Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960

Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)

Moje vojenská léta

15. 2. 1959
Je neděle. Ráno hráli ve městě hokej s SONP Kladno. Někdo od nás šel, ale mně to nebaví chodit tak daleko kvůli hokeji. Odpoledne měl soubor vystoupení na Hrátkách mládeže ve Vimperku. Náš soubor tam zpíval svoje písničky. Vystoupil tam taky „Jaseň“. Myslel jsem si, že tento soubor je alespoň trochu na výši když se o něm tolik mluvilo, ale hodně jsem to přehnal. Jejich vystoupení mělo moc malou úroveň. Konečně před takovým obecenstvem si to mohli dovolit, to tak zpackat. Bylo tam pár lidí. Jestli jich bylo 50 tak to bylo dost. Většinou starší lidé, potom nějaké děti a pár děvčat, hlavně ty z Jaseně. Jak jsem již napsal, celé to vystupování bylo zpackané. Nakonec i my jsme ke všemu spletli píseň „měsíček svítí“, ale trochu jsme to zabrumlali, takže snad nic nepoznali. Potom všem byla muzika. Vojáků tam bylo dost, ale málo děvčat. Toužil jsem ze začátku si zatancovat, ale pak mně to přešlo. Úplně se mi ten večer zprotivil a kdybych býval mohl, tak jsem šel domů. Asi v 9 hodin se nás pár sebralo, šli jsme domů – do kasáren. Večeři mi někdo snědl, tak jsem šel spát hladový.

Je to nepsané vojenské pravidlo, že kdo zaváhá, nežere.

16. 2. 1959
Dnes, to je v pondělí šla naše rota do stráže. 2. četa munyčák. Já spojka DVT. Neměl jsem celkem těžkou práci. Sem tam někam doběhnout a hlavně topit. Spát jsem šel s ostatními v 22,00.

Jo, to byla službička. Nic se nedělalo, jenom jsem hlídal kamna aby bylo pořád teplo, jako spojka jsem nemusel dolů do města, protože se nic nedělo. Jinak by mně tam stejně musela odvézt motospojka. Ale hlavně bylo teploučko a deveťák nebuzeroval.

20. 2. 1959
V úterý jsme byli střílet. Byla to jen průprava. Ve čtvrtek jsem byl v kině. Dneska se sháněl materiál na stanici. Pojede se v neděli. Mám průser s tou pilkou co jsem vyměnil Zachovi. Čert to vzal, ono to nějak dopadne. Snad dobře. Sázím 1.

Když to tak počítám, tak to byl pátek. Na tu střelnici jsme museli dojít stejně i když to byla průprava. Prostě jsme si ty kilometry v mrazu museli odšlapat tam i zpátky.
Shánění materiálu bylo v tu dobu jedním z nejtěžších úkolů. Shánělo se všechno co by se hodilo na zimní odchov, jehož termín byl pevně stanovený. Tak jsme tedy ve svém volnu sháněli kramle, hřebíky, provazy a podobné materiály. Někdo sehnal i lepenku a prkna. Prostě jsme lítali po kasárnách a snad všechno co nebylo zamčené a přibité se nám hodilo. Jenomže náš druhý poddůstojník desátník Zach, který měl asi dvanáct dioptrií si nedal pozor na pilu, kterou sehnal u ženistů a já mu ji zabral pro naše družstvo a to byl průser. Někdo mně viděl a já ji musel vrátit. Ale dopadlo to dobře, protože vzápětí nastal velký šrumec a na nic nebyl čas; natož na pomstu za tu pilu.

21. 2. 1959
Píšu to v Benešově Hoře. Dopoledne se dělali děsné přípravy na odchov. Zítra vyrážíme. Teď tady máme estrádu. Je to ve škole. Je to tu moc pěkné a budu o tom muset napsat Pavle. Ta čistota, pomůcky, zkrátka všechno co k jednotřídce a dobrému učení patří. Domů pojedu autobusem.

Tady z toho si nepamatuju opravdu vůbec nic. Co to bylo za estrádu to prostě nevím. A proč jsem musel jet autobusem to už vůbec nevím. Píšu, že domů pojedu autobusem, a přitom jsem tím myslel do kasáren. To už jsem tomu říkal domov? Že bych byl tak zblblej?

