Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960

Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)

Moje vojenská léta

23. listopadu 1958
Neděle. Celou tu dobu byl fofr. Karanténa se pomalu ruší, ale domů se asi nepojede. Balík jsem dostal a druhý den dopisy od Milady a Máji. Pavla nepíše.

To běžela fáma, že budeme smět jet na pár dní domů až skončí karanténa, ale byl to jen kec. Nikdo neměl v úmyslu nás pustit ani na vycházku natož na dovolenku. Karanténa byla vyhlášená v celém pluku. Byla to úplavice. Já ji naštěstí nedostal a ještě pár kluků, ale za to jsme museli obskakovat ty poseroutky, kteří byli zavřeni na jedné cimře. Bylo tam smradu jako v prasečáku a pořád jsme jim museli vyměňovat ložní prádlo. Oni si to museli teda svlíkat a povlíkat sami a taky si museli po sobě uklízet. My jim obstarávali jídlo a pití a odnášeli jsme nádobí, povlečení a podobně.
Když někdo dostal balík, tak mu z něj většinou zbyl jen dopis a to co se nadalo sníst jako třeba konzervy a vafle v krabici a tak podobně. Mně maminka poslala vždy makovník a pak něco uzeného a nějaký bombon. No a co mi asi tak zbylo? Našli se u čety taky chytráci, co si nechávali posílat jen to, co se nedalo dělit jako konzervy a zabíjačku v konzervách a tak, ale u našich balíků byli první. Přeborník v tom byl Paľo Kysel a Zdeněk Starý, ale dlouho jim to nevycházelo a došlo na ně.
Paľo Kysel totiž chodil jako pomocník staršiny pro poštu a věděl, kdo dostal balík a když přišel jemu, tak si ho schoval na učebně do šuplíku a po nocích se pod dekou cpal klobáskami. Jednou byl někam odvelen na delší dobu a ani si nestihnul sbalit ty klobásky. Když nám pak na učebně začalo něco děsně smrdět, museli jsme všichni otevřít šuplíky a kontrolovalo se kdo je původcem toho děsného smradu no a přišlo se na to že je ten zamčený šuplík Paľa Kysela. Tak velitel čety nechal uříznout zámek a on tam měl celou zabíjačku v úplném rozkladu. Museli jsme to vyhodit a šuplík nechat venku. Od té doby nedostal od nikoho z balíku ani drobek.

30. listopadu 1958
Včera to byl měsíc, co jsem na vojně. Byla zase prohlídka a jako každou sobotu kravál. Mája nepíše. Dneska jsem tu byl prvně na Televizi. Hráli pohádku.

Pravidelné sobotní prohlídky se konaly v rámci celého 3. praporu. Všichni jsme museli být v nažehlených uniformách, naleštěných botách, skříňky musely být otevřené a samozřejmě srovnané do vzorného komínku, v polní láhvi musela být každý den čerstvá voda a taky jsme museli mít poplachovou dávku kuřiva ve skříňce (tj. buď 100 cigaret nebo balíček tabáku a papírky) i když jsem nekouřil; noční stolky otevřené a srovnané, postele v jedné linii a na posteli měl každý rozebranou osobní zbraň, která musela být vzorně vyleštěná a suchá, nenamazaná. Kontrolu dělal velitel praporu major Šmrha se svým štábem. (Později už se to svezlo jen na velitele roty.) Já měl tu kliku, že si mně nikdy moc nevšiml, zato Jarda Mrázek, který se pořád jen uculoval mu nepadnul do oka a tak dělal sborku a rozborku. Jenže on to zvládal a tak si musel najít jiný důvod za co nás jebat. Jednou to byla špatně rozložená puška podruhé špinavé okno nebo povolený opasek. I takovou práci měl někdy major. Nejlepší ale na jeho nástupech 3. praporu byla výzva: „nelíbí se ti to, tak běž Adenauerovi, pěkně podle potoka, běž klidně běž, a jak budeš ten potok přeskakovat tak já vemu odstřelovačku a pic, sestřelím tě! Tak si klidně běž už na tebe čekají!“.
K těm cigaretám – ze začátku jsem si kupoval „Partyzánky“, ale kluci mi je vždycky vykouřili když bylo před žoldem, tak jsem pak kupoval tabák „Taras Bulba“ a papírky, protože jsem zjistil, že je to lacinější a moc to nechutná. Na vojně jsem se vlastně nenaučil ani kouřit.
Vodu v polní láhvi jsme museli mít opravdu každý den. Jednou se na nás velitel čety vyspal a zahnal nás všechny na cimru. Museli jsme každý vzít tu svoji polní láhev a před ním se napít. Mně to problémy nedělalo, protože já si vodu dost často měnil, protože, jak už jsem psal, byl jsem z té vojny pořád ještě dost vykulený a tak jsem se snažil dělat všechno správně abych se nedostal do průseru. Jenže tam byli kluci, kteří si vodu nevyměnili od prvního dne a to byl malér. Napít se nechtěli nebo spíš nemohli a tak dostali párkrát překážkovou dráhu.
Televize byla, tak jako na internátě v Citolibech jen za odměnu. Byla to ta první s malou obrazovkou na kterou se dívalo skoro sto chlapů. Sice jsme ji nevykoukali, ale oči dostali zabrat. I to však bylo zpestření vojny, byli jsme za to rádi.

