínit o jednom obzvlášť pozoruhodném zjevu, který se jmenoval svobodník Josef Cízler. Ten byl sice od třetí čety, ale stačil buzerovat celou rotu. Nemůžu ani říct, že to byl vůl, protože s volama jsme se učili v zemědělském učilišti jezdit, a ti chudáci dobromyslní by si nezasloužili takové přirovnání. Prostě to byl přírodní úkaz kombinace idiota s debilem a umocněný jednou frčkou svobodníka.
Protože to byl školní prapor, tak tam byla taky sedmá rota, která byla poddůstojnickou školou. Později, když jsme šlapali nácvik na přehlídku jsme se seznamovali s klukama z poddůstojnické školy a byly mezi nima dobrý kluci. Hlavně Slováci a Maďaři. Tak jsme se naučili i několik maďarských nadávek. Jenomže poddůstojníci z téhle roty se s našima nedali vůbec srovnávat. A jejich velitel roty nadporučík Tomášek, to byl blbej frajer. Toho neměli rádi ani naši důstojníci.
Takže jsem byl zařazen ke druhé četě. Na pokoji nás bylo 32 a spali jsme na železných palandách. Já dostal místo nahoře, ale nějak to nevadilo, protože cimry měly vysoké stropy, tak to nevadilo. Na cimře už nás čekali nějací vojáci a později jsem se dověděl, že to jsou bývalí Žižkovci z vojenského gymnázia Jana Žižky z Bratislavy. Pamatuju se na Petra Fránka, Ivana Václavíka, Krestu, Tibora Fajlíka, Vladimíra Šestáka (říkali mu Fedor), Paľo Kysel a později se zmíním i dalších z druhých čet. Tihle kluci už měli vojnu od šesté třídy, tak si na mazáky ani moc nehráli. V kasárnách už byli asi dva měsíce a připravovali naše ubytování, jak jsem se později dozvěděl. Ten první den nás učili jak složit všechny ty nafasované krámy do vzorných komínků a kam si uložit ty ostatní věci. Taky nás poučovali co s botama, jak je mazat protože jsme dostaly ještě jedny nošené tak jak mazat ty úplně nové. Byly to dobré rady. Takhle to uběhlo až do prvního nástupu roty, a pak poklusem do jídelny na večeři. A od té doby jsme jen a jen klusali.
Jedním z prvních povelů, nebo vlastně hlášení bylo zařazování se na cimře a hlášení při příchodu velitele světnice. A Polívkovo: „Odchod, přijďte znova“, nebo: „Odcházím, přijdu znova“ , se opakovalo snad tisíckrát za den.
Jídelna byla hned nalevo vedle budovy štábu pluku. Byla v prvním patře a stravoval se tam celý prapor. Protože to byl školní prapor tak jsme jedli z talířů a příbory. Jídlo roznášeli ti, co měli službu a taky tak sklízeli se stolů. Každá četa naší roty čítající cca 30 chlapů měla dva stoly s lavicemi a bylo to tak po celý rok. Stoly byly srovnané ve dvou řadách kolem oken a pak byly dvě dlouhé podélné řady uprostřed mezi sloupy. Tam jedli většinou záložáci a jiné jednotky. Vrchní proviantním důstojníkem tedy proviantním náčelníkem byl kapitán Kopáčik, který chodil dost často na kontroly a vždycky někoho seřval. V čele jídelny byl výdejní pult a tam vládli kuchařské excelence a dvoumetrový kuchař vojín Vaněk. Vpravo od výdejního pultu stůl s nakrájeným chlebem a nad ním byl veliký nápis „Chleba je dost, vezmi kolik sníš, ale neplýtvej!“ a to platilo po celou vojnu. Taky tam chodily jednotky na obědy s ešusy a mezi nimi byl i můj „brácha“ Vitold Musil, který mi později dost pomáhal.
Taky jsme na rotě od staršiny roty vyfasovali plynové masky a atom kecky. Nesmím zapomenout, že skříňky jsme měli na cimře, ale nesměli jsme je zamknout. Ale za vyfasované věci jsme nesli odpovědnost a jak se později ukázalo, za ztrátu jsme museli dost tvrdě platit – 300 %. Z toho plynulo, že když se mi něco ztratilo, tak jsem si to musel sehnat někde jinde. Prostě to zase přemístit od někoho jiného.
Další část zde
Ing. Josef Musil
Zpět na seznam článků
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|
