 |
Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960
Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)
Moje vojenská léta
6. 1. 1959
2. jsem byl s Frantou a jinými kluky na vycházce. Po svátkách se začalo cvičit na rozcvičce bez košil. Ze 4. na 5. jsem sloužil jako dozorčí roty. Jsem hrozně ospalý. Dnes jsem dostal dopis z domu.
Rozcvičky bez košile, to byla jedna ze specialit školního praporu. Ani průzkumníci v té zimě nechodili ven bez košil. Prostě do deseti pod nulou se chodilo bez košil. To aby z nás byli šumavští vlci, jak pravil velitel roty. Jestli nám to pomohlo to teda nevím, ale dneska je mi sedmdesát let a cítím se docela zdravý. Jenom jestli to nebylo z toho, že se s náma jako s dětma doma moc nemazali, a že jsme jedli všechno co bylo na stole a museli jsme taky dost pracovat na poli, na zahradě a tak podobně.
7. 1. 1959
Dnes byla taktika. Po ní byl zrychlený přesun na 5 km přes Plyňák. Co jsem ale vůbec nečekal, byl rozkaz o mém přeřazení ke 4. četě. Nechci tam jít. Líbí se mi u druhé a udělám všechno abych u ní mohl zůstat.
Taktika probíhala vždy na taktickém poli. Byl to přímo skvělý terén pro záměry důstojníků a poddůstojníků jak dobře vycvičit vojska. Byla to taková dlouhá úžlabina. Na jedné straně zákopy, pak byl takový dlouhý sešup dolů, kde bylo něco jako potok a kolem bažina, tady jsme většinou dostávali „ plyn“ (buď přímo slzák nebo jenom slovně) a museli jsme si nasadit masky a potom „atom“ a museli jsme si nasadit atomkecky. A pak to šlo zase nahoru na nepřátelské zákopy, které se dobývali ztečí a do těch zákopů jsme jenom padali. Pak byla chvilka na cigaretu – to pro kuřáky a zase zpátky na opačný zákop. No jo, vždyť nadporučík Výlet, náš velitel roty prohlásil, že z nás udělá „Staré šumavské vlky“. Tak na tom pracoval. Proto taky hned potom následoval zrychlený přesun přes nenáviděný „Plyňák“.
Rozkaz o přeřazení ke čtvrté četě jsem opravdu vůbec nečekal. Vědělo se, že se budou srovnávat počty u čet, ale já opravdu měl hrůzu z toho sloužit pod tím uřvaným desátníkem Timkem. (On totiž se mnou narukoval k 8. rotě o můj bývalý spolužák ze základky Karel Master a byl později ze zdravotních důvodů převelen do kuchyně a ještě byl od čtvrté čety propuštěn jeden voják, myslím, že se jmenoval Maršál. Ten dostal, jak se říkalo mimořádný opušťák, protože mu přijela snoubenka. Tak tu dobu trávili ve Vimperku v hotelu a milého vojáka museli snad pro srdeční slabost nebo něco podobného odvézt do armádní nemocnice do Budějovic a pak ho pustili do civilu). Proto se musel doplnit stav u čtvrté čety a vyrovnat stavy s ostatníma četama. Snad proto, aby na tom nebyli důstojníci škodní. Asi jsem už o tom psal, ale ten Timko opravdu řval jako nějaká obluda a já se přiznám, že jsem z něj měl dost strach.
14. 1. 1959
Jsem u své čety. Poslední dobu se děsně moc zpívalo. Vyhráli jsme taky pochodový zpěv v celém praporu. Dnes se střílelo z kulometu. Měl jsem 6 zásahů – na výtečnou.
Lehký kulomet – to byla moje zbraň. Dostali jsme úplně nové. Přímo z fabriky. Ze začátku jsem s ním měl dost problémů, protože se u něj vystřídala celá četa. Napřed se střílelo slepýma, aby si to každý omakal a až teď se střílelo naostro. Chodili jsme stále na stejnou střelnici, jak už jsem jednou popisoval. Čištění kulometu bylo prací celé čety, ale stejně jsem, za to odpovídal já a tak jsem musel hodně součástek čistit znovu. V tomhle mně kluci moc nepomáhali. A pak přišel průser. Kulomet měl vyměnitelné hlavně a ta jedna byla najednou rezavá jako liška. Nedalo se to vyčistit a velitel čety mně seřval, že se o svěřenou zbraň nestarám atak dál. Vůbec se s tím nedalo nic dělat. Nic nepomáhalo a tak nakonec zavolali zbrojíře, ten kouknul do hlavně a řekl, že to není nic nového, že ta hlaveň je zmetek a že já za to nemůžu. Druhý den mi kulomet vyměnili a od té doby jsem měl pokoj. Nikomu jsem ho už nesvěřil k pucování a radši jsem ho pucoval do půlnoci. Samozřejmě jsem měl obavy, abych se zase nedostal do maléru.