4. prosince 1958
Předevčírem jsem dostal dopis od Máji, žádá abych tolik nepsal. Včera psala Margita – chce se otrávit. Já jsem už druhý den nemocný.

Holky, holky, co mám dělat? Jedna nechtěla, abych tolik psal, protože se jí na intru posmívají a druhá se chce trávit a přitom mi brácha píše, že jezdí s klukama z traktorky po zábavách. Takže to s tím trávením nebylo až tak vážné.
Být na vojně nemocný není žádná zábava, když neleží člověk na ošetřovně a to já neležel. Dostal jsem aspirin a lehkou obuv a klid u roty. To znamenalo buď služby na rotě nebo v jídelně připravovat jídla a sklízet ze stolů. Mně tenkrát hrozně bolely záda a nemohl jsem se hnout, ale musel jsem. Ono to vlastně vycházelo na stejno, klid jsem neměl nikde a běhat jsem musel stejně. A dýl než týden stejně nikoho nenechali stonat. Tím samým trpěl i Jirka Menclů, ale u něj se to bralo jako normální, protože byl o něco víc při těle a taky dovedl všechno okecat. Když pak spadnul z hrazdy na záda, tak už ho nikdo nenutil do nějakých cviků a měl pokoj. Byl to príma kluk a tak se nad tím snad nikdo nepozastavoval.

10. prosince 1958
Již delší dobu mám mít po nemoci, ale nechce se to lepšit. Bolí mně v kříži a nemohu se hnout. To bývá příčinou častých poznámek o tom, že simuluji a častých sprďáků.

12. prosince 1958
Pátek. Včera na taktice mi por. Klimek zachránil život a když ne život tak aspoň nohy. Mohl jsem totiž spadnout pod pás, když jsme jeli jako výsadek.

Ten den jsme měli taktické cvičení spojené s výsadkem na tanku. Četa měla přiděleny dva T34 a my se cvičili ve výsadku. Nalézali jsme na tank a seskakovali za jízdy. Pak jsme jeli delší cestu jako výsadek. Já se držel vepředu u hlavně, v ruce jsem měl ještě lehký kulomet, protože jsem byl kulometník čety a ještě pušku jako osobní zbraň (pistol jsme nedostali). Prostě jsem byl ověšený jako vánoční stromeček a snad jsem se nějak neudržel jak to houplo a já padal dopředu pod pás. Za mnou se držel pod hlavní poručík Klimek a zachytil mně oběma nohama pod krkem a držel mně dokud tank nezastavil. Pomalu jsem nevěděl co se děje, ale horko je mi z toho ještě dneska, když si na to vzpomenu. Uvědomuji si, že mi opravdu zachránil život a rád na něj vzpomínám. A od té doby jsem nemusel nosit obě zbraně. Buď jsem měl kulomet, nebo pušku. A když poručík Klimek, později nadporučík končil jako náš velitel čety a odcházel na divizi do Českých Budějovic, tak mi při vyklízení svojí kanceláře dal svoje zlaté nárameníky a říkal ať jsem rád, že mi to s tou vojnou nevyšlo a nevzali mně do učiliště. Nevím co o tom všem věděl, ale byl můj velitel čety a taky moc vzdělaný člověk, tak asi věděl proč mi to říkal. Ty nárameníky mám dodnes. Ono se totiž měnilo hodnostní označení armády a tyhle sovětské se přestaly používat.

18. prosince 1958
Neděle – včera jsme byli v kině. Měli jsme štěstí, poplach nebyl. Hráli „Mladou hru“. Tam i zpátky jsme šli pěšky. Jedině ta cesta nestojí za nic.