22. 2. 1959
Byla neděle. Dopoledne se ještě konaly veliké přípravy a v 9,00 jsme vyrazili. Na místo jsme došli v 11 hodin. Hned se začalo s kopáním. Já šel na dříví. Spát jsme šli asi v 1 hodinu do nedodělané zemljanky.

Začalo období našeho studeného odchovu venku v lesích Šumavy a byl to i čas očekávání jak to všechno bude vypadat a co nás čeká, protože naši poddůstojníci o tom mluvili jako něčem strašném co se snad nedá ani přežít.
Jestli si někdo myslel, že nás na místo dovezou auta, tak to se teda hodně splet. Ten den jsme šli opět zrychleným přesunem s malou polní na zádech směr Boubín. My jsme snad ani jinak nedovedli chodit než zrychleným přesunem. Plnou polní a ostatní materiál, který jsme si sehnali se vezl na autech. Poddůstojníci si nesli jenom svoje samopaly a důstojníci se vezli v gazikách. Když jsme dorazili do určených lesních prostorů, tak nám tam místní hajný určil kde smíme kopat a které stromy se smí porazit. Pro každou četu se musela vykopat jedna zemljanka. Nikdo neřekl jak taková zemljanka má vypadat. Tak jsme si spočítaly na každého maníka dva čtvereční metry to je šedesát čtverečních metrů a z toho jsme vyvodily, že to má být asi tak čtyřikrát patnáct metrů. Tak jsme to vykolíkovali začalo se kopat ze dvou stran. Já s ještě pár klukama jsme šli kácet stromy sekyrami, protože jsme neměli ani jednu pilu a ty sekery to byla hrůza. No taky jsme to zvládli a přitahali to dřevo k naší díře v zemi. Ten den mrzlo a tak to kopání nešlo moc od ruky i když jsme se střídali. Spát jsme šli utahaní a kam se dalo. Trochu jsme tu díru přikryli kládami a celtami. Spali jsme jako broučci jenomže jsme museli ráno vstávat.
Taky se ten den musela kopat latrína a to zajišťovali z každé čety dva maníci. Já naštěstí mezi nima nebyl. Byla to podlouhlá jáma asi pět metrů a hluboká tak metr a půl a široká metr. Jako stěny bylo použito chvojí a k sedění byla dlouhá kláda pečlivě opracovaná abychom si nezadřeli třísku do zadku. Kláda byla tak čtyřicet čísel nad zemí. Místo splachování se používalo chlorové vápno, takže tam nikdo dlouho nevysedával protože se tam pro smrad a zimu dalo vydržet jenom tu nejnutnější dobu.

23. 2. 1959
Spali jsme do 8,00. v 10,00 jsme zase začali budovat. Bylo na všem ještě dost práce. V pět odpoledne bylo vše hotovo. Šli jsme si lehnout. Večeře byla v 1,00 ráno. Spalo se krásně. Bylo teplo. Jiným tam kape. Nám zatím nic. Ten den bylo ještě volno.

Ráno začalo rozcvičkou, tu si naši poddůstojníci nenechali ujít. Hygiena ve sněhu, na což jsme byli patřičně hrdí. Pak byla snídaně, a protože to bylo v bojových podmínkách, tak byla o hodně vylepšená to se musí nechat. Samozřejmě, že se vařilo v polních kuchyních a jedlo se z ešusů. No do toho dalšího budování zemljanky jsme se zase tak moc nehrnuli a pak jsme vykoumali, proč bychom měli kopat celých šedesát metrů, když nám bude stačit čtyřicet na spaní. Protože se kopalo ze dvou konců a na jednom konci bylo vykopáno asi dva krát čtyři metry, tak jsme se rozhodli, že dál kopat nebudeme a z té menší části uděláme předsíň a tam budeme mít uloženy všechny věci. Tak se i stalo. Jenom jsme prorazili průchod z předsíně do spacího prostoru, všechno jsme přikryli kládami, celtami a větvemi jsme to zamaskovali. Dovnitř jsme dali taky větve, celty a deky a taky bubínek a samozřejmě pořádnou zásobu dřeva. Prostě co se týče vzhledu tak to nebylo nic moc, ale účelné to bylo dokonale. Bylo tam teploučko, všichni jsme se tam vešli k pohodlnému spaní. Když potom chodila hodnotící komise, tak ten náš brloh ani nemohli najít i když stáli skoro na něm. No moc chválený jsme za jeho vzhled nebyli, protože to zase vyhrála první četa a Vintr se moh radostí zbláznit. Ona ta jejich zemljanka byla opravdu výstavní, jako ve filmu o partyzánech. Jenomže druhý den, když kluci z první čety vylezli ven na rozcvičku, tak jim to celý sletělo. Měli totiž jako hlavní trám nějaké vadné dřevo, které jim pod váhou sněhu prasklo a celá ta jejich krása byla na hromadě. Že bychom z toho měli radost, to se říct nedá, spíš z toho byli všichni dost vyděšení, protože se nevědělo, jestli tam někdo nezůstal. Na rozcvičku totiž nechodili ti co měli službu. Naštěstí byli všichni venku. Takže to celá rota místo rozcvičky začala rozebírat a stavět znova.

