Hlava ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba Fórum Muzeum KVH ČSLA Spolubojovníci ČSLA Zbraně Technika Výstroj Výzbroj Služba KVH Forum Spolubojovníci

Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960

Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)

Moje vojenská léta

31. října 1958
To už je dávno pryč. Dneska je 3. listopadu. Po tu dobu jsme začínali poznávat, že vojna není kojná a ještě to poznáváme. Je to perný a mám po chuti stát se lampasákem. Raději půjdu domů. Nyní čekám dopisy.

Tady je vidět, jak jsem to hodně brzy chtěl vzdát. Za celé dny jsme se nezastavili. Pořád jsme byli v poklusu a všechno se dělalo na doby. A jak říkal Jarda Mrázek, který spal pode mnou na kavalci, ani vymočit se člověk nemohl jinak než na doby. Chyba byla, že vedle něj u žlábku stál zrovna velitel třetí čety poručík Kovařík a on to říkal jemu, aniž se ohlídnul. Nebylo vůbec obvyklé, aby důstojník šel na záchody mužstva. No, zase z toho tak veliký malér nebyl, protože Kovařík byl docela fajnovej chlap.
O rajonech ani nemluvím. My toho ani tolik nestihli ušpinit kolik jsme toho museli umýt. Ani hadry a kýble nám nestačili a tak jsme si museli půjčovat od 9. roty záložáků. Druhý den mně tam naši poddůstojníci poslali a abych prej šel za staršinou Pipinem a požádal ho o zapůjčení dvou kýblů, rýžáků a hadrů. „Ale musíte se zahlásit jak jsme vás to učili a staršinu jmenovat jménem. Jmenuje se “Pipin“. Tak jsem tam šel a hledal staršinu Pipina, poddůstojníci od devátý roty ani nemrkli a poslali mně za ním do kanceláře. Já se zahlásil: „Soudruhu staršino Pipine vojín Musil…“ a víc jsem nestihnul.
Tam malej staršina - neměl snad ani metr šedesát – řval jako pavián a hnal mně celou chodbou a po schodech nahoru a poddůstojníci z obou rot z toho měli náramnou zábavu. Od tý doby jsem si toho Malého člověka pamatoval a on mně. Později jsem zjistil, že se jmenuje František Dořák a je moc hodnej člověk. Já byl asi ten nejvykulenější bažant u roty. Bylo mi sedmnáct let a o pár dní mladší tam byl nějaký Petr Vognár od třetí čety. Jinak tam byli samí starší kluci. No prostě byl jsem dost vykulený, ale chtěl jsem všechno dělat co nejlíp a ono se mi to moc nevedlo. Chtěl jsem bejt pořádnej voják, tak jak jsem to četl v knížkách. A že jsem jich přečet. Nejoblíbenější byla kniha o kozácích „Generál Dovator“, kterou mi jednou dal Pepík Beznoska ještě v sedmé třídě v Děčíně, ale pak to byly ještě další knížky z období druhé světové války a knížky o kozácích. No a v nich jsem se dost zhlídnul a věděl jsem, že budu vojákem a tak se i stalo.
Proběhlo i předvádění veškeré bojové techniky na autodromu a tankodromu a taky na taktickém poli, kam jsme šli přes zadní bránu kasáren a kolem ošetřovny. Bylo toho hodně. Tanky T34, samochodka, stará i nová auta. Jedno tam bylo tak zapadlé, že by snad nemělo ani vyjet z té díry. Byla to PV3S. Tak povolali vyprošťovací auto, ale tehdy vystoupil z řady jeden bažant od autařů a že s tím vyjede. Všichni se mu smáli, protože byl bažant a tak ho nechali vyjet. Ten kluk do toho sednul, nastartoval, nasázel tam co se dalo a pomaloučku vyjel. Mazáci stáli otevřenou hubou a čuměli. Později jsem se dověděl, že měl tak podivné jméno. Jmenoval se „Hajzl“.
Taky nám ukazovali dřevěné modely raket, které byly potažené pytlovinou a namalované a vozily se občas na cvičák aby se vidělo, že je máme taky ve výzbroji. Bylo na nich napsáno „HONEST JOHN“ a „USA“.

6. listopadu 1958
Cvičili jsme prvně s puškou. Zítra je přísaha, musíme se jí učit. Nikdo mi ještě nenapsal. Ani Margita ne.

Jo pořadová příprava, to bylo něco, bez čeho vojna nemohla a nemůže být. Tak jsme tedy dostali pušky. Byla to pušky samonabíjecí vzor 52 se sklopným bodákem. A cvičili jsme a cvičili a cvičili. A čistili a čistili a čistili – pak už celý rok. Rozborka a sborka až jsme to uměli poslepu.
A čekání na dopisy a psaní dopisů a dělání kliků za dopis.