Pochodový zpěv – když jsme neklusali do jídelny nebo jinam, tak se pochodovalo a zpívalo. Jenže v tom byl háček. U pluku byl náčelníkem plukovní kapely kapitán Mikulanda. Ten když slyšel tradiční písničku“Na tu svatů Katerinu nebo Okolo Hradce“ tak vždycky vylítnul z budovy štábu a seřval toho co vedl rotu nebo četu. My z toho měli vždycky srandu, ale ten poddůstojník co nás vedl už moc ne. Timkovi jsme museli zpívat „Pětatřicátníky“ protože se v pětatřicátým asi narodil, těm ostatním to bylo jedno, ale nesměli se zpívat ty tradiční pochody. Tak proto byla pořádána soutěž v pochodovém zpěvu. Nejlepší písničku zpívali průzkumáci. Ta se nesla snad až do Vimperka. Její slova byla asi takhle:“My jdeme společně k jednomu cíli, donesem tam prapor svůj. Za národ za stranu věrného lidu zvítězíme stůj co stůj. Spolu se sovětskými bratry půjdeme hrdě proti všem a všechny ty co chtějí války rozdrtí vůle s kterou jdem a jdem a jdem“. Refrén této písně byl:“ Oči naše vidí, přes tmu hory, lesy, jsme vojáci odvahy smělosti důvtipu nezadrží nás nikdo.“ Ten refrén když se zpíval dvojhlasně, tak to bylo opravdu něco nádherného a muselo to být slyšet až ve Vimperku.
My měli svoji pochodovou píseň, kterou nám složil jeden záložácký důstojník, byl to nějaký učitel a byl u nás na cvičení. Bylo o španělských dobrovolnících a s tou jsme to vyhráli. Dneska už nevím jek se ten důstojník jmenoval, a slova si jen tak matně pamatuji. (Ten záložní důstojník byl asi profesor nebo něco podobného, protože nás pořád napomínal abychom neříkali sprostá slova, že to vrhá na armádu špatné světlo.) No prostě jsme to vyhráli a nadporučík Vintr od první čety to nemohl skousnout. Tak se pak konalo druhé kolo.
Jednou jsme šli do jídelny broukali jsme si „Pochod padlých revolucionářů“ co hráli vždycky, když pochovávali nějakého potentáta. Pochod to je přeci pěkný, ale co my z toho pak měli za malér to si nikdo neumí představit. Mikulanda řádil jak celá smečka vlků dohromady a hledal se viník, kdo to začal. Těžko se najde v celý rotě. No kontrabráchům to tehdy nedali, protože to by byl průser, v celým praporu. Tak to nakonec odnesl svobodník Cízler, který rotě velel na cestě do jídelny. Tak ani nevím, jestli mu to ti kluci, kteří s tím začali, neudělali nakonec naschvál a my ostatní jsme se bez odporu přidali.
25. 1. 1959
Dneska to nestálo za nic. Celý týden. V pondělí jsme strojili záložáky. Pak jsme byli přes noc venku, pak jsme měli praporní poplach a byli jsme venku, pak jsem měl službu u praporu a potom šla rota do stráže, a na brambory. Zkrátka hrozný bordel. Mája nepsala. Já naspávám.
To jsme pomáhali u deváté roty staršinovi Dořákovi zvanému Pipinovi Krátkému vystrojovat záložáky, protože jeho poddůstojníci to nestačili.
30. 1. 1959
Ve středu jsme měli střelbu z pušky a samopalu (č.2). Nastřílel jsem to na výtečnou, ale u samopalu jsem dal jednotlivou ránu místo dávky a tak se mi hodnocení snížilo. Kulomet jsem čistil hodně dlouho. Ve čtvrtek jsme měli taktiku. Byla brzy ráno. Nebylo to špatný. Prima jsme si zaválčili, ale domů jsme klusali, a já jsem v běhu ještě slabý. Dneska jsem chtěl jít do Vimperka pro okno, ale velitel roty nás nepustil, jeli jsme tam odpoledne se sběrem a bylo to houby platný. Měli všude zavřeno a i auto nám ujelo.