Byla to jedna z mála hromadných vycházek do města Vimperka. Vycházková uniforma, půllitry (polobotky jsme nefasovali, mohli jsme mít pouze vlastní, ale ne s mechovou podrážkou a musely být hnědé) a dupot dolů s tím že se podupe zase nahoru. No byli jsme za kulturou a to se musí něco vyšlapat. Chodil jsem na vycházky málo, protože to co jsem potřeboval, jsem si mohl koupit za těch pár korun v armě u „Šilhavé Pegy“. Bylo to většinou obyčejné pivo, sušenky, nějakou konzervu, dopisky a známky, pastu na zuby nebo něco co chybělo do výstroje. Taky krém na boty a játrovou paštiku nebo rybičky, když se šlo do stráže. Vojenská ARMA byl vlastně takový svatostánek, kam jsme se v době volna uchylovali a kupovali si všelijaké dobroty a obyčejné pivo. V našich kasárnách ji vedli zajímaví lidé. Byla to jedna starší paní a její dvoumetrový syn se zvláštním výrazem a pak si ještě přibrali na pomoc slečnu, které jsme říkali šilhavá Pegy. Ta tak neuvěřitelně šilhala, že nám trvalo dlouho než jsme si nato zvykli. To když stáli u pultu čtyři vojáci, tak prvního se ptala co si přeje, dívala se na čtvrtýho, třetí jí odpovídal a druhý nevěděl co se děje. Nakonec se všichni vždycky domluvili a když jsme si na ten podivný způsob dívání zvykli, tak už nám to nedělalo problémy. Jo a ti dva se nakonec stejně vzali.

21. prosince 1958
Čas utekl, že to nebylo lze ani postřehnout. Dvakrát se střílelo. Jednou jsme měli zrychlený přesun z Kláštěrce. Vyplivnul jsem. Asi v pátek jsem dostal od Máji medvídka. Překvapil mne. Dnes jdeme do směn a služby. Já jsem ve vrátnici. Ještě se neví jestli vůbec pojedeme domů. Nevěřím tomu, že se ještě pojede.