24. 2. 1959
Budíček byl také v 8,00. od půl 12, kdy byl rozvod praporu jsme měli PŠM se 4. četou a večerní zaměstnání bylo činnost spojek. V. č. si vybral taková stanoviště, že bylo velké umění je obě najít. Na 1. jsem byl já. Bylo to všechno strašná sranda a hra na vojáky. (abych nezapomněl – měli jsme i zrychlený přesun). Prověrka byla spalo se nám božsky.

Na PŠM se nikdy nezapomnělo. Na něm bylo důležité pro nás, že se necvičilo a bylo to takové pohodlíčko. Důstojníci se snažili vlejt nám do hlavy ty svoje moudra, naladit nás na to, že válka je na spadnutí a my to máme zachránit. Hlavně že nebuzerovali.

25. 2. 1959
Středa. Budíček normální. Museli jsme se ale umýt ve sněhu. Fuj to byla zima. Když jsem si dával do pořádku boty a ostatní věci, tak jsem se dozvěděl, že mám stráž u praporu. Celkem vzato, velkou radost jsem z toho neměl, ale co se dalo dělat. (To píšu zrovna ve službě.) Komunysti odjeli na schůzi a v tom byla vyhlášena pohotovost. Jestli je zrušená to nevím. Při balení byl hrozný bordel. Jinak nám nic neschází. Jíme všechno chlorované a i ten čaj není lepší – samý chlor. Mája mi ještě nepsala, je to pro ni asi těžké se rozhodnout.

Stráž u praporu. Když zavřu oči vidím to jakoby to bylo dneska. Štáb praporu měl zemljanku přesně jako byly ve filmech o partyzánech. Celou postavenou z velkých klád a o několika místnostech. Strážnice byla hned u vchodu. Všude bylo teplo a světlo. Samozřejmě, že to nestavěl velitel praporu se svým štábem. Všechno to stavěli ženisti.

26. 2. 1959
Čtvrtek ve stráži utekl docela dobře. Když jsme ale měli už končit, nikdo nás nepřišel vystřídat. Přijel velitel pluku a dostali jsme před jeho odchodem poplach. Byla to děsná honička zmatek. My ještě neměli přistavené auto tak jsme likvidovali ty naše brlohy. Když už to bylo hotové dostali jsme auto a jeli do kasáren. Tady už byl celý pluk na nohách. Myslelo se, že jde do tuhého, protože všechno vyjelo ven. My složili materiál, vyměnily filtry a zase na auto. Tím nás odvezli kdesi daleko. Postavili jsme stany a spali. Já a Feďa jsme měli patrolu. Do stanu nám foukalo. Ale stejně jsem spal jako dřevo až do rána. Bylo asi 7 nebo 8 hodin ráno (moje hodinky jsem rozbil) a my dostávali večeři se 12 hodinovým zpožděním. Sotva jsme pojedli (to už patří do 27. 2. 1959) chtěli jsme začít se zaměstnáním. Ale zase, na auto a davaj do Hrabic. Cestou jsme se převlíkali. To byl bordel, že to svět neviděl, ale dopadlo to dobře. Když jsme začali budovat okop pro TK, tak přišla spojka a zrušit postavení a přemístit se jinam. TK má teď 1. dr. My 2. dr. teď ležíme nad Vimperkem – kde píšu tento den. Co bude dál ukážou nám další chvíle. Mám ale hlad – nedostali jsme ještě snídani a tak se čeká. Balík z domova jsem dostal, ale dal jsem ho do skladu. Nač se s ním tahat. Však to neuteče. Na tom poli jsme leželi dost dlouho. Jako posilu nám dali tanky. Pak přišli nějací komisaři, ale my už odcházeli za velitelem roty z našich okopů. Tam nás nalodil na tanky a jeli jsme na Paseky – Nový svět. Cestou jsme potkali kuchyni a tak jsme dostali konečně najíst. Tady na NS jsme se zakopali do našich starých okopů a vyčkávali nepřítele. Ještě teď jsme tady - jsou asi 3 hodiny ráno. K dispozici máme 2 T a nás je celkem 6. Čekáme do rána na další rozkazy, které nám určí naše další putování a osudy.