1. 2. 1959
Dneska je neděle. Včera jsem byl na hokeji, dost jsem se tam vyřval. Vyhráli11:1.
4. 2. 1959
V pondělí nic mimořádného. V úterý odpoledne jsme vyrazili ven (na střelnici). Ušli jsme asi 13 km. Pak se střílelo. Nakonec, k ránu nás zavezli k Masákové Lhotě, poblíž které jsme se měli srazit s 1. četou. Šli jsme dost dlouho, ale nikoho jsme nenašli, tak jsme nasedli do aut a jeli do kasáren. Když jsme byli na autě teprve přišla 1. četa. Pak jsme přišli domů, nasnídali se, vykoupali a spali jsme až do oběda. Dále to šlo podle programu (je za 5 minut 5 hodin). Kdybych měl popsat jak se mi to líbí, tak nevím co dřív napsat. Je mi hodně protivný svobodník Kyseľ. Bere vojnu jako řemeslo, myslím, že je to ještě moc brzy a hodně si dovoluje. Dneska mi klidně vlezl do šuplíku, vzal si noviny a na nic se mně neptal. Myslí si snad, že když je zástupce velitele čety, že může všechno. Na to jednou musí přijít sám, že to co dělá je hnus. Jinak, nebýt takových případů více, je vojna dobrá. Mrzí mně ale, že mi nikdo nepíše. Naši, ani Helga, ani Mája – ta je doma a nemá asi čas, nebo nemůže napsat, ale naši se přeci stěhovali a je to už dost dlouho a já ani nevím kam se odstěhovali určitě. Aspoň Helga by mohla napsat, vždyť má času dost.
Při takových cvičeních, když se první četě s velitelem nadporučíkem Vintrem nedařilo, tak ten byl úplně nepříčetný. Nemohl skousnout, a to nikdy, že naše druhá četa je lepší. Pamatuju si, že když jsme se v poledne dospali, tak bylo hned po obědě povinné očkování. Dostali jsme injekci do prsou snad byla proti tetanu a ještě něčemu jinému. Vím, že mně pár dní bolela celá levá strana a nebyl jsem sám. Někteří kluci se nemohli pomalu hýbat. No jak je vidět, tak jsem to přežil a asi to k něčemu bylo. Jinak jsme těch injekcí dostali za ten první rok nespočet, ale jask je vidět, tak nám neuškodily, protože jsem vlastně za celý svůj život nějak vážně nestonmal.
Svobodník Paľo Kysel – Žižkovák.(Kluci co byli ze Žižkovky tak byli někdy v listopadu povyšovaní na svobodníky. To aby bylo vidět, že nejsou žádní bažanti no a konec konců vždyť byli na vojně už od šesté třídy.) a tomuhle člověkovi, který měl náběh být v budoucnu na šarži, ta jedna frčka dost zamotala hlavu a už si myslel, že je nejdůležitější. To byl snad jediný ze Žižkováků, který to takhle bral. Ti ostatní se chovali pořád stejně normálně jako dřív.
Jo a naši, myslím tím rodiče, těm končil jejich závazek budování zemědělství v pohraničí a tak se vrátili do Dolního Žlebu. Jenomže to jsem já nevěděl. Odstěhovali se z Vysočan a všechny moje věci tam zůstaly. Měl jsem tam svoje poklady z dětství, svoje časopisy (měl jsem tam několik ročníků „Československý voják“ a dva ročníky tohoto časopisu z první republiky) a dopisy a taky knížky. A to všechno tam zůstalo. Do Vysočan jsem se podíval později, když jsem byl na vojenském cvičení v roce 1961 na podzim, ale s nikým jsem nemluvil, protože jsme tudy jenom projížděli a nedalo se zastavit. Až mnohem později jsem se dověděl, že Vysočany byly celé srovnané se zemí a místo nich bylo vybudováno složiště popílku z elektrárny. No a tam tedy zůstaly všechny moje poklady.