Ten zrychlený přesun byl přes plyňák jak se tomu kopci podobnému střeše říkalo. Pamatuju se na to proto, že to bylo moje první seznámení s tímto terénem na který se tradičně vedla zteč a na jeho úpatí byl dán povel „Plyn“. A v těch maskách jsme se pokoušeli vyškrábat na jeho vrchol, když v půlce jsme dostali povel „Atom“. Nahoru nevylezl ani Polívka, který byl bez masky a velitel čety s ostatními důstojníky byli dole a dívali se jak v tom kopci chcípáme. Já tam prostě nedolez a nebyl jsem sám. Během roku jsme tam byli ještě jednou a to už jsme věděli co nás čeká, tak jsme si povolili masky a to bylo snesitelnější i když ne o moc lepší. Na cvičák jsme chodili většinou se čtvrtou četou, protože náš velitel čety poručík Klimek se kamarádil s velitelem čtvrté čety poručíkem Hanušem Králem. U čtvrtý čety byl poddůstojníkem desátník Timko. Byl to lesník ze Slovenska. Ten uměl tak zařvat, že ho muselo bejt slyšet až ve Vimperku. No nastoupil tam s náma nějakej Jablůnka. Říkal, že boxoval a tak si ho chtěl Timko vyzkoušet. Tak vyklidili učebnu, udělali rynk ze stolů, vyfasovali rukavice a celá rota se šla dívat jak to Timko tomu Jablůnkovi nandá. Jenže zápas netrval dlouho, Timko jednou mávnul do prázdna a Jablůnka mu takovou ubalil, že přelítnul ty stoly a koukal jako vejr co se děje. A od tý doby dal Jablůnkovi pokoj. On vlastně pak měl pokoj od všech poddůstojníků u roty.
S první četou jsme nechodili skoro nikdy, protože její velitel nadporučík Vinter byl taky pěknej vůl. A taky nám to dal později sežrat. On tam měl k sobě stejného vola jako byl sám a to byl svobodník Bartošek. To byl taky pěknej mrňavej kripl. Ten se jen každýmu díval po nohách když na něho řval a stačilo sebou jenom trochu cuknout tak už zdrhal a řval jako pinčl jenom z povzdálí. Ale mstít to se umněl. Však von Vintr byl taky malej, byl taky hajzl, ale měl šarži tak nemusel utíkat.
Třetí četě velel poručík Kovařík a jako zástupce tam exceloval ten přírodní úkaz blbce svobodník Josef Cízler. Od samého začátku. Naše rota byla ubytovaná ve druhém patře budovy a vždycky, když jsme se vraceli z venku po schodech, tak ten blb utíkal napřed, postavil se nahoře na kraj schodiště a všech těch asi devadesát chlapů ho muselo pozdravit. Kdo nepozdravil, ten musel chodit kolem sloupu a zdravit ten sloup. Pak už jsme mu to dělali naschvál, že jsme chodili s odstupem po schodech a on musel zdravit každého zvlášť a po čase se sám unavil a už si vyčíhával jednotlivce jdoucí ze záchoda nebo po chodbě a nezdravícího a buzeroval. Jenže to už všichni věděli, že Cízler je blb a už ho nebrali vážně. Když mu pak končila vojna, tak chtěl zadýzlovat, ale nevzali ho. Naopak ho zavřeli na čtrnáct dní a degradovali, protože ukradl veliteli praporu z kanceláře stojánek na fotografie. Byl to přeci jenom blbec.
Na střelby jsme chodili asi deset kilometrů lesem a dneska už si nepamatuju kam jsme to až chodili. Ale vstávali jsme ve tři ráno, dostali jsme snídaní a pak hezky pěšky s malou polní na střelnici. Pár lidí jelo autem a vezli sebou materiál a kulomety. Byla to vždycky dlouhá cesta lesníma pěšinami, pak se taky šlo přes koleje. Na střelnici se jen čekalo až na nás dojde řada. Důstojníci se bavili střílením ze staré opakovačky a z odstřelovačky. Nejvíc jsme se bavili, když střílel nadporučík Vintr. Ten dostal vždycky takovou pecku, že sjel z toho náspu dolů a musel se zpátky vyšplhat, ale pokoj si nedal. To čekání na střelnici bylo nejhorší v zimě, když mrzlo. Mužstvo samozřejmě bylo venku a důstojníci se hřáli v budově u správce střelnice. I když jsme byli nabalený, tak jsme stejně byli zmrzlí a když pak na nás přišla řada a postoupili jsme na palebnou čáru, tak jsme byli tak promrzlí, že jsme kolikrát ani pušku neudrželi. A to se to pak trefovalo. Samozřejmě, že se střílelo bez rukavic. Ještě dneska mi zalejzá za nehty, když si na to vzpomenu. Asi byla tehdy větší zima.
Služba na bráně obsahovala zvedání závory, kontrolu vojáků při odchodu na a z vycházky, kontrolu vozidel a jízdních rozkazů, udržování ohně u dozorčího důstojníka a taky všelijaké pochůzky po kasárnách. Na strážnici jsme byli vždy čtyři vojáci a jeden dozorčí důstojník.
Na jedné z takových služeb na bráně jsem si vysloužil pořádný malér. To jsem stál zrovna u závory, dozorčí důstojník si odběhl do VZK, která byla naproti strážnici a přijela Volha se samýma šaržema a ukazovali, ať zvednu tu závoru. Já měl za to, že ji projedou a zastaví se u dozorčího pluku. Jenomže jak jsem tu závoru zvednul, tak ta Volha i s velitelem divize prolítla rovnou před štábní budovu a začal tanec. Důstojníci lítali po kasárnách jako splašení, všichni řvali jako paviáni a dozorčí pluku, který se vracel z VZK byl zelenej jako sedma. No byl z toho velikej cirkus. Já byl hned odvelenej od hlavní brány do kuchyně škrabat brambory a velitel pluku začal s jebunkem nahoře a já to schytal ještě ten večer zaraženejma vycházkama do konce života, jak mi pravil desátník Polívka. Jo, jo, na vojně bylo vždycky veselo.

25. prosince 1958
A je po vánocích. Nebylo to nějak zvláštní. Jako při všem bylo moc práce a za hodinu se to odbylo. Balík jsem ještě nedostal, ale má mi co nejdříve přijít. Je mi to všechno divné. Čert ví čím.