7. listopadu 1958
Toho dne jsme skládali přísahu. Byla to slavnostní chvíle. Odpoledne jsme byli ve Vimperku na manifestaci.

Přísahu jsme skládali dopoledne. Tehdy nejezdili žádní rodiče a příbuzní. Byla to jen věc vojska a až později z toho udělali estrádu. Oběd byl slavnostnější a odpoledne jsme šlapali v útvaru dolů do Vimperka a po té slávě zase hezky zpátky těch pár kilometrů. To jsme vlastně měli na sobě vycházkové uniformy s červenýma nárameníkama – motostřelci. Ale jak se později zjistilo, stejně jsme pořád chodili pěšky. Ty uniformy byly nový a hrozně kousaly.
Jak jsem už psal, tak jsme vyfasovali dvě uniformy. Ty vycházkový jsme měli ve společné šatně na ramínkách a klíče byly u dozorčího roty. Takže k nim měli naši poddůstojníci volný přístup. Já jsem na téhle vycházce zjistil, že mi někdo vyměnil nové kalhoty za staré. Tak jsem si šel jako vyčistit boty a hledal jsem, kdo mi ty kalhoty vyměnil. A on to svobodník Polívka. Tak jsem si je vyměnil hned zpátky, ale primerosi jsem mu, po drobné úpravě, vrátil do jeho kalhot. On si ty kalhoty vyměnil stejně s někým jiným, protože na příští vycházku šel zase v nových kalhotách, ale moje to nebyly, a jistě si vzal i všechny věci z kapes, protože pak měl nějaké starosti a pořád si se svobodníkem Zachem něco povídali.

8. listopadu 1958
Všichni náčelnící byli nasraní jako záchod. Každý řval jako lev. K polednímu nám vyhlásili bojový poplach. Večer jsme gruntovali a šli se vykoupat. Margita psala.

Proč byla taková nálada to už se moc nepamatuju, ale jedno bylo jisté. Žádnej poddůstojník nemusel mít důvod ke řvaní a přece řval. Samozřejmě, že nejvíc řval svobodník Cízler a my si říkali, že „čím je člověk primitivnější, tím víc řve“. To už asi patřilo k té šarži a když se to přineslo ze zhora, tak to byla sama o sobě katastrofa a muselo to skončit jakýmkoli poplachem, abychom si nemysleli, že vojna je sranda. Navrch nám přidali pořádné rajony a pak nás nahnali pod málo teplé sprchy, to kvůli hygieně. Ty hlavní sprchy, kde měla téct teplá voda byly přímo v areálu kotelny. Vešla se tam celá rota, která se musela najednou umýt. Prostě nejdřív nás namočili, pak jsme se museli namydlit a vzájemně si umejt záda a pak na nás zase pustili vlažnou vodu. Nemohli nás přece rozmazlovat a taky to byla pro mazáky sranda, když se na nás dívali a pouštěli vodu. Později jsme už tak často od sprchy nechodili, protože ty byly taky na rotě, ale tekla jenom studená voda. Ono to bylo stejně jedno, kde se sprchujeme pod studenou vodou.
V naší četě sloužil taky nějaký Jožka Šic a ten pořád jenom kouřil. Samozřejmě, když bylo volno a kouřit dovoleno. A taky dokázal zapálit si cigáro i do sprchy a vůbec mu nezhaslo. Na poplachy jsme nacvičovali už od samého začátku vojny a nebralo to konce. V první řadě jsme museli nacvičovat balení plné polní. Pak se muselo všechno, co zbylo ve skříňce a v nočním stolku naházet na deku na posteli a přidat tam jmenovku z postele. Později jsme byli součástí protiletecké obrany kasáren a to jsme dostali přidělené těžké kulomety „MAXIM“ s těma jsme museli být na prostranství uprostřed kasáren (bylo tam hřiště) v palebné pozici proti letadlům. Termín, než dohoukají sirény. V noci jsme museli popadnout masky, přilby, obout se a jen tak v nočních košilích jsme museli být na místě a čekat na příjezd protiletadlovců s jejich dvojčatama a kanonama. No podívaná na nás byla nádherná jak jsme tam stáli v těch bílejch sepranejch košilkách, helmami, ve vysokých botách a maskami. No a když dorazili protiletadlovci, tak jsme mohli jít balit a pak plnit další přidělené úkoly, kterými bylo nakládání výstrojního a proviantního materiálu. Samozřejmě, že tenhle úkol se prováděl jen v případě poplachu celého pluku. Jinak jsme se plašili jen samostatně buď jako rota, nebo jako četa a nebo taky v osobním poplachu, kterých jsem si užil taky dost vzhledem ke svým problémům.