5. 2. 1959
Včera jsme ulehli o 1 hodinu dříve. Spal jsem dost pěkně, ale jenom do čtvrt na 11. Najednou byl vyhlášen poplach. Každý z toho byl vyvalený, já taky. Oblékl jsem to na sebe a šel se svou skupinou nakládat. Naložili jsme jedno auto a pak jsme vyrazili ven. Byly jsme v Novém Dvoře kde se prováděla cvičná mobilizace. Oblékali jsme dělostřelce v nádraží. Byla to dost perná práce hlavně když se všechno sbíralo a skládalo. Museli jsme všechno spočítat a potom naložit na auto. Potom se jelo domů, bylo asi 5 hodin ráno. V kasárnách jsme všechno složili a šli spát. Spali jsme do půl 10. Pak byla snídaně, rajony, čištění zbraní a teď je samostudium. Jsem strašně ospalý, ale jít spát nemohu. Psát domů taky ne, protože nevím kde vůbec bydlíme. Nikdo mi ještě nic nenapsal. Včera jsem dostal 629,19 Kč, jako dobírku. Chci to poslat domů, ale nemám adresu. Naši si to mohli taky vzít, vždyť já to tu jinak zbytečně utratím.
Tohle byl jeden z mých nejotřesnějších zážitků z vojny. Poplach probíhal normálně jako jindy. Jenže pak jsme šli opravdu nakládat materiál a vyjeli jsme neznámo kam. Mysleli jsme, že objedeme kasárna a zase se všechno vrátí na místo, ale důstojníci byli jako rozdrážděné vosy, jak říkal Jarda Mrázek. Pořád někam odbíhali a dívali se do map a pak jsme tedy skončili v tom Novém Dvoře. Vyložili jsme materiál do nádražní čekárny a v tom nám začali chodit chlapi celí vyvalení a vyděšení, protože je tahali z postelí, nic nikomu neřekli, jenom to, že je mobilizace. Sváželi je z těch okolních vesnic a samot. Nikdo si neumí představit co to bylo za děs. My nic nevěděli a oni taky ne. Nikdo nikomu nic nedokázal říct co se děje. Chlapi se svlékali, oblečení dávali do papírových pytlů na které si museli uvázat jmenovky s adresou s tím, že se jim to bude posílat domů. My je pak vystrojovali úplně kompletně a bez řečí. Taky jsme nic nevěděli a pokud budu mluvit za sebe, tak jsem z toho byl taky celý roztřesený. Jestli to bylo strachy to nevím, ale něco se dělo, čemu jsem nerozuměl a co jsem nechápal. Vždyť nám celou tu dobu vtloukali do hlavy, že válka je na spadnutí, tak co jsem si měl myslet. A ti staří fotři už nevěděli vůbec co se děje, jestli se vůbec vrátí domů a co bude s jejich rodinami dál. To jsem prvně viděl starý chlapi jak brečí. No po pár hodinách sám velitel pluku celou tuhle akci skončil nástupem a vysvětlil těm záložákům, že to byla cvičná mobilizace. Tak jsme zase museli všechno odebírat, ale některým, když jim otrnulo se nechtělo ty nové věci vracet a tak nám scházely výstrojní součástky Jako zimní filcové boty, beranice, rukavice a teplé prádlo. No prostě, když těm chlapům otrnulo, tak už jim vojenské věci nevadily a chtěli si je vzít. A tak nám nakonec nechybělo nic, protože, když nám někdo něco nedal, tak nedostal doklady a bylo vyřízeno. Chyběly nám jen dva balíčky osobní protiradiační ochrany, nebo jak se tomu říkalo. Protože to byla úplně nová a tajná věc, tak z toho byl veliký průser. Vyšetřovali to kontráši, ale nic neobjevili.
Moje dobírka 629,19 Kč to byly pěkný peníze, když uvážím, že jsem bral měsíčně 60,- Kč žold. Musel jsem se jich rychle zbavit, než si začali ode mě ostatní půjčovat. To by se mi nikdy nevrátilo. Nakonec jsem je uložil na CVK (cestovní vkladní knížku) a tu jsem pak poslal domů a tam mi je naši stejně utratili. Takže jsem neměl zase nic.
7. 2. 1959
Bylo velkolepé cvičení na přehlídku. Ve čtvrtek hráli „Jeřáby táhnou“. Bylo to krásné. V pátek odpoledne se vyhlašovali závazky v rotách na shromáždění praporu, k XXI sjezdu KSSS. Vyšlo z toho, že prapor bude nejlepším školním praporem v celé armádě. Dneska se šůrovalo pod vedením tryskáče, rajony jsou celý bílý. Odpoledne jsme zpívaly na schůzi KSČ – útvaru. Myslím, že to dopadlo dobře. Televize nehrála, pak jsem šel spát.