Vojenské vánoce. Kdo to neprožil, ten neví co to je. Já sice prožil už jedny vánoce mimo domov a to na učňáku v Cítolibech, kdy jsme museli chodit do chlíva, protože dobytek chce žrát i o svátcích. Ale tady se mi moc stejskalo a nebyl jsem asi sám. Domů nepustili nikoho, ani ty co byli ženatí. Takže štědrý večer byla slavnostní večeře a to musím říct, že se Kopáčik ukázal. Řízky obojího druhu, každému vánočka a plný pětikilový sáček s ovocem a samými dobrotami. Prostě hostina na kterou si nemohl nikdo stěžovat. Stromek jsme na rotě neměli, to bylo zakázané. Byl jenom v jídelně.
Druhý den za námi přišel na cimru velitel čety poručík Klimek s manželkou a byl docela jiný. Povídali si s námi a taky nám přines knížku „Kentlberské povídky“ nebo tak nějak se jmenovala a předčítal nám z ní. No bylo to všechno jiné než kontrola a bylo to, aspoň pro mě, zvláštní a hezké. Tu knížku jsme pak během svátků přečetli aspoň dvakrát a pokud se pamatuji, tak nejvíc nám četl Kresta. Byly to hrozně smutné vánoce. Oni snad žádné vánoce prožité na vojně nemohou být veselé.

31. prosince 1958
Svátky vánoční utekly a je tu Silvestr. Včera jsme měli hned po ránu dlouhý usilovný pochod. Dost nás to vycuclo. Zabrat jsme dostali to je jisté. Pak bylo kino. Dneska se střílelo. Teď je po obědě. Jde se na vycházky. Ne všichni.

Co to byl usilovný pochod? Poplach – sbalit plnou polní – zbraně a seřadit a marš. Po patnácti minutách pár minut na úpravu výstroje a znova na cestu. Chvíli poklus, pak rychlá chůze, pak normální chůze a zase poklus. Po půl hodině pět minut na úpravu výstroje a znova na cestu. Po hodině se už nikdo neptá jak daleko ještě, jen se snažím být pořád mezi předními abych nemusel dobíhat. Onuce jsem si vyměnil za suché, utáhnul opatní řemínky (teď už dávno vím k čemu jsou dobré), utáhnul opasek a připnul na něj vše co tam patří a zbývá už jen doběhnout a dojít mezi prvními. Mám pušku a lehký kulomet o který se kluci v četě střídají takže na něj nejsem sám. Chvílemi mně strká Jarda Mrázek kupředu, někdy mně zase pomáhá Polívka a tak to ze všech sil a s jejich pomocí zvládám.
Kino, to byla v kasárnách jedna z kratochvílí na které se hrnuli všichni. Pokud se pamatuju, tak náš prapor měl vyhrazené čtvrtky. Jenže ti zatracení promítači naschvál otevírali kino až těsně před začátkem a tak se přede dveřmi tvořili takové návaly vojáků, že se jednou vylomily dveře. Později se to už nestávalo, protože asi zasáhla vyšší moc. Někdy dávali i zajímavé filmy, ale nejhorší film, který jsem ani nedokoukal byl snad rumunský film „Baragondské bodláčí“. Jestli tam někdo zůstal do konce, to nevím, ale my s klukama jsme odešli mezi prvníma. Jinak se k programům na kinosále vrátím ještě později. Před promítáním tam hráli celé dva roky stále dokola jednu desku „Chyťte tygra“.
Na vycházky jsem moc nechodil a teď byl silvestr. Kasárna plná vojáků a ve Vimperku to musel být taky samý voják, tak na co se táhnout do města.
Při téhle příležitosti nesmím zapomenout na předsilvestrovský nástup pluku. Ono šlo totiž o to, že když začali chodit před vánoci balíky, tak si pro něj na podatelnu musel chodit každý osobně. Tam musel balík rozbalit a dát nahlédnout dozorčímu nebo nějakému důstojníkovi, který tam byl přítomen. Když se zjistil chlast, tak byl označen jmenovkou a prozatímně zabaven a uložen. Nepomohlo jeho zapékání do vánoček nebo buchet, balení do ponožek a podobně, všechno bylo prohledáno. Ostatní bylo vráceno. A na tom nástupu si každý voják musel dojít k tribuně pro ten svůj demižon nebo láhev a pak celý jeho obsah vylít do kanálu. Některý voják s tím třísknul o zem a jiný u toho vylévání zase brečel, ale fakt je, že toho byla pořádná cisterna, co se vylila do kanálu. Zachránila se tím bojová morálka pluku a Adenauer musel mít teda vztek. Snad jenom krysy tam ještě dneska bloumají s kocovinou.

1. ledna 1959
Nový rok. Silvestr stál za bačkoru. Byli jsme někteří na televizi a i odtud nás doz. pluku v půl dvanácté vyhnal. Nový rok jsme přivítali v posteli.

Pak se nám ten důstojník přišel omluvit, že to bylo nedopatření. Kdo ho k tomu přinutil to nevím, ale asi mu moc do omlouvání nebylo. Důstojníci se přeci vojákům neomlouvají.

Další část

Ing. Josef Musil

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND