Deník z vojenské služby
u VÚ 9376 Vimperk v letech 1958 až 1960

Zápisky z deníku Ing. Josefa Musila s komentářem a vzpomínkami (kurzívou)

Moje vojenská léta

21. 3. 1959
4 hodiny automobilní přípravy – pravidla SP. Odpoledne byla prohlídka. Drátkoval jsem kancelář a tak mi to dost dlouho trvalo. Večer jsem byl ve městě na AUSu. Zpívali , hráli a tančili pěkně. Vždyť není taky divu je to jejich zaměstnání a s takovým orchestrem, jako měli oni se dá lecos udělat. Program byl pestrý – prostě byla to nádhera.
Když jsem měl po rajonu, zavolal si mně, Jardu (Mrázka) a Tibora (Fajlíka) npor. Klimek. Bylo to pro mě překvapením, když mi řekl, že jsem od neděle velitel 2. družstva. Jednou to přijít muselo, ale nečekal jsem to tak brzy. Bude to pro mě dost obtížné, vždyť vést 8 lidí a při tom jsou někteří starší, to není tak docela lehké. Nikomu jsem ještě nedával rozkazy a teď mám najednou velet. Když si tohleto říkám, tak si myslím, proč jsem vůbec šel na tu vojnu? Snad proto abych měl uniformu a zlato na ní? Ne, proto rozhodě ne! Chtěl jsem se stát velitelem a teď se musím učit jak jím být co nejlépe. Jak být přísný a při tom spravedlivý, jak být náročný a při tom po službě kamarád. Zkrátka jak být dobrým velitelem. Chtěl bych být takovým jako byl generál Dovator.
A teď ještě jak jsme šli domů z města. Skončilo to asi v 10 hodin večer. Na návrh někoho se chtělo jít do hospody, ale někteří chtěli jít do kasáren. Nakonec se nechali přesvědčit a zůstali jsme tam až do 11 hodin. Pár jich bylo nalitejch, ale nikdo to nepoznal. Vošahlík a Polívka šli napřed. Oba byli pod párou a Vošahlík, to je zbytečné ztrácet s ním slova. Je to prevít. Kdyby měl pernou vojnu, možná že by z něho něco bylo.

Na automobilovou přípravu nás měl tehdy náčelník autoparku pluku kapitán inženýr Aulický a během výkladu se dostal taky na ty naše pohovory o vstupu do učiliště. Držel nám dost dlouho řeč o tom co nás čeká a dodnes si myslím, že měl pravdu v tom, že po absolvování učiliště nás čekají posádky kolem západních hranic jako Vimperk, Krumlov, Prachatice a Znojmo, a že na větší města nebo vojenské správy nemáme nárok. To že jsou jenom posty pro vyvolené. A pak nám líčil jak se v takových posádkových městech žije. Myslím, že i toto povídání ovlivnilo i rozhodování některých kamarádů jak dál a či jít nebo nejít do učiliště. Samozřejmě, že kluci co měli vojenské gymnázium měli ve většině případů jasno i když jich taky několik odmítlo jít dál do učiliště přes veškeré vyhrožování, že budou muset náklady na VGJŽ uhradit. Mluvilo se tehdy o sumě okolo třiceti tisíc, což nebyla zase tak malá částka. Standa Vošahlík – už ani nevím, odkud byl, ale byl, k mojí radosti, s bojovou a tělesnou přípravou horší než já. I když byl asi o tři roky starší. Ale za to byl taky pěkná svině. Donášel na nás poddůstojníkům a měl na svědomí taky tu pilku, co jsem ukrad Zachovy. Jinak by na to Zach nepřišel. A toho Vošahlíka jsem jednou potkal v Liberci. Bylo to někdy v třiaosmdesátým, když už jsem byl na revizním oddělení Krajské finanční správy a dělali jsme revizi na nějakém podniku v Liberci. No samozřejmě jsem se k němu hlásil, když jsem si kupoval lístek. Choval se sice ke mně slušně, ale prý na Vimperk a na vojnu nerad vzpomíná a že se o tom nerad baví. (On potom taky odešel k tankánům do Tábora.) Tak jsem už dál nic neříkal a když jsem s ním ještě párkrát jel, tak jsem si ho už nevšímal.

22. 3. 1959
- neděle. Sportovní den pluku. V ničem jsem nesportoval, ale šel jsem si lehnout na slunce. Byl tam i Starý (Zděnek) a Mencl (Jirka). Řekl jsem jim jak si to představuji v družstvu. Oba s tím souhlasili. Nyní ale jak to budou plnit. Jirkovi věřím, bude mít snahu ale Zdeňkovi budu muset dát víc do těla a odnaučit ho (pokud možno) zbytečným řečem na rozkazy. Souhlasí s tím, že budou běhat každý den před večeří a taky na barieře. Uvidíme jak to půjde. Zatím jsem vydal rozkaz na vyžehlení kalhot.

Dneska už ani nevím, proč bylo tak důležité mít vyžehlené kalhoty. Ale asi to důležité bylo.

23. 3. 1959
Není to tak nejhorší s tím velením. V neděli večer jsem udělal prohlídku. Pořádek byl. Kalhoty měli vyžehlené. Dopoledne byla taky taktika s velitelem roty na učebně. Večerka normálně. (Při TV přípravě jsme běželi 3 km. Jako vždy jsem slabý.)

24. 3. 1959
Úterý. Stále nic co by mohlo stát za řeč, dopoledne byl nácvik na přehlídku. Z prvního desetiřadu jsem se dostal na konec druhého. Vedená tím ňoumou Císlerů. Je to strašně ubohý a protivný člověk. Chvílemi bych do něj vrazil bodák, ale jak se začíná chvástat, co už udělal tak je mi pro něj i bodáku líto. Každý máme něco, co se někomu nelíbí a on má k tomu ještě tu smůlu, že toho má hodně. Odpoledne jsme šli na střelnici. Střílela se průprava LK a 3 pušky na 150, 200 a 300 m. pak se střílela průprava na č. 2 v noci a tu jsme nestříleli celou, protože na nás útočila mlha. Nakonec jsme se vzdali pokusu na střelbu a jeli jsme domů. Bylo už 12 hodin.

To byla snad jediná střelba, kdy jsme dostali auto a vezli na střelnici. Asi proto, že to byla noční střelba.

25. 3.1959
Vstávalo se v 8 hodin ráno. Rozcvička ta musela být. Pak byla pedagogika a auto. Jsou to hodiny, při kterých se chce člověku tak spát, ale nejde to. Večer tu hrajou něco od Broma, ale já musím mít přípravu a pak jdu spát.

26. 3. 1959
Ráno taktika. Jako velitel družstva jsem toho moc nedělal. Odpoledne nácvik PP. Jsem ve špatné náladě. Nevím proč. Mája nepíše. Výstřel na chodbě.

Tohle mohla být mimořádka. Byli jsme na učebně a ještě tam s námi byl poručík Klimek, když se ozvala rána. Tak ten vyběhl na chodbu a zjistil, že se střílelo ve vedlejší učebně při čištění zbraní. Nevím už u které čety to bylo, ale nastal šrumec, protože jeden blbec si zapomněl na střelnici vybít zbraň, tu zbraň dovezl až do kasáren stále nabitou a při čištění mu vyšla rána. Důstojníci z toho byli celý divoký a zakázali nám o tom mluvit, protože by tím bylo všechno snažení v háji. Nikomu se nic nestalo. Díra ve zdi se zakryla nějakým obrázkem a bylo ticho po pěšině.

27. 3. 1959
Pátek - PŠM – PP – CS – PP.

Tak tyhle zkratky znamenají: „Politické školení mužstva“ , „Pražská přehlídka“ a „Celostátní spartakiáda“.

28. 3. 1959
Sobota – místo automobilní jsme dělali rajony okolo budovy. Měla být přehlídka velitele praporu, ale neudělal jí protože prý byl nepořádek, tak se odpoledne pokračovalo. Dostal jsem balík. Večer v kině. (Zrytý a za půl hodiny zelený.)

29. 3. 1959
- neděle. Dopoledne se skoro nic nedělalo. Odpoledne jsem poslouchal rádio a večer televizi. Největší pitomost na tom je, že v tom nejlepším vyhlásí vždycky nástup na prověrku. Tam se chvíli čumí a pak zase se jde dál poslouchat, a z toho děje není stejně už nic jasného.

30. 3. 1959
- pondělí velikonoční – dopoledne byl nácvik. To je taky jedna taková hovadina. Skoro nic jsme nedělali, ale nácvik musel být i když to nebylo nic platné. Hlavně že si velitelé šplhli když přijel velitel pluku. Kdo by si taky nechtěl šplhnout. Myslím, že by se takových našlo málo.

Tak tady k tomu píšu doplnění dne 26.3.2013. je to tedy po 54-ti letech. Nějak rychle to všechno uteklo. Píšu to na počítači, o kterém jsme tehdy neměli ani tušení. Tenkrát nás strašili západním imperialismem a někdy se zdálo jako by ti vrahouni byli už na hranicích. A zatím nás napadli naši bratři Rusové. No jo, všechno je vždycky jinak.

31. 3. 1959
- úterý. Nevím co bylo zvláštního, ale nebylo to asi moc zvláštní.

1. 4. 1959
- středa. Celý den až do noci na střelnici.

2. 4. 1959
- čtvrtek. Taky celý den na střelnici.

3. 4. 1959
- pátek. Naše četa byla dopoledne na střelnici. Večer byl soubor.

4. 4. 1959
- sobota. Přehlídka – jako vždy. Byl tu i velitel divize.

5. 4. 1959
- neděle. Ztratil jsem úplně pojem o času. Ráno byla zase PP a soutěž ve spartakiádě. Jinak celá neděle nestojí za nic. Proč? Protože mám náladu pod psa. A jsem toho vinen sám. Kdybych byl nenechal družstvu, kterému již 14 dnů mám velet, takovou volnost aby si dělali co chtějí nemuselo se stát, že jsem dopadl tak mizerně a že to došlo tak daleko. Na začátku, jak jsem dostal družstvo jsem si říkal, budu spravedlivý, přísný a kdo ví co všechno, ale zatím; nedělal jsem z toho skoro nic. To kamarádství a přítelíčkování ze mně nevyšlo. Když jsem něco řekl, nedělal si z toho nikdo skoro nic, viděli, že jsem byl mírný a tak trochu jsem se družstva bál. Bál jsem se vydat nějaký rozkaz, který by snad někomu nevyhovoval. Nechal jsem si je připustit k tělu a nevšímal si jejich reptání. A to je to celé. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem na Polívkův návrh zarazil Fránkovi vycházku, za to, že si nevyčistil boty. Nebylo to snad ani správné protože to byl jeho první přestupek. Šestáka jsem si taky moc nevšímal i když mi Petr říkal, že nedělám správně. Jenom jsem mu tak trochu nadhodil ty jeho pozdní nástupy. Dneska to vyvrcholilo tím, že jsme odešli pozdě na roznášení jídla. Rota se tím o hodně zdržela a já dostal vynadáno. Nebyla to ale moje vina. Vždyť já o tom, že máme roznášet jídlo vůbec nevěděl. Nikdo mně nebudil a nakonec nekázní družstva se nastoupilo pozdě. V jídelně nebyly hrnky a tak se čekalo. Když mi pak poručík říkal, že se vymlouvám na dozorčího a byl jsem rád že mně nebudil, bylo mi všelijak. Připadalo mi to jako jeden z mých rozhovorů s ing. Brázdou . rozhodně s ním nesouhlasím. Vím, že jsem z té vojny celý vyplašený, ale v čem jsem žil 17 let to se za půl roku nezmění. Když jsme šli pro večeři, musel jsem shánět lidi a nakonec jsme šli jen 4. Čajan se Šestákem měli přípravu a tak neměli čas. Myslím, že těch pár minut mohli obětovat. Franta se hodně změnil, ale proč, to nechápu.