Ten den byl zahájen nácvik na pražskou přehlídku. Netušil jsem ještě, jaká to bude pakárna. Šlapat a šlapat až do zblbnutí. Jestli jsme byli tím nejlepším školním praporem v armádě to jsem se nikdy nedověděl a tak dodnes nevím, jak jsme ten závazek splnili. Ne že by mně z toho bolela ještě dneska hlava, ale u takovýchto akcí bylo vždy důležité slavnostní vyhlášení závazků a kontrola jejich plnění už tak důležitá nebyla.
No a tak to vlastně bylo po celý ten čas našeho života. Nejzajímavější na tom bylo to, že když jsem jednou chtěl spálit všechny ty štosy závazků, které jsme si dávali na finanční správě, tak to vůbec nechtělo hořet.
13. 2. 1959
Dneska je pátek a já si za boha nevzpomenu, co jsem od té doby dělal. Včera jsme lyžovali a odpoledne jsem byl u fotografa. Večer jsem šel do kina „Stříbrný vítr“. Dneska byl zase nácvik na Prahu. Mája ještě nepsala, tak jsem jí psal já včera. Jsem zvědav co mi odpoví.
Lyžařský výcvik byl povinný. Všichni jsme vyfasovali lyže a boty a bílé maskáče a šli jsme na cvičák zkoušet, co kdo dovede. Lyže to byly normální prkna s pérovým vázáním, žádný kandahár nebo tak něco. Prostě byly přiměřené tehdejší době. Já měl to štěstí, že jsem na lyžích docela dobře uměl a ostatně ono to ani moc rychle nejelo a tak se to dalo zvládnout. Potom byl závod v běhu na lyžích asi pět kilometrů. Určitě jsem nebyl nejhorší. Jenomže ten výcvik nebyl zase tak dlouhý a intenzivní abychom se mohli zdokonalit. Těch lyží zase tolik nebylo a museli jsme je přepustit i ostatním rotám.
K fotografovi jsme chodili do Vimperka. Do komunálu. Stálo to dost peněz a tak jsem si na to musel ušetřit ze žoldu. Ještě nějaké fotky mám nalepené na stránkách deníku. Taky jsem si nechal udělat fotku celé postav, jako ji měl můj táta, ale tu mi náčelník štábu kapitán Nápravník pěkně pohaněl, protože jsem tam měl ruku v kapse a to se u nás nesmělo. Musel jsem ji tedy roztrhat. Bez náhrady, ale zachránil jsem tím „ čest“ našeho praporu. Pokud si vzpomínám, tak hlavu z té fotky jsem nalepil na jeden z dopisů, ale už nevím komu jsem ho poslal.
14. 2. 1959
Zase jsme byly na rozcvičce v blůzách. Autoškola nebyla, ale byl rozvod v pluku. Předávala se cena nejlepším intendantům. My jsme měli kontrolu intendančního materiálu. Nic jsem zatím neplatil. Byl den brannosti a taky gruntování rajonů. Dopis jsem zatím nedostal. Chtěl jsem jít do kina, ale nehráli, tak jsem šel na televizi. Když už jsem tam usínal, tak jsem si šel lehnout.
Intendanční prohlídky probíhali tak, že jsme všechno, co jsme vyfasovali museli rozložit na hřišti na celtu přesně podle seznamu a pak chodili důstojníci a kontrolovali, jestli máme všechno a jestli je to v pořádku. Poddůstojníci jim sekundovali a prohlíželi oblečení a hledali vatičku ve švech uniformy. Pak se taky kontrolovalo, jestli někdo nemá zúžené kalhoty a podobné důležité věci. Když někomu něco chybělo, tak to musel zaplatit, pokud to nějak nesehnal. Taxa byla 300% jak jsem se už zmínil.
Zužování kalhot byla tehdy taky móda. Zužovalo se nejvíc na 19 centimetrů, aby to nebylo moc nápadný. Dělali to kluci z krejčovský dílny výstrojního náčelníka, samozřejmě tajně a za deset korun. Ale když se na to přišlo, tak se to muselo nechat předělat, nebo zaplatit nové kalhoty.
Další část
Ing. Josef Musil
Zpět na seznam článků
|
veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND
|