Jak už jsem řekl, jako by to bylo dneska. (Ve svém deníku píšu, že mi strážní služba utekla docela dobře, ale během času jsem si uvědomil, co jsem měl za kliku.)
Byl jsem zařazen na hlídku u vjezdu do prostoru praporu. Bylo to v lese na lesní cestě. Po obou stranách cesty bylo srovnané metrové dříví a na nich byla položená jako závora – kláda. Když někdo přijížděl, tak se musela kláda odtáhnout a pak zase dát zpátky. Přes den to byla dost perná práce, protože pořád někdo přijížděl a odjížděl, hlavně motospojky a nebylo to možné nikudy objet. Sněhu bylo tenkrát dobře po kolena a taky pěkně mrzlo. My jsme měli vatované oblečení a teplé filcové boty, a ještě strážní kožich, ušanky, tak nám skoro nic nechybělo. Jenom když se člověku chtělo močit, tak to bylo dost nepohodlné a navíc se ve stráži nesmělo. Tu noc byl krásný úplněk, vidět bylo jako ve dne a já byl na stojce. Kolik bylo hodin to nevím, ale udělal jsem si nepředpisové pohodlí, sedl jsem si na ty klády, pušku jsem si dal mezi kolena a myslel jsem na to, proč mi Mája nepíše a co asi dělá a najednou jsem slyšel vrzání sněhu a moc jsem se divil co že mně tak brzo střídají. Nebylo to zase tak brzo, protože já na té stráži ze samého vzpomínání usnul a spal jsem celé dvě hodiny v tom mrazu. Snad nade mnou bděl vojenskej duch, že mně nikdo nenachytal. To bych určitě dostal prokurátora, protože to bylo jako ve válečným stavu. Velitel praporu Šmrha by mně snad na místě zastřelil, jakej to byl pošuk. No ten duch, kterej nade mnou celou vojnu bděl musel mít moje hlídání snad za trest.
Tohle vojenské cvičení byla krásná ukázka vojny a snad i války. Nikdo nic nevěděl. Běhalo se, aby se zase nekonečně dlouho čekalo. Hlavně aby nám nebyla zima a abychom včas potkali nějakou kuchyni a mohli se najíst. Nevěděli jsme, je válka nebo jenom cvičení. Drželi jsme se tanků, protože v nich jsme měli jistotu, že se nám nic nestane, že dostaneme najíst a že se ohřejeme na jejich motorech. Nevýhodou bylo, že měli rádia. Dostali rozkaz a odjeli. Tak jsme zase nevěděli co bude s námi.
Na tom Novém Světě bylo snad půldruhého metru sněhu. V tom jsme měli zákopy –hnízda a v nich jsme si i přes zákaz udělali oheň. Byla strašná zima a měli jsme hlad. Tak co tedy dělat jiného než spát a jeden hlídal.

28. 2. 1959
V noci mi chytla celta, ale to není tak důležité. Ráno jsme se nasnídali a nabalili znovu polní. Pak nás přemístili dolů k PTK jako obranu. Zaujali jsme kruhovou obranu. Zakopali jsme se trochu do sněhu a spali. Když se jelo na oběd auto se hned vrátilo a zapřáhli se děla. Byl konec poplachu. Jelo se domů. Tady jsme se najedli – ale ne úplně – volal nás zase velitel roty. Potřeboval pár lidí na muničák. Jedli jsme cestou na barák. Když jsme tam – na ŽMS – dorazili, složili jsme všechno a vrátili se zpátky. Pak jsme se šli koupat, ale nic z toho nebylo – netekla voda.

To ráno nás našli na té ztracené vartě a ptali se kde jsou tanky. Ale nás zajímala jenom kuchyně, která přivezla jídlo tankistům a nám dali taky najíst a hlavně že byl horký čaj. Nakonec nás objevil velitel protitankové baterie. Už ani nevím jak se jmenoval, ale vím že to byl Svobodovec a měl za sebou frontu. Byl u našeho praporu a pamatuju si ho jako hodného člověka. Nikdy nikoho nebuzeroval, asi viděl vojnu z úplně jiné strany.
Jak cvičení začalo tak i skončilo. Nikdo nic nevěděl a nikdo nic nevysvětloval. Zimní odchov měl trvat celé dva týdny, ale jak je na vojně normální, tak je všechno vždycky úplně jinak. Jestli jsem Zachovi šlohnul pilu nebo ne, to už se dál neřešilo. Byly úplně jiné starosti.

29. 2. 1959
Ten den nebylo nic zrovna zajímavého. Dopis jsem nedostal. Rovněž tak neděle. Byl jsem v kině.

2. 3. 1959
Byl nácvik na přehlídku. Měli nás filmovat, ale nic z toho nebylo. Dostal jsem balík, ale dopis od Máji ne. Snad jej ještě dostanu.

3. 3. 1959
Večer jsme měli vystoupení v Dolanech. Měli jsme celkem úspěch, ale hodně na nás prodělali. Psala Milada.

4. 3. 1959
Taktika a auto – praxe. Odpoledne byl mítink pluku. Pak nácvik na přehlídku. Jíme zase z talířů. Jinak je zaváděna zase stará vojna.

No jo. Zase byla zavedena stará vojna. Všechno v poklusu a na doby. Navíc byla pořadová příprava na pražskou přehlídku, což z prvopočátku znamenalo nacvičovat přehlídkový krok, jak vysoko zvedat nohy, jak je mít napnuté jako baletky a taky jak pochodovat na místě a jak vysoko zvedat nohy. Tohle se snad nesjednotili dodneška, protože i velitel roty nadporučík Výlet se vzepřel jednomu generálovi v Budějovicích na letišti a řekl mu, že tomu nerozumí a tak dostal zaracha na povýšení.
Takže jsme tedy začali nacvičovat PP, jezdili jsme se souborem a tak se to dalo vždycky nějak vydržet.
Že jsme opět začali jíst z talířů bylo dost důležité, protože jsme byli přeci jenom školní prapor a jak nám bylo zdůrazňováno musíme umět jíst příborem. Snad se nebudu moc opakovat, když řeknu, že naše rota měla v jídelně vyhrazené stoly v počtu dvanácti stolů. Ty byly spojeny s lavicemi a ke každému stolu se vešlo deset vojáků. Každá četa tedy měla tři stoly a poddůstojníci měli svůj stůl. Jídlo vždy připravovala služba, takže jsme ani k výdejním pultům nechodili. Ke snídani byly na každém stole dvě konvice pití, většinou kafe (říkalo se mu „nafta“), nebo byl čaj a v neděli bylo kakao. Chleba bylo dost a tak jsme hlady netrpěli. Na stůl připadala jedna kostka másla, kterou kuchaři rozdělili na deset stejných dílů, pak byla ještě marmeláda, smažená vajíčka nebo párky či salám. Mohli jsme si tedy vzít něco i na cvičák, kdyby byl hlad. A že jsme byli při chuti pořád, to dá snad rozum. Obědy probíhaly skoro stejně. Služba všechno připravila a mužstvo si jenom na povel zasedlo a dalo se do jídla. Na každý stůl připadly vždy dvě mísy polívky, takže si každý nalil jednu zběračku a když něco zbylo tak se vždycky našel někdo kdo to dojedl.
Náš stůl sousedil se stolem první čety nadporučíka Vintra, samozřejmě. A v té první četě byly dva kamarádi a oby měli na výšku tak 160. Farník a Kratochvíl. Oba malí a hladoví. U jejich stolu bylo nepsaným pravidlem, že když zbyla polívka, tak ji dostal Farník, který si to pečlivě hlídal aby mu ji nikdo nesnědl. Ono bylo dost zajímavé ho sledovat jak dával bacha. On byl taky vzteklej jako stájovém pinč. Jenomže jednou si ti dva něco udělali a Kratochvíl si tu zbylou polívku nalil k sobě na talíř a že ji sní. Farník se tak naštval, že vyskočil, vzal ten talíř a milému kamarádovi ji vylil na jeho černou kudrnatou hlavu. My se smáli. Byla to pro nás sranda, ale ti dva se do sebe pustili že je museli odtrhávat od sebe. Kratochvíl měl celou hlavu plnou nudlí a zeleniny a Farník zuřil, že mu jeho kamarád chtěl sežrat jeho polívku. No, dostalo se to až k veliteli praporu a protože i velitel praporu nebyl nějak zvlášť urostlý a nadporučík Vintr, jakožto velitel čety obou byl taky malý pívo, tak prošlo rozkazem velitele praporu, že oba budou dostávat porci pro dva muže. A bylo vyřešeno.
Jednou se taky stalo, když byla rota na nějakém zrychleném pochodu, že jsme měli oddych na pár minut a tak jsme vytáhli i svoje svačiny, které jsme si vždycky prozíravě u snídaně dělali. První četa nadporučíka Vintra byla samozřejmě první na místě a tak měli chvilku náskok. No a u tý první čety byl kromě Farníka ještě jeden voják, jmenoval se Šimek. Jenže ten byl skoro dvakrát tak veliký jako Farník. No a on stál opřený o patník a ujídal si svoji svačinu, když v tom k němu přišel Farník a začal na něj řvát, že mu sežral svačinu a že ji chce zpátky a začal před ním mávat flintou s nasazeným bodákem. Tak si Šimek přendal tu svačinu do druhý ruky, milého Farníka popadnul pod krkem za kabát a hodil ho daleko do pole. No zase byl kravál. A aby byl klid tak mu snad tenkrát dal svoji svačinu Pepík Spáčil z naší čety.
No a taky jsme dostávali někdy tatranky, bonbony a ovoce, ale s těma bonbonama to bylo trochu divné. Někdy jsme je dostali a někdy ne. Zatím co ostatní roty je dostali. Později jsme přišli na to, že nás rotní písař-staršina, já už nevím jak se jmenoval, je za nás vždycky vyfasoval a pak celý dny pořád cucal bonbony. On byl taky někde zasnoubený, ale jak pořád žral ty bonbony tak za ten rok přibral asi deset kilo a ta jeho z toho byla dost votrávená – prej, jak říkal Polívka. Dodnes se divím, že mu z toho žraní a cucání bonbonů nevypadaly zuby a neshnil jazyk. Aspoň jsem o tom neslyšel.
Z toho všeho je vidět, že náš proviantní náčelník kapitán Kováčik se o žaludky vojáků staral velice dobře a jeho pravidelná a dobrá strava mně osobně prospívala. Jen to rizoto mohlo být méně častěji.