Tady k tomu nemám co dodávat, protože až dodnes vím, že jsem vyhořel a že když je jeden velitelem, tak má velet a ne spoléhat na dobrovolnou kázeň. To se mi potvrzovalo i v dalším životě. Jakmile někdo pozná tvoji slabost nebo mírnost, tak toho hned využije a s tím jsem měl skoro po celý zbytek života problémy.
Franta Čajan – říkali jsme mu „ čínská lidová“ protože ho na prvních nástupech volali „Jan Ča“. Bylo mu asi dvacet a ze začátku byl i dobrý kamarád. Ta jeho mu psala v dopisech, které nám předčítal, aby se teple oblíkal aby nedostal revmu, aby poslóchal pana velitela, nechodil za kurvama a dával pozor na granáty. Jenomže pak se nějak skamarádil s poddůstojníkama a už to byl někdo jinej. No asi byl taky naštvanej, že toho velitele družstva nedostal on, ale já jako nejmladší z celé čety. I když si ale myslím, že mi to udělal poručík Klimek naschvál, abych se naučil velet.
No moc mi to tedy nešlo. No a ke všemu jsem se musel začít holit. Já se do té doby neholil, protože nebylo ani co. Ale holící strojek jsem měl a mýdlo na holení jsme fasovali. A tak mi na nástupu čety velitel čety nařídil, abych se šel oholit, protože to mám: „ jako žába na přirození“ a to mi taky moc autority nedodalo.
Moje velení skončilo pražskou přehlídkou a na moje místo nastoupil právě Franta Čajan. A najednou zjistil, že to není taky žádná sranda velet klukům se kterýma fasoval onuce. No jo tak už to na tý vojně chodilo. (Franta taky nešel do učiliště a byl pak převelenej s Pepíkem Spáčilem do Kašperských Hor. To jsem ho pak už neviděl, ale kluci co se k nám z Kašperek vrátili říkali, že si tam sbalil nějakou matku pluku a tu si odvezl potom i do civilu. Na tu svoji holku zapomněl.)

6. 4. 1959
- dopoledne – taktika. Odpoledne až do noci čištění zbraní. Mája mi psala takový divný dopis, že z toho nejsem moudrý.

I když jsem byl velitel družstva, pořád jsem měl odpovědnost za lehký kulomet a tak jsem ho musel pořád čistit. Musel jsem ho mít v naprostým pořádku a tak jsem ho raději čistil sám. Asi jsem byl blbec, ale když jsem přestal být tím velitelem družstva, tak se mi to vrátilo. Měl jsem kulomet v pořádku.

7. 4. 1959
Byl jsem ve směně v kuchyni. Je to kšeft na nic.

To jsem měl dozorčího v kuchyni. Já vlastně tehdy ani nevěděl co takový dozorčí kuchyně vlastně dělá. Ale pomohl mi v tom můj bývalý spolužák z osmičky Karel Masner z Prostředního Gruntu. Řekl mi co a jak mám hlídat, aby kuchaři nerozkradli všechno jídlo a aby bylo včas jídlo připravené v jídelně u výdejních okýnek. Byla to makačka, protože mít jenom pásku na rukávě a žádnou hodnost to si z člověka nikdo nic nedělal. Oni páni kuchaři byli zvláštní sorta vojáků. To jsem znal už z vyprávění mýho táty, který byl za první republiky kuchařem na vojně. Prostě nad kuchaře nebylo. Ty si člověk nesměl rozhněvat. To jsem poznal, když jsme byli na Novém Světě a neměli co jíst. Jak moc jsme byli rádi, když jsme po čase potkali kuchyň a dali nám najíst, i když jsme k nim nepatřili. No byl jsem rád, když už ta služba skončila.

8. 4. 1959
- středa. Přezkoušení velitelem roty z PCHO, tělocviku. Dopadlo to dost dobře. Šplhali jsme, běželi 1 km, pak 5 km zrychleného přesunu a nakonec překážková dráha. Večer jdeme do kina. „Ztracené dělo“. Psal mi Honza a taky dost záhadně.

9. 4., 10. 4., 11. 4. 1959
Byl nácvik na PP.

12. 4. 1959
Čekal jsem, že přijedou naši asi v 11 hodin. Přijeli kolem jedné a v půl 3 odjeli. Nějak mne popadl stesk. Moc jsme si s tátou neřekli.

Byl jsem tehdy moc šťastný, že táta s mámou přijeli. Přijeli na motorce a u nich bylo vždycky tradicí, že když se někam vypravili, a to i později, tak vždycky zabloudili. Proto tehdy přijeli tak pozdě a museli brzy zpátky. Stejně jsem byl moc rád, že se přijeli podívat. Vím určitě, že to bylo na popud mámy. Táta by sám od sebe nejel. Samozřejmě, že to co mi přivezli snědli kluci.

13. 4. 1959
Nácvik na PP. Tentokrát poslední. Mája nepíše.