9. listopadu 1958
Je neděle. Vstávalo se v sedm. Dopoledne byl politický přehled. Potom pěvecký soubor.

Teda, že bych uměl nějak zpívat to ne, ale byla to později docela slušná ulejvárna alespoň na chvilku. Jezdili jsme ven na různé schůze družstevníků okolních JZD nebo na armádní soutěže. Jak se jmenoval vedoucí souboru, to už nevím, ale v souboru s námi byl taky velitel třetí čety poručík Kovařík, který uměl myslím rumunsky a učil nás rumunskou písničku se kterou jsme měli dost velké úspěchy.

14. listopadu 1958
Je pátek. Včera mi psala Milada. Byli jsme na taktice. Je to těžké. Jsem stále poslední. Nevím čím to je. Dnes jsem dostal dopis od Májinky. Snad je psaný vážně. Budem vidět jak to skončí. Doufám že dobře.

Nojo, moje dopisy. Když jsem měl chvilku času, tak jsem napsal dopisy všem svým známým, hlavně holkám, aby se vědělo, že jsem se dal pro ně na vojnu. A pak jsem dostával dost dopisů což mi mírnilo stesk po domově a utužovalo tělo, protože jsem musel neustále dělat kliky. Některý den jich bylo i třicet. No jak měsíce plynuly, tak jsem těch kliků musel dělat čím dál míň, protože jsem dostával míň dopisů. To mělo tedy taky svoje výhody. A protože jsem měl docela hezký rukopis, tak jsem přepisoval dopisy Jardovi Mrázkovi pro jeho Lidušku a to byly dlouhé stránky.
Psaní dopisů bylo záležitostí osobního volna, které nastalo až po splnění všech úkolů. Ono to zní dost stručně, ale my věděli vždycky na celý týden dopředu co se bude kdy dělat. Na to byl každou neděli vyvěšen plán bojové přípravy po jednotlivých četách a tak nás mohl překvapit jen bojový poplach. No a v osobním volnu jsme si museli dát do pořádku výstroj, čištění zbraní bylo součástí plánu, museli jsme si vypucovat, naleštit popřípadě spravit boty – půllitráky (vyměnit podkůvky, dotlouct cvočky). Na to byla na rotě zvláštní dílnička, kde se dalo žehlit, zašívat a jinak opravovat výstrojní součástky. Taky to byl pro některé kluky docela dobrej kšeft, protože ti majetnější si nechávali spravovat výstroj za cigára, pivo nebo koruny.

15. listopadu 1958
Je sobota. Jak jsem byl včera šťasten, když jsem od Máji dostal dopis, tak jsem dnes nešťastný, když jsem dostal vyčiněno od poručíka. Než jsem šel na vojnu, zdálo se mi, že jsem voják duší i tělem. Ale není tomu tak. Jsem buď veliký lajdák, nebo se mi nic nevede. Čím to je? Rád bych všechno udělal rychle a hbitě jako všichni ostatní, ale nevede se to. Došel jsem tak daleko, že jsem se stal nejhorším z celé čety. Kdyby to tak věděli doma, to by byl rámus. Musím se už konečně zlepšit. Slíbil jsem to poručíkovi, že se to do pondělka naučím. To tedy znamená se zítra dřít. Ale co, je to vždy lepší než být nejhorší z celé čety.