5. 3. 1959
Byli jsme v Budějovicích se souborem. Vystupovali jsme až večer a tak jsme přes den trochu zkoušeli a měli taky trochu volna. Budějovice jsou dost velké město, které má moc děvčat, moc uliček a moc řek. Jsou tu už i rackové. Vystoupení bylo jakž takž dobré ale vedoucí souboru se poslední chvíli musel rozčilovat pro naši kázeň. Měl pravdu, bordel byl veliký. Domů jsme přijeli až ráno ve dvě.

6. 3. 1959
Budíček jsme měli – my souboristi – mít v 9,00, ale vzbudili nás už v půl 8. Ráno bylo PŠM – diskutovalo se o tom, jak dosáhnout výtečného hodnocení. Byla taky diskuze o učilištích. Nechci jít, protože mne stejně nevemou.

Tady to začalo být vážné. My, co jsme byli u 8. školní roty jsme měli po jednoleté ZVS nastoupit do vojenského učiliště ve Vyškově a tak tedy bylo na čase aby se o tom začalo mluvit. Jenomže najednou se zjistilo, že skoro polovina mužstva do učiliště nechce a mezi nimi byli i absolventi vojenské školy Jana Žižky – Žižkováci, u kterých se nepředpokládalo, že by nešli. Zřejmě z toho byl na vyšších místech dost velký poprask, protože se to začalo rychle řešit. Každou chvíli si nás volali k pohovorům a přesvědčovali nás. Mně si v tu dobu zavolal desátník Polívka a říkal mi, že se dověděl, že mám příbuzný v západním Německu, tak ať o tom nikde zbytečně nemluvím, protože mám jinak s učilištěm utrum. Jenomže já to měl stejně v papírech tak to bylo jedno. Jenom jsem se musel později smát tomu, že těch pár kousků čokolády, co nám ti příbuzní jednou za rok poslali, mi podělalo celou vojenskou kariéru, ještě než vůbec začala.