Jmenovala se Marie Paťhová. Byla z prvního ročníku ZTŠ Domažlice. Já byl tenkrát ve druhém. Byla to hezká blondýnka. Tehdy, když jsem byl ještě na intru, tak jsem s ní moc nemluvil, ale když jsem pak byl na vojně, tak jsem jí napsal a začali jsme si psát. Psala mi moc krásné dopisy. Proto se o ní zmiňuju ve svých zápiscích víc než o ostatních. Vydržela to nejdéle, ale k čemu je taková láska na dálku a k tomu platonická. A že to skončilo tak, jak to skončilo, to už se stává. Ale i tak jsem jí byl vděčný za každý dopis, který mi napsala.

23. 5. 1959
Je sobota a jsem na stráži. Až dnes mám zase trochu více času na to, abych si všechno mohl promyslet a napsat.
V Budějovicích jsme měli dosti perný nácvik. Cvičilo se na letišti. Viděli jsme z blízka tryskáče a ledacos jsme si na nich prohlédli. Do města jsem chodil dost často, ale Víťu jsem tam neviděl. Měli jsme tam také vystoupení souboru na STM – krajské kolo a taky jsme byli v divadle. Z divadla celkem velký požitek nebyl, protože to bylo představení pro vojáky a tak to je jasné. Potom jsme pořádali slavnostní pochod na počest odhalení pamětní desky Jaroslava Haška. Jinak jsme byli na Hluboké, ale zrovna pršelo, tak se mi tam moc nelíbilo. Největší překvapení ale byl dopis, který jsem dostal od Máji. Píše mi tam, že jsem číslo a jiné takové věci. Zkrátka, chtěla že ji snad budu prosit a škemrat aby mne nenechala. To se ale moc a moc spletla za jednu takovou mám deset jiných.
Potom jsme odjeli do Prahy. Jelo se vlakem a celkem brzy jsme byli na místě. Ze začátku jsem se o Prahu moc nestaral, ale druhý den už jsem šel ven, do Prahy. Vozil jsem se elektrikou a nakonec jsem jen tak náhodou našel naši tetu. Neměl jsem k nim ale chodit. Nevěděl jsem, že se s našima nemají rádi.
Pak přišel 1. máj. Hned ráno, když nám dali rozchod, jsem se vydal nazdařbůh hledat něco, co je v Praze pěkného, ale nakonec jsem se nějakou náhodou dostal mezi pionýry do průvodu a s nimi až na Václavák. Když jsme přešli, vrátil jsem se zpět a díval se na průvod. Byla to nádhera a opravdovská mohutnost. Volno jsme měli až do večera a tak jsem šel do kina. Film byl pěkný a byl jsem docela spokojen i když sem tam trochu zapršelo. Pak jsem šel zas bloudit Prahou a prohlížel si její krásy z tramvaje. Vozil jsem se tak celé odpoledne a ani nevím kde jsem byl. Asi za 3 hodiny jsem se dostal náhodou na Václavák a tož jsem se vydal na Strahov. Lépe – chtěl jsem tam jet, ale nasedl jsem do tramvaje, která jela na opačný konec a tak jsem rychle vystoupil. Byla to 7. nasedl jsem tedy do té správné a tam jsem ji poznal. Nebyla ani tak krásná, ale měla hezké oči a vlasy. Chvíli jsem s ní mluvil,ale potom jsem už musel vystoupit, protože jsem se chtěl dostat na Strahov. Když jsem se navečeřel, tak jsem se sebral a šel jsem jí znovu najít. Hledal jsem jí dost dlouho a prohlédl jsem moc tramvají než jsem jí našel. Bylo to všechno tak divné a nenadálé, že jsem se tomu až sám divil. Ještě než jsem odešel, tak jsem si s ní smluvil schůzku na čtvrtek a celý ten čas jsem očekával, jestli náhodou nepřijde. Čekal jsem každý den až nakonec ve čtvrtek přišla. Prošli jsme se spolu Prahou a dostali se až na Malou Stranu. A jak to bylo dál, to už nemusím ani psát. Jen mně překvapilo, že je jí jednadvacet let, jak říkala o mně si myslela, že mi je 19 pak jsme se viděli ještě 9. ale to už jen nakrátko, protože ona jezdila. Večer v půl jedenácté jsem jí budil a ona mne šla ještě naposledy vyprovodit. Strašně jsem se této její obětavosti divil.
Přehlídku jsme vyhráli a jeli jsme domů. Tady nás čekaly prověrky, které už máme za sebou. Bylo na to moc příprav a naše četa nakonec nedělala nic. Ono je v tom světě všechno takové divné.
Teď jsem psal Haně, kolik mi opravdu je a čekám odpověď. Ať se rozhodne sama. Tímto končím můj stručný obsah událostí během doby asi jednoho měsíce. Je to všechno takové divné. (Psáno ve stráži na ŽMS – Sloupy.)

Nácvik na Pražskou přehlídku začal vlastně v únoru a cvičilo se každou volnou chvilku. Až jsme se dopracovali k dvacetistupům. Jek jsem uváděl, tak se nejdříve cvičilo v kasárnách, pak jsme se přesunuli do Českých Budějovic na letiště, kde se k nám přidaly i školy z Prachatic a Českého Krumlova. Takže se zase měnily řady abychom byli srovnaní podle velikostí. Prachatickému veliteli jsme říkali Franta Rámus, protože hrozně řval. No šlapali jsme každý den od rána do odpoledne po letištní ploše, měnili jsme si cvočky v botách, protože ty se za dva tři dny na tom betoně obrousili. Na počasí se nekoukalo. My měli celou dobu nácviku na hlavách helmy ať bylo zima nebo horko.
Pamětní deska Jaroslava Haška se odkrývala na jednom náměstí v Budějovicích a my tam pak dělali přehlídku. Ani nevím, zda tam ta deska ještě je, musím se podívat až tudy zase pojedeme. Strava byla zase dobrá, protože to se zase přidávalo jako ve ztížených podmínkách. A protože jsem měl dost rád rybičky, které jsme dostávali každý den a někteří kluci je nechtěli, tak jsem jich měl dost. A taky citrony a sušenky.
Jak jsem psal, tak jsme si mohli prohlídnout zblízka MIGI a to už myslím byli i sedmnáctky a velitel letiště slíbil, že vyhodnoceného vojáka vezme sebou do vzduchu. Pokud se pamatuju, tak to měl být četař Timko. Jenomže tam byl taky náčelník štábu praporu kapitán Nápravník a ten řekl, že žádný voják nepoletí, že poletí on. Tak tedy letěl a co ten pilot s ním dělal ve vzduchu za cviky, to byla pro nás zábava. Když pak přistáli, tak se Nápravník dekoval na ubikace a velitel roty říkal, že se asi posral.
Docvičili jsme tedy v Budějovicích, kam se na nás chodili dívat vysoké šarže jestli snad nebudeme dělat ostudu a koncem dubna jsme odjeli vlakem do Prahy a myslím, že to bylo nádraží Praha Těšnov. Odtud jsme šli na Strahov kde jsme byli ubytovaní v šatnách. Nácvik probíhal mezi šatnami, odkud mám fotky, které mi dal plukovní fotograf, když je sundaval z nástěnky, kterou každý den měnil. Taky jsme vyfasovali nové červené nárameníky pořádně vyztužené, které mám ještě dneska, nové opasky, které jsme pak museli vrátit a dvakrát nám přestříkali helmy, které jsme si museli natřít před přehlídkou olejem aby se leskly. O botách – půllitrákách ani nemluvím, protože spotřeba cvočků a podkůvek byla veliká a boty se musely samozřejmě lesknout.
Nacvičovalo se celý den až do pozdního odpoledne. Ovšem mělo to svůj řád. Padesát minut nácvik a deset minut přestávka. Sednout na helmy a odpočívat. Pak zase znova. Celý den jsme měli na hlavách helmy ať bylo teplo nebo ne. Hudba hrála pořád kolem dokola ten slavný pochod Samopalníků. Po večeři byly vycházky.
Hodně se taky mluvilo o noční generálce na Letné. Ta se konala 7. května a byla skutečně celou noc a skončila někdy po čtvrté hodině ráno. Ten nácvik probíhal s plnou parádou a lidí tam bylo skoro jako ve dne. Jenom ministr NO ten asi spal a slavnostní projev měl nějaký jeho generál. Taky jsme byli poučeni kdy křičet „HURÁ“. To byli na okolních budovách rozmístěni chlapi s prapory různých barev. Pro nás byl červený, protože jsme byli pěšáci, pro PS to byl zelený a tak dál. Podle toho, kterým praporem se mávalo, tak ten útvar křičel své „HURÁ“. Prostě v tom byl pořádek. Když to všechno skončilo tak jsme pak mašírovali zpátky na Strahov a zpívali jsme nacvičenou píseň o ránu. Nevím už jak se vlastně jmenovala, ale snad ji složil Ludvík Podéšť. Pokud se pamatuji, tak její slova byla: „Ať nám píseň nebem letí, ať ji zpívá každý z nás, vojáci jsou malované děti veselí jsou v každý čas. – Refrén: Ráno hej ráno, dřív než slunce nad komíny vyletí, ráno hej ráno tichým městem písnička se rozletí, ráno hej ráno když zpěv zazní do oken, celé město se dívá kdo to vítá nový den“. Takhle nějak to bylo a když tohle brzy ráno zpívalo několik set lidí a v probouzejícím se městě tak to se otvírala okna. Prostě to byla nádhera.
Samotná přehlídka 9. května 1959 se konala za příznivého počasí. Nastoupili jsme dost brzo ráno na Letnou. Byli jsme po snídani, kde nám bylo doporučeno moc nepít a taky si zajít na záchod. To byly praktické rady. Stáli jsme tam vyrovnaní po půlpraporech. Vedle nás vlevo stáli pohraničníci. Jenomže ti to měli lehčí o to, že neměli helmy. Jak dlouho ale nacvičovali na přehlídku to nevím. Takže jsme měli pohov a čekali až to všechno začne. Mezitím mezi námi chodili saniťáci, kteří odnášeli omdlelé. Za ty nastoupila hned náhrada. Prostě pořádek. Který generál tehdy velel přehlídce to už dneska nevím, ale ministrem národní obrany byl Bohumír Lomský. Protože toho nelze zapomenout. Byl to mohutný a tlustý chlap, že ho skoro ten ZIL nebo co to bylo za značku neuvezl. No a tak nás pozdravil: „Nazdar soudruzi!“ a my na to: „zdar soudruhu ministře!“ a znělo to asi jako: „Haf! Haf! Haf!“ Pak přišlo: „Blahopřeji vám ke čtrnáctému výročí osvobození Československa sovětskou armádou!“ a my na to: „Hurááá!“ a to jsme křičeli podle toho jak nám mávali naším praporkem. Prostě jsme křičeli hurá po celu dobu pokud neobjel všechna vojska. No a pak přišly ty už tradiční přehlídkové povely. A pochodovalo se. Kdo se díval na přehlídku, těžko poznal co to tam ti vojáci řvou. Ono to bylo tak že velitel přehlídkového praporu zařval: „Raz!“ a spolu s ostatními veliteli tasil šavli. Na to zařvali: „dva!“ a první řada zařvala: „tři!“ pak zařvali ostatní: „čtyři!“ a pak : „zbraň!“ a pak se začalo cvičit a dávat k poctě zbraň. Proto se vždycky povedlo nastejno sundat pušku z ramene a přesně ve stejnou chvíli ji otočit tak, že se najednou zaleskly všechny bodáky a nastejno se pušky daly do ruky. Na tribuně tehdy stál prezident Antonín Novotný a když jsme šli pod tribunou tak tehdy četař Timko zařval svým strašným hlasem: „Zabrat!“ a my začali ještě víc dupat až cvočky odletovaly. No a jak ten Timko zařval, tak sebou Novotnoda škubnul. Nebo se mi to jen zdálo? No prostě jsme to odmašírovali a pak rovnou na Strahov. Pak jsme měli ještě odpoledne volno a druhý den pakovat a zpátky do kasáren. Nejdříve vlakem a pak pěšky.
Z té přehlídky mám pár fotek, které mi dal plukovní fotograf, když vyměňoval nástěnku. Jinak bych se nějakým fotkám nedostal.

Další část

Ing. Josef Musil

Zpět na seznam článků

Vyhledat

Napište nám Návštěvní kniha Spřátelené weby Mapa stránek

veškeré texty i fotografie zde uveřejněné podléhají licenci Creative Commons BY-NC-ND