Jsou věci, které si člověk pamatuje ještě ve svém vysokém věku a tahle je dna z nich. Velitel čety poručík Klimek se na mně rozzlobil při pořadovém výcviku. Ale dodnes tvrdím, že to bylo neoprávněně. Tehdy nebyly ještě volné soboty a tak byla sobota normálním výcvikovým dnem. Měli jsme pořadový výcvik, a kdo to zažil, ten ví, že bez toho nemůže armáda existovat, že to je pilíř armády už od nepaměti. To jsme cvičili vzdávání poct jednotkou – vlevo hleď, vpravo hleď a tak podobně. Cvičil nás tehdy ještě svobodník Josef Polívka. My podle jeho povelů otáčeli hlavy vpravo i vlevo a pak přišel na kontrolu velitel čety poručík Klimek. Polívka zavelel „Vpravo hleď!“, ale Klimek šel z naší levé strany. Takže celá četa hleděla vlevo, jen já podle povelu čučel doprava na Jardu Mrázka, který mi šeptal „Vole doleva“ a já nato“Velel vpravo hleď“. V tu chvíli stál velitel čety přede mnou celej rudej a řval: „vojín Musil vy děláte jako byste si myslel Klimku ty mně můžeš políbit prdel!“, „kam to koukáte? Jak to koukáte? Můžete mi to vysvětlit? Mlčte!“. No prostě nic jsem nemohl vysvětlit, nikdo nic nechtěl slyšet jenom Franta Čajan mi pak povídal: “Tos ty vole nemoh koukat tam odkud šel Klimek jako všichni i když to Polívka zavelel blbě?“. No to nemoh, protože povel je povel a ten blbec jsem pak byl stejně já. Polívka si to za celý rok nedal vymluvit, i když mu to kluci řekli.
Sobota byly taky dny, kdy jsme docpávali slamníky. No jo, my spali na slamníkách a podhlavníky byly taky vycpávané slámou. Takže jsme ze začátku chodili po četách vždy každou druhou sobotu docpávat slamníky. Stodola se slámou byla naproti vchodu do kasáren přes silnici a byla asi hezká podívaná, když třicet vojáků se slamníkama nad hlavou pochodovala v zástupu jako mravenci přes bránu ke stodole. Tam jsme nacpávali slamníky dlouhou žitnou slámu až už se do nich nic nevešlo a na povel jsme se vraceli. Jednou byl s námi důstojník od zálohy co byl na cvičení. Jen tam tak stál a já slyšel pořád nějakou hudbu a pořád jsem se ohlížel kde to hraje a on nám pak ukázal japonské tranzistorové rádio, které si prý dovezl z jeho cest. Co dělal to nevím, ale bylo to první tranzistorové rádio velké jako tabatěrka, které jsem viděl.
Slib, který jsem Klimkovi dal, jsem dodržel a celou neděli jsem pod vedením Tibora Fajlíka cvičil a cvičil. Pořadovou, překážkovou dráhu i cviky s puškou. Jenže …
Jo a taky nás napadla úplavice a byla vyhlášena karanténa. Ti co to chytli byli přemístěni na jednu cimru a dostávali jenom čaj a suchary a nějaké léky a my ostatní jsme měli normální program a službu u těch poseroutků. Nikdo si nedovede představit co je to za smrad, když je na jedné cimře asi padesát posraných chlapů. Ti chudáci nemohli nic dělat, jenom myslet na to aby stihli včas vlítnout na kýbl. Záchody byli pro ně příliš daleko. No a my, co jsme byli zdraví jsme jim museli posluhovat. Tak nevím kdo na tom byl hůř.

19. listopadu 1958
Je středa. V neděli jsem trénoval a v pondělí jsem to zase pletl. Aby mně čert vzal. Včera jsme měli noční taktiku. Honza a Margita mi psali. Čekám stále balík. Dneska jsme se zase stříhali.

Noční taktika se odehrávala ve světle padáčkových světlic, byly nám předvedeny přístroje pro vidění v noci tj. reflektor na vysílání neviditelného světla a dalekohledy, kterými se ty paprsky zviditelnily. Tehdy nosili dva, jeden svítil a druhý se díval. Později jsme to použili i při nočních střelbách.
Padáčkové světlice – to byl taky hit své doby. Byla po nich velká poptávka, protože se na ně dalo malovat; na to byli specialisti, kteří za určitou odměnu namalovali požadovaný motiv. Pro tyhle padáčky i někteří kluci lezli i na střelnici pod palbou. Jen aby je získali. A byly za to dost tvrdé tresty.
Jak už jsem se zmínil, tak jsem byl vděčný za každý dopis, protože to člověku hned zvedlo náladu. Proto jsem pořád někomu psal a čekal na odpovědi. I když jsem musel za každý dopis dělat deset kliků. Tentokrát mi napsal můj kamarád Honza Mačl, se kterým jsem chodil do ZTŠ v Domažlicích a se kterým se v současné době vídáme na našich srazech třídy.
Jako holič k nám chodil takový drobný mužíček a musel nás stříhat tak aby nám nekoukaly vlasy zpod čapky – lodičky. Na to velitel roty moc dbal. A i když jsme dávali tomu strejdovi nějaké drobné, tak nás stejně obral jako rusáky. Později jsme mu už nic nedávali a vyšlo to nastejno. Pro nás.

Další část

Ing. Josef Musil

Zpět na seznam článků

Vyhledat
Webarchiv


TOPlist

Creative Commons License
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND

 

Klub vojenské historie ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY
http://www.csla.cz - http://forum.csla.cz - http://kvh.csla.cz

ZBRANĚ Pusky