7. 3. 1959
Dnes jsme celý den – dopoledne, byli v autoparku. Dělali jsme letní exploataci. A čistili vozidla. Bylo to docela zajímavé. Odpoledne měla být prohlídka velitelem praporu, ale prohlížel Turoci (des.) a když jsem se tak na něj díval, tak jsem si myslel, že mu prdlo v bědně. Večer jsem na soubor nejel, nemám na to náladu. Májinka psala.

Desátník Imre Turoci. Menší, podsaditý, vzteklý, ale nebuzeroval, to ne. Tady ale měl za úkol provést kontrolu místo velitele praporu a to je nějaká odpovědnost. Tak nám to dával taky znát. Já tehdy musel svůj kulomet vyčistit ještě dvakrát a pořád to nebylo dost. Blbec. Nevzali ho do vojenského učiliště a on prý tolik chtěl. Měl spíš zlost, že ho nevzali do učiliště. Byl taky členem souboru, ale už z předchozího roku. Na všech akcích souboru přednášel báseň od Milana Růfusa „Rakví z Vietnamu“. Tohle si pamatuju, protože tu báseň jsem slyšel mockrát a když slyším Růfus, tak si vzpomenu na Turociho a jeho procítěné deklamování.

8. 3. 1959
Dopoledne – nácvik na pražskou přehlídku. Odpoledne jsem prospal a pak jsem byl v kině.

9. 3. 1959
Zkoušky z tělesné přípravy a odpoledne beseda s velitelem divize.

Jo beseda a přesvědčování o nutnosti jít do učiliště. O nádherné vojenské kariéře, která nás čeká. Já bych býval šel. Proto jsem přeci taky odešel na vojnu už v sedmnácti. Měl jsem všechny předpoklady – dělnický původ, táta starej straník od čtyřicátého pátého, máma taky, budovali jsme pohraničí, byli jsme v JZD, celá rodina a stejně to nebylo nic platný. Příbuzný v západním Německu nebylo zrovna nejlepší doporučení. Takže mně ani moc nepřesvědčovali, aby z toho nebyl malér.

10. 3. 1959
PŠM – a nácvik na přehlídku. Odpoledne jsme gruntovali.

11. 3. 1959
Zkoušky z pořadové přípravy a odpoledne nácvik na přehlídku.

12. 3. 1959
Večer jsem byl v kině. Hráli „Byt pro dva“. Dopoledne jsme byli na střelnici. Nešlo mi to moc dobře. Pušku 1 a 2 za 4 a kulomet za 3.

13. 3. 1959
Pátek a k tomu 13. Rota byla ve stráži a naše četa dopoledne cvičila střelbu a různé polohy. Pak jsme měli studium. Večer jsme se šli koupat. Pak nás šlo 5 uklízet koupelnu.

14. 3. 1959
Ten nešťastný den je už pryč. Dnes jsme měli zase samopříparvu a procvičování poloh. Ve 15,40 je prohlídka.

Nemůžu si vzpomenout o jaké procvičování poloh šlo, ale vím určitě, že se sexem to nemělo nic společného. (Kdyby se náhodou někdo domníval, jak je to v dnešní, o padesát let pozdější době, zvykem.)

15. 3. 1959
Neděle. Hráli blbý kino. „Prokletý rod.“

16. 3. 1959
Nic zvláštního.

17. 3. 1959
Měly být zkoušky z taktiky, ale byla přehlídka.

18. 3. 1959
Zkoušky z taktiky.

19. 3. 1959
Josef. Byl tu generál major Tesařík a dělali jsme zkoušky ze střelecké přípravy. Večer byl soubor na divizním kole ve Volyni.

Ten den jsem měl svátek. Se mnou i Pepík Spáčil. No žádná sláva se konat nemohla, protože u nás na praporu byl jeden z nejvyšších velitelů, ze kterého měli všichni vítr. Generál Tesařík. Na toho taky nelze zapomenout. Nejdřív byl u nás na učebně, kde se shromáždila celá rota včetně velitelů čet. A pak začalo zkoušení. Asi jako v Černých baronech, jenže s tím rozdílem, že my byli školní jednotka. Ale dopadlo to stejně. Když se nakonec Tesařík ptal, kdo to byli vládní vojáci, tak se dlouho nikdo nehlásil až to chtěl zachránit Vláďa Šesták. (Říkali jsme mu Fedor, tuhle přezdívku si přinesl prý ze školy.) Byl to žižkovec a to jsme si mysleli, že nás zachrání. Tak se tedy zahlásil a říkal: „Vládní vojáci byli ti co bojovali v zahraniční armádě jako například vy soudruhu generále“. My mysleli, že je to v pořádku. Kdopak z nás věděl, že to tak není? Jenomže generál začal hrát všemi barvami a když popadnul dech, tak začal řvát, že co je to za bandu pitomců a idiotů a kdo jsou jejich velitelé, že jim neumí vysvětlit kdo to byli vládní vojáci a jak vidí, tak to ani jejich velitelé nevědí, protože jsou stejní blbci jako jejich vojáci. Tak dal nastoupit celý prapor včetně velitele i se štábem na kinosál tam znova všem vynadal do blbců a hovad a bylo krásné vidět, jak důstojníci čučí do zemně a nezmůžou se ani na slovo. Pak začal vykládat o tom, kdo to vlastně byli ti vládní vojáci, že to byli zrádcové vlasti a že je měli všechny postřílet a zase jsme se nic nedověděli.(Teprve mnohem později jsem se v jednom pořadu s hercem Karlem Efou dověděl, že on byl s vládním vojskem v Itálii. A od té doby se asi traduje pořekadlo, že někdo byl někde platný jako vládní vojsko v Itálii.) Jenomže následovala další přednáška a to, když se generál zeptal jednoho důstojníka, jestli má lokomotiva diferenciál. On odpověděl, že nemá a zase se mu dostalo ohodnocení blbce a idiota a nám ostatním se dostalo dvouhodinové přednášky o tom že lokomotiva vlastně diferenciál má i když ho ve skutečnosti nemá. Takže jsme věděli zase hovno i když nám to generál maloval na donesenou tabuli. A zkoušky ze střelecké přípravy jsme museli dělat stejně, když ten generál odjel. Takže na generála Tesaříka si vždycky vzpomenu, když slyším ty jeho kluky někde zpívat.
Když už jsem vzpomněl na ten náš kinosál, tak tam se konaly samozřejmě různé kulturní akce a mezi nimi byly dvě, na které si docela dobře vzpomínám.
Ta první byla přednáška Gusta Fučíkové o životě a díle jejího manžela Julia Fučíka (Ona ho jmenovala samozřejmě jako Julka). Já jsem samozřejmě četl jeho „Reportáž“ protože to byla povinná školní četba. A docela pozorně jsem poslouchal její vyprávění, vždy v životě uvidím skutečné hrdiny naživo? Vyprávěla moc hezky a taky u toho plakala. Když pak skončila a vojska odcházela z kinosálu a já jako jeden z posledních jsem se při odchodu otočil. Když jsem pak viděl, jak náš politruk vyplácí paní Fučíkové jednu stovku za druhou a ona mu něco podepisuje, tak jsem z toho byl úplně vedle. Já měl za to, že nám to povídá z lásky k Fučíkovi, abychom věděli jaký to byl hrdina a ono to bylo za peníze. Když jsem to pak říkal Frantovi Čajanovi, tak ten mi řekl, že jsem vůl a že ničemu nerozumím. Asi měl pravdu, vždyť byl komunista a ještě o tři roky starší. Tak jsem pak pomalu ztrácel iluze.
Jednou k nám přijela estráda. Byli to bratři Pantůčkové a sestry Alanovy a ještě nějací muzikanti. Kinosál byl narvanej k prasknutí. Každý je chtěl vidět. Jenomže to, co předvedli byla hrůza. Ne, že by se na vojně mluvilo spisovnou češtinou, ale to, co oni předvedli… . No, dopadlo to tak, že když už ty jejich vtipy byly i na vojáky moc, tak se jeden zvednul a odcházel. A protože tím vlastně rušil průběh představení, tak ti „umělci“ na chvilku ztichli. A jak přestali mluvit, tak se zvednul celý kinosál jako jeden muž a v naprostým tichu do jednoho odešel. Zůstal snad jenom pořádající důstojník. Asi aby jim zaplatil. Bylo z toho povídání, že už k nám žádní umělci nebudou chtít jet, ale jaksi nám to nevadilo. Někdy mi připadají našče televizní zábavy na stejné úrovni jako tenkrát. To se ale myslelo, že to pro vojáky jézedáky stačí. Jenže po více jak padesáti letech je úroveň kulty holt jiná.

20. 3. 1959 PŠM –probírala se nekázeň jak je to poslední dobou snad v módě. Potom byl nácvik na přehlídku.

Další část

Ing. Josef Musil

